ANALÝZA. V Česku, Rakousku i Německu se hlavní opoziční strany otevřeně chystají na to, že po volbách výrazně sáhnou veřejnoprávním médiím na peníze. Na Slovensku se to už stalo. Reálie jednotlivých zemí se liší, argumenty se ale podobají: veřejnoprávní média prý slouží vládě a prosazují jediný světonázor. Bližší pohled na plánované změny však ukazuje, že spíš než „reforma“ veřejnoprávních médií na ně pasuje slovo „likvidace“.

Slovenská veřejnoprávní média RTVS se po třinácti letech podle všeho znovu rozdělí na samostatný rozhlas a televizi. Příslušný zákon by měl být v parlamentu už v únoru. Nová vláda Roberta Fica dělá to, co slibovala v kampani a tlačí přitom na pilu. Rozdělení zdůvodňuje vágním příslibem „úspor“ či „větší pluralitou názorů“.

Jak přesně se má návrat značek Slovenský rozhlas a Slovenská televize projevil na názorové pluralitě, už koalice neříká. Netají se ale tím, že by se při těchto změnách měnilo vedení veřejnoprávních médií. Koalice tlačí změny stylem buldozeru, bez veřejné diskuze. Krátce po volbách snížila státní příspěvek RTVS na „nejméně 0,12 procenta HDP“, čímž telerozhlas přijde asi o 55 milionů eur (přes 1,3 miliardy korun).

„Nechte to na nás“

Také loňské zrušení koncesionářských poplatků na Slovensku a jejich nahrazení procentním podílem z HDP proběhlo překotně, bez širší debaty, v rámci handlování o státním rozpočtu.

Když teď šéf koaliční Slovenské národní strany Andrej Danko rozdělení RTVS potvrdil v jednom z rozhovorů, doplňující novinářské dotazy odbyl lapidárním „Nechte to na nás“.

Není to přitom tak dávno, co Dankovi vstřícnost RTVS k vládě nevadila – když v ní sám seděl. Analýza organizace Transparency International z roku 2019 ukázala, že RTVS tehdejšího šéfa parlamentu i jeho koaliční stranu SNS v předchozím kabinetu Roberta Fica nápadně zvýhodňovala v pozitivitě zpravodajství i počtu zmínek.

Šéfem RTVS byl tehdy Jaroslav Rezník, kterého předloni po neúspěšné obhajobě ředitelského postu zaměstnal na několik měsíců ve svém sekretariátu ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Když dnes Andrej Danko mluví o tom, že je „potřeba dostat RTVS do normálního režimu“, nabízí se otázka, jestli tím normálem byla právě zmiňovaná éra, kdy mu šla veřejnoprávní média očividně na ruku.

Spřátelená média místo veřejnoprávních

V Rakousku se současná vláda lidovců a Zelených dohodla na mediální reformě. Od začátku roku tak platí koncesionářské poplatky každá rakouská domácnost, samotný poplatek se ale většině Rakušanů výrazně sníží.

Aby rozšíření okruhu poplatníků prošlo snáze, musela ustoupit i televize s rozhlasem ORF, například k vyšší transparentnosti. Telerozhlas tak bude pravidelně zveřejňovat jména a platy těch zaměstnanců, jejichž roční výdělek přesahuje 170 tisíc eur (zhruba 4,1 milionu korun).

Opoziční strana Svobodných, která už řadu měsíců vede průzkumy preferencí a je jasným favoritem podzimních parlamentních voleb, by ale koncesionářské poplatky ráda zrušila a z ORF udělala něco jako „základní vysílání“ (ve stranickém žargonu by se tak z „Rundfunk“ stal „Grundfunk“). Někteří odborníci však upozorňují na to, že takové brutální zeštíhlení by znamenalo konec veřejné služby a mohlo by být i v rozporu s rakouskou ústavou.

Rakouský ústavní soud nedávno do mediální legislativy už jednou výrazně zasáhl. V zákoně o ORF označil za protiústavní tu pasáž, která se věnuje obsazování kontrolních orgánů telerozhlasu, Stiftungsrat (správní rada) a Publikumsrat (divácká/posluchačská rada). Stručně shrnuto – podle ústavních soudců má vláda příliš velký vliv na složení obou rad.

Strana se antipatií vůči veřejnoprávním médiím dlouhodobě netají a sama spoléhá na rozvinutou síť vlastních komunikačních kanálů jako je vnitrostranická televize FPÖ TV nebo síť spřízněných webů.

Do 35členné správní rady totiž vláda přímo posílá devět členů, dalších šest nominují parlamentní strany, v nichž se vládní vliv také odráží, a dalších šest vysílá druhý kontrolní orgán – divácká rada. V ní ale zase většinu určuje vláda, protože 17 ze 30 členů vysílá spolkový kancléř nebo ministr či ministryně médií.

Přísnější by podle ústavního soudu měly být také podmínky pro výběr radních nominovaných vládou podle jejich odborných kompetencí. Ústavní soudci za nepřijatelnou označili i dosavadní rakouskou praxi „přebarvování“ mediálních rad bezprostředně po parlamentních volbách, zpřísnit by se proto podle nich měly i podmínky odvolání vládou vyslaných radních.

Na nápravu zákona dal ústavní soud lhůtu do března 2025. To už bude zřejmě u moci nová rakouská vládní koalice, která vzejde z podzimních voleb. Pokud v ní budou i Svobodní (FPÖ), bude ORF ve složité situaci. Strana se antipatií vůči veřejnoprávním médiím dlouhodobě netají a sama spoléhá na rozvinutou síť vlastních komunikačních kanálů jako je vnitrostranická televize FPÖ TV nebo síť spřízněných webů, například Zur Zeit a unzensuriert.at.

Musíme někoho vyhodit…

„Další online portály přibyly v době covidu. V klasických médiích se jím nikdo kriticky nezabýval, a tak vzniklo alternativní publikum – aniž by FPÖ musela platit miliony. Můj YouTube kanál má 350 tisíc až 400 tisíc zhlédnutí měsíčně,“ pochlubil se nedávno generální sekretář stany a její mediální expert Christian Hafenecker.

Podle něj Rakousko veřejnoprávní média „nutně potřebuje, aby ho coby malý trh nesežraly německé kanály“. Na druhou stranu by úplně zrušil první kanál ORF 1.

„ORF je nadále nejdůležitějším médiem v zemi. Je to velké médium, s více než třemi tisíci zaměstnanci. A zvládlo i přechod do digitální éry tak, že tuhle pozici neztratilo. Samozřejmě padá význam televize u mladých lidí, ale ORF má stále enormní zásah online. Jeho webová stránka je nejnavštěvovanější v Rakousku, proto je jeho vliv stále velmi velký a výrazný,“ říká pro HlídacíPes.org profesor mediální politiky a ekonomiky médií na univerzitě v Salcburku Josef Trappel.

V rétorice FPÖ směrem k veřejnoprávním médiím je každopádně znát jistá kultivace. Ještě před pěti lety nominant Svobodných ve správní radě ORF Norbert Steger vyhrožoval, že „škrtnou třetinu zahraničních zpravodajů, když se nebudou chovat korektně“ s odkazem na podle něj jednostranné zpravodajství o volbách v Maďarsku.

Šéf durynské AfD Björn Höcke tvrdí, že by jako šéf zemské vlády vypověděl státní smlouvu, která fungování veřejnoprávních médií v regionu upravuje. „Místo toho by vzniklo základní vysílání, možná deset procent toho, co máme teď.“ Financovat by se takový mediální pahýl měl opět ze státního rozpočtu.

Ještě otevřenější byl Steger v interní whatsappové diskusi mezi členy a sympatizanty FPÖ, jejíž záznam se objevil v médiích loni: „Bez personálních změn žádný příspěvek o FPÖ nebude ani objektivnější, ani vstřícnější! Proto musíme někoho vyhodit!!!“

I v Rakousku tedy bude mít letošní volební výsledek  přímý vliv na fungování veřejnoprávních médií. A přes jistou momentální slovní umírněnost je z volebního favorita cítit chuť „srovnat si účty“ s ORF.

Když extremisté dělají mediální reformu

Prakticky totéž – nejen kvůli jazykové blízkosti – zaznívá i od německé strany AfD, která je dlouholetým politickým partnerem Svobodných. Alternativa pro Německo aktuálně zažívá vrchol v dosavadních průzkumech preferencí a slibuje si průlomová vítězství v některých ze tří letošních zemských voleb – v Durynsku, Sasku a Braniborsku.

V Durynsku, Sasku-Anhaltsku a nově také v Sasku jsou zemské organizace AfD německou kontrarozvědkou považovány za „prokazatelně extremistické“. Konkrétně v saském případě trval monitoring AfD tajnou službou čtyři roky a proběhla při něm analýza veřejných výroků a vystoupení představitelů strany – například whatsappové zprávy jednoho z poslanců AfD: „Dvě věci mají vždy být bílé. Vánoce a Německo.“ Podobných příkladů je řada.

Letošní rok bude nebývale bohatý na inspiraci. Legislativní útoky na veřejnoprávní média už probíhají nebo velmi pravděpodobně přijdou od Slovenska přes Rakousko až po Německo. Současné české opozici se stačí jen dívat, co kde „zabralo“ nejlépe a podle toho se zařídit.

I když se extremistické tendence uvnitř AfD zpravidla ilustrují hlavně na příkladech postojů strany například vůči menšinám či migrantům, propisují se i do stranické mediální politiky, zejména směrem k veřejnoprávním médiím.

V základním programu strany jsou tématu věnovány dva řádky: „Nucené financování veřejnoprávních médií je třeba okamžitě zrušit a změnit v placenou televizi.“

V Durynsku, kde se letos schyluje k volbám, a kde má AfD reálnou šanci vyhrát, je strana v programových tezích ještě konkrétnější: „Manipulace veřejného mínění ve prospěch provládních názorů veřejnoprávními médii financovanými nucenými poplatky musí skončit stejně jako pokusy starých stran politicky vychovávat voliče.“

Co konkrétně to znamená pro veřejnoprávní média, v tomto případě pro veřejnoprávní mediální dům MDR, který společně obsluhuje tři spolkové země Sasko, Sasko-Anhaltsko a právě Durynsko?

Šéf durynské AfD Björn Höcke tvrdí, že by jako šéf zemské vlády vypověděl státní smlouvu, která fungování veřejnoprávních médií v regionu upravuje: „Místo toho by vzniklo základní vysílání, možná deset procent toho, co máme teď.“ Financovat by se takový mediální pahýl měl opět ze státního rozpočtu. Jazykově i argumentačně se Höcke zcela kryje s tím, co v Rakousku s ORF plánuje strana Svobodných.

Inspirace pro SPD a ANO

I v Německu by sice zřejmě podobné změny narazily u soudů, i pouhý pokus by však vyslal voličům AfD signál, že strana chce plnit své sliby o „jiném Německu“. Právě to je však problém, protože evropský model veřejnoprávních médií po druhé světové válce právě v Německu vznikl a patří k poválečné demokratické tradici země.

Ani v Německu však koncesionářské poplatky a stávající model veřejnoprávních médií nejsou vytesané do kamene. Médiím veřejné služby se nevyhnula jak kritika za příliš jednostranné zpravodajství v některých kritických situacích jako byla migrační krize v roce 2015, tak skandály se zneužíváním koncesionářských poplatků. Z vyjádření AfD je ale zjevné, že mnohem spíš než reformovat chce veřejnoprávní média zásadně oslabit.

Ostatně podobně jako její partnerské strany za hranicemi – třeba už zmiňovaná rakouská FPÖ nebo česká SPD. Ta se spolu s hnutím ANO veřejně hlásí k záměru zrušit v případě vstupu do vlády koncesionářské poplatky.

„Veřejnoprávní média musí vykonávat veřejnou službu v zájmu občanů země, a ne ideologickou propagaci v zájmu elit EU,“ píše ve stranickém programu SPD. Hnutí ANO vypouští směrem k voličům už pár měsíců pokusné verbální balonky s totožným obsahem.

Letošní rok bude v tomto smyslu nebývale bohatý na inspiraci. Legislativní útoky na veřejnoprávní média už probíhají nebo velmi pravděpodobně přijdou od Slovenska přes Rakousko až po Německo. Současné české opozici se stačí jen dívat, co kde „zabralo“ nejlépe a podle toho se zařídit.