FOTOGALERIE. Stojí dnešní české společenství vůbec o to, aby znalo pravdu o třetí republice? O tom, jací jsme – my Češi – byli ve skutečnosti po skončení války? V co jsme věřili? V jaký nový začátek? Nebo nám stačila etnická pomsta, vykonaná hlavně na nevinných a bezbranných? A nevyvolali jsme my sami komunistickou diktaturu svojí poválečnou lhostejností k bezpráví a pohrdání spravedlností? Tyto i další otázky si pokládají autoři knihy České průšvihy 1945–1948, kterou redakce HlídacíPes.org pokřtila v pondělí večer. 

Kniha by se klidně mohla jmenovat „Proč si Češi lžou“. A to proto, že to je jedna z nejbolavějších a neustále se vracejících otázek našich moderních dějin. Lhát o vlastní minulosti je přece od věků znamením slabosti. Nedostatku sebevědomí a nedostatku poctivosti.

Tak proč pravdivé historické vědomí o tom, co bylo a jací jsme byli my sami, nahrazujeme báchorkami o vlastní dokonalosti, zrazované vnějším světem, osudem či okolnostmi?

Čtěte ukázku z nově vydané knihy

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Proč je kritické historické vědomí uzavřené jen v hlavách několika malých skupin profesionálních historiků, ale celek českého společenství vzývá vedle plejády falešných proroků jen – slovy historika profesora Miroslava Hrocha – „nereflektovaný soubor vágních představ a útržkovitých znalostí“ o vlastní minulosti? A jaké tedy byly ony zmiňované průšvihy podle jednotlivých autorů?

Jan Urban: Benešova třetí republika jako fašistický stát

Tereza Engelová, Petr Pithart a Jan Urban na křtu knihy. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Třetí republika nevědomky napodobovala fašismus tak dobře, že se bez odporu a z vlastní vůle už na konci války stala prolhaným, antidemokratickým, násilným, korporativistickým, a ze všeho nejhůře, otevřeně rasistickým státem, který slovy o demokracii a novém začátku historie jenom maskoval svoji fašistickou podstatu. To, co bylo jen plánem hrstky politiků v exilu, z nichž pouze komunisté přesně věděli, kam chtějí dojít, mělo od prvních dnů míru nezpochybnitelnou ,podporu lidu‘ a vyjadřovalo jeho vůli. Zde neexistuje žádný prostor pro výmluvy. Benešova třetí republika nemohla neskončit v komunistické diktatuře, protože sama ničím jiným než diktaturou nedemokratické většiny nebyla.“

Ondřej Neumann: Můj dědeček kolaborant

Ondřej Neumann, Tereza Engelová a Petr Pithart. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Alois Neuman obětoval kariéře nejen politické přesvědčení, ale i svou čest. Zaprodal duši rudému ďáblu a stal se kolaborantem jedné ze dvou hrůzných totalit 20. století. Vyneslo mu to dvacet let ve vládě (do roku 1968), poslancem byl ještě o osm roků déle. Zemřel 27. července 1977.

V té době mi nebylo ani devět let. Mám na něj jedinou mlhavou vzpomínku, neboť jeho syn Tomáš opustil svou rodinu brzy po mém narození. Svého dědu jsem tak poznal až při tvorbě tohoto textu. Povznášející pocit jsem při návštěvách archivů a psaní nepociťoval. Úctyhodnou více než polovinu života (narodil se v roce 1901 ve Smidarech) prvorozený z celkem devíti dětí nemajetných rodičů bohužel zcela pošpinil svým rozhodnutím asistovat komunistům při mocenském puči v únoru 1948. A následnou službou tyranům až do konce svých dnů. Tyranům, kteří ho ve své paranoické podezřívavosti nepřestali i nadále sledovat…“

Robert Břešťan: Židům nic nevracet!

Robert Břešťan na křtu knihy. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Ne všechny zkonfiskované šperky, zlato a další cennosti ze židovského majetku stihli nacisté do konce války zpeněžit ve prospěch říše. Část z těchto cenností se ještě v květnu 1945 nacházela v trezorech České eskomptní banky a České banky Union, kam je původně deponoval Vystěhovalecký fond. Podstatná část židovského zlata byla uložena v Národní bance. Jenže všechny tyto instituce obsadila ihned po příjezdu do Prahy Rudá armáda a majetek, který se v nich nacházel, zajistila jako sovětskou válečnou kořist. I když po nátlaku československých úřadů byla část tohoto pokladu do trezoru Národní banky vrácena, většina byla v roce 1946 stejně nenávratně odvezena do Sovětského svazu.

Co z židovského majetku nestihli ukrást nacisti, přivlastnit si Češi nebo Slováci či odvézt Rusové, to znárodnil poválečný československý stát.“

Jan Kalvoda: Případ ztraceného Borina

Autoři a hosté křtu. Jan Kalvoda u klavíru. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Je to další z našich úlevných mýtů, ten o Třetí republice s iluzí o trvání idealizované masarykovské demokracie až do komunistického puče v únoru 1948, který teprve zničil československou demokracii. Mýtus je podporován osobou Edvarda Beneše, a jeho místem v panteonu tatíčkovské legendy Masarykovy. Do třetí republiky Edvard Beneš vstupuje s odleskem téže legendy, jako dědic masarykovského étosu, republikánského demokratismu a garant právního státu. Sám se v té době vícekrát označil za ,ústavního presidenta‘. Ale jeho skutečná role je jiná; až shakespearovsky barvitá – a opačná. Mýtus praví, že nemocný bytostný demokrat byl, spolu s demokratickými stranami, oklamán nejednotou demitujících ministrů a poražen pučisty. Fakta ale o třetí republice i o Edvardu Benešovi podávají jiný příběh.

Je pozoruhodné, že týž mýtus byl od počátku udržován jak vítězi Února, tak poraženými. Pro obě strany byl výhodný, jedna strana si fixuje bombastický Vítězný únor jak počátek svých dějin, poraženým příběh poskytuje historické alibi, ba heroismus: v únoru bojovali o demokratický ráz republiky a byli poraženi. Nikomu se nehodí doznat, že ,boj o charakter republiky‘ vzdali domnělí českoslovenští demokraté již dávno, před válkou a v pohodlném londýnském exilu. Do vlasti se vrátili jako druhořadí pomocníci sovětizace země; jako komparz, který se nakonec ani nezavděčil.“

Petr Pithart: Benešova cesta z Moskvy do Prahy

Petr Pithart s textem tabulky, jejíž umístění k soše Edvarda Beneše v Praze na Loretánském náměstí navrhují autoři knihy České průšvihy 1945–1948. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„I autora této stati místy napadalo, že toho na jednoho fyzicky slabého muže nakládá až příliš. Že by se patřilo občas hledat omluvu, omluvy. Rozdělovat odpovědnost za chyby i na jiné.

Ale toto zdání se mu mnohokrát rozptýlilo. Čím víc svědectví, pamětí a studií historiků (pokud jde o historiky zdejší, tak až z posledních desetiletí) jsem načítal, tím víc jsem byl utvrzován v tom, že Benešova odpovědnost nesnese srovnání s odpovědnostmi ostatních.

Vždyť Beneš byl od září roku 1915 (tehdy do konce války jen jako pomocník TGM) až do své demise po únorovém převratu v roce 1948, tedy přes čtyřicet let, u kormidla naší zahraniční politiky. Byl tam sám. Jak on si střežil, aby se kormidla nedotýkal nikdo jiný! Za to ovšem nese plnou odpovědnost Masaryk, který nepřipustil, aby byl Beneš se svým monopolem na vedení zahraniční politiky Československa ohrožen.

Od Mnichova pak bylo jeho zájmem, aby se na jeho chyby, právě na ty, které vedly k Mnichovu, nepřišlo. Nebo aby je zakryl famózním, nepravděpodobným úspěchem. To se pak ale musel upsat Stalinovi a zdejším komunistům. Za ten úspěch, za obnovení státu v historických hranicích, a dokonce bez Němců, jsme zaplatili příliš vysokou cenu: dobou nesvobody, která se protáhla až do roku 1989. Jací dnes jsme, za to může také Edvard Beneš. Čtenář sám zváží, do jaké míry.“

Lucie Sýkorová: „Pavlové Kohoutov锓 plzeňské historiografie

Lucie Sýkorová představuje svoji kapitolu. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Zrození struktur komunistické propagandy by mělo být mementem každé doby. Znalost komunistických tezí překrucujících historii je důležitá i vzhledem k tomu, že jsou komunisty a příznivci Putinovského Ruska dnes opět používány. K pochopení toho, jak se utvářelo prostředí, ve kterém působili studenti Pichlík a Bartošek, a v němž vznikaly zmíněné propagandistické materiály, je užitečná i znalost tehdejších reálií.

Základem pro to, aby takové prostředí mohlo začít vznikat už v řádu dnů po ukončení války, byl bezpochyby košický vládní program ze 4. dubna 1945, především pak jeho článek 15. Ten doslova popsal, jak bude probíhat ,očista‘ a nastavení orientace Československa na Sovětský svaz: ,Bude provedena očista škol i jiných kulturních ústavů (divadel, knihoven apod.) od osob, spolupracujících aktivně s okupanty v tomto oboru. Odstraněny budou všechny učebnice, vydané v době nesvobody. Provedena bude revise žákovských i veřejných knihoven, aby z nich bylo vypleněno nacistické i fašistické býlí. Bude provedena důkladná očista v oblasti žurnalistiky, rozhlasu a filmu.‘ Dále bylo v tomto článku uvedeno, že ,zcela nově bude vybudován i v kulturním ohledu náš poměr k největšímu našemu spojenci – SSSR. K tomuto cíli nejen bude z našich učebnic a pomůcek odstraněno vše, co tam bylo antisovětského, mládež bude i náležitě poučována o SSSR‘.“

Vojtěch Berger: Měli vám u Stalingradu vypíchat oči

Spoluautoři poslouchají vyprávění Vojtěcha Bergera. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Babiččina rodina se po útěku do Československa usadila podobně jako řada dalších kladských Čechů těsně za hranicí. Od rodné chalupy to sice bylo vzdušnou čarou jen zhruba tři kilometry, každodenní realita se ale podstatně změnila. Ještě nedávno snadno prostupnou hranici, která dříve v uvažování místních nehrála zásadní roli, záhy po válce nahradila malá železná opona – zoraný pás zeminy pro odhalení stop a pravidelné hlídky.

Mezitím pokračoval odsun německého obyvatelstva z československého pohraničí, postupně začalo být ale jasné, že všichni Němci neodejdou: ,Již v průběhu roku 1947 se nejprve čelní politici a postupně pak celá společnost začali vyrovnávat s představou, že Němci, kteří z různých důvodů dosud nebyli odsunuti, v Československu již zůstanou. Reakce majoritní společnosti byly značně různorodé – od pragmatického zvažování možností asimilace přes snahy o rozdělení na spolehlivé a nespolehlivé až po nacionalistickou hysterii kombinovanou s voláním po rozbití jakýchkoli vazeb mezi Němci, jejich rozptýlení do vnitrozemí a po další represi,‘ shrnuje tehdejší poměry v zemi historik Matěj Spurný.

Prastrýc Hermann na toto společenské napětí vzpomíná v kronice svým osobitým stylem: ,Až na pár výjimek, kde nám, válečným poškozencům, nadávali ‚«Měli vám u Stalingradu vypíchat oči a natrhnout zadek», jsme s Čechy vycházeli dobře‘. Prastrýc totiž stejně jako další starší synové z rodiny za války musel narukovat do wehrmachtu a na Krymu přišel o nohu. Navzdory ,dobrému sousedství‘ s Čechy ale zmiňuje v kronice i opačné zážitky s československými úřady, které ho podle jeho vlastních slov nakonec přiměly uspíšit odchod do Německa.”

Tereza Engelová: Konec šlechty v Čechách a na Moravě

Tereza Engelová při moderaci představení knihy České průšvihy 1945–1948. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Adolf Schwarzenberg už se do Československa nikdy nevrátil. Zemřel tři roky po vydání Lexu Schwarzenberg na anginu pectoris.

Československý stát ten samý rok zestátnil i zmiňovaný Schwarzenberský penzijní fond pro schwarzenberské zaměstnance, též bez náhrady. Celkem byl zabavený schwarzenberský majetek vyčíslen na čtyři miliardy korun, které se staly významným zdrojem financí pro komunistickou diktaturu.

Mýtus, že takzvaná třetí republika byla obdobím svobody a demokracie, se i díky příběhu Adolfa Schwarzenberga dá označit za jistou intelektuální autocenzuru, která dlouhou dobu historikům ztěžovala seriózní výzkum, protože jakákoli nová zjištění mohla tento mýtus zničit. I to mimo jiné ztěžuje nápravu křivd pramenících z tohoto období. Legitimitu Lex Schwarzenberg nadále soudy používají jako důvod pro zamítání všech restitučních nároků potomků hlubocké primogenitury, jejíž rodové heslo paradoxně už několik set let zní: Nil nisi rectum – Nic, než co je spravedlivé.“

Aleš Rozehnal: Kdo neposlouchá, ať nejí

Autoři a hosté. Třetí zprava Jiří Pehe, ředitel New York University in Prague, která laskavě poskytla své krásné prostory v Richtrově domě v centru Prahy pro křest. Zcela vpravo korektor publikace Ivo Čermák. Aleš Rozehnal byl v době křtu na rodinné dovolené. Foto: Leona Kalvodová pro HlídacíPes.org

„Politický režim třetí republiky bývá označován za řízenou či omezenou demokracii. Při rozboru jejího právního řádu však musíme dospět k závěru, že se nejednalo ani o omezenou či řízenou demokracii, ale o režim nedemokratický. Únor 1948 tak nebyl žádným převratem mezi částečnou demokracií a totalitou, ale logickým vyústěním politického, a tudíž i právního vývoje v letech 1945–1948.

Únor 1948 nebyl něčím, co by české veřejnosti vnutila Komunistická strana Československa nebo dokonce Sovětský svaz. Jednalo se o završení změny předválečného politického a právního režimu, kterou si přála drtivá většina obyvatel.“

Hledání pravdy o třetí republice

Stojí dnešní české společenství vůbec o to, aby znalo pravdu o třetí republice? O tom, jací jsme – my Češi – byli ve skutečnosti po skončení války? V co jsme věřili? V jaký nový začátek? Nebo nám stačila etnická pomsta, vykonaná hlavně na nevinných a bezbranných? A nevyvolali jsme my sami komunistickou diktaturu svojí poválečnou lhostejností k bezpráví a pohrdání spravedlností?

Kniha České průšvihy 1945–1948 klade bolestivé otázky a nenabízí konejšivé odpovědi. Nemůže. Takový je totiž popis historie bez fanfár, lží a sebechvály. Věříme, že přiznání skutečnosti osvobozuje. Že svědomí a zodpovědnost existují i v době instantních výkřiků na sociálních sítích o čemkoliv, které lidstvu kradou pocit sounáležitosti a smyslu společenství. Tato kniha nabízí diskusi o skutečném vlastenectví bez lží, o právu a bezpráví. Víc udělat nemůže.