Její tatínek byl pilotem, ona sama později pracovala v aerolinkách. Mnoho klíčových okamžiků jejího života ji propojilo s letectvím a létáním. Letos 22. dubna pětadevadesátiletá Dagmar Hamšíková vyrazila na svou nejdelší, poslední cestu – tentokrát bez letenky.

Seznámení jejích rodičů ve dvacátých letech minulého století připomínalo příběhy z dobových dívčích románů. Český stíhací pilot Josef Hamšík, velitel letecké roty v Chebu, se při návštěvě nedalekých Mariánských Lázní zamiloval do patnáctileté německé dívky Elfride Hartmann.

​Josef Hamšík v letecké uniformě. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa​

Její tatínek ale dívčino vzplanutí neschvaloval a raději ji nechal zavřít do kláštera. Josef se nenechal odradit a kroužil nad areálem kláštera ve služebním letounu…

Dočasné odloučení mladé lidi ale neodradilo. Elfride se v následujících letech nejen naučila česky, ale pod Josefovým vedením složila i pilotní zkoušky a po Boženě Laglerové či Anežce Formánkové se stala další československou pilotkou.

„Tváře mě zimou pálily, prodírala jsem si však se svým strojem cestu těmi chuchvalci stále vzhůru a šlo to!“ popsala svůj zkušební let.

Brzy nato se za Josefa provdala, začala používat české křestní jméno Eliška a roku 1931 se jim narodila dcera Dagmar. Josefa s jeho perutí přeložili do Prahy a Eliška s Dagmar přesídlily za ním; rodina bydlela v důstojnickém bytě u kbelského letiště.

Eliška Hamšíková, matka Dagmar. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

To už mi svítalo, o co jde

V době německé okupace roku 1939 Dagmar chodila do druhé třídy. Z důstojnického bytu se museli urychleně vystěhovat, útočiště našli u spřátelené židovské rodiny v Nuslích. Josef Hamšík naoko pracoval jako realitní makléř, ve skutečnosti byl činný v organizaci, která zprostředkovávala odchody českých pilotů do zahraničí. Dagmar Hamšíková konstatuje:

„Chtěli pryč, kluci, chtěli bojovat, i když tam o ně tenkrát ještě nikdo nestál.“

Josef Hamšík se svým letounem. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Tenkrát ještě nevěděla o tatínkově odbojové činnosti, netušila, že se také pokusil odejít za hranice a po neúspěchu se stáhl do ilegality. Zatkli ho při tajné návštěvě rodiny v březnu 1940: „To už mi svítalo, o co jde. To mi bylo jasný, že tatínka nemám, protože ho Němci uvěznili.“

A časem bylo ještě hůř, protože matčiny přátele, u kterých bydleli, deportovali do Terezína a Eliška s Dagmar opět musely hledat nový domov. Malá Dagmar byla jakožto dcera ženy německé národnosti předvolána k lékaři, specialistovi na rasy, který jí změřil hlavu, vyhodnotil barvu očí a vlasů a rozhodl, že od nynějška musí chodit do německé školy.

Když sledovala přelety amerických letadel nad Prahou, snila o tom, že i ona zmizí někam pryč:

„Kdyby tak to americký letadlo přistálo a vzalo mě s sebou.“

Dagmar Hamšíková s maminkou Eliškou v roce 1932. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Poslední setkání s tatínkem

Dagmar společně s maminkou několikrát navštívila otce v německém vězení. Nejvíce jí utkvěla poslední návštěva v Berlíně začátkem roku 1943. Šlo o tajné setkání, které zorganizoval jeden dozorce, a účastnilo se ho asi deset vězňů. Eliška Hamšíková všem přivezla jídlo ve velkých termoskách.

Jedenáctiletá Dagmar, která si plně neuvědomovala vážnost situace, rozprávěla s vězni: „Mluvilo se o tom, jestli je člověk na cele sám, nebo s někým. A já jsem ve svém útlém věku projevila názor, že je lepší být s někým – můžete si hrát a všecko možný spolu dělat.“ Tehdy ještě netušila, že tahle návštěva je poslední:

„Přišla jsem ze školy a řekli mi, že tatínka popravili. Maminka ležela a brečela.“

Z Berlína pak dostaly ušmudlanou urnu, na niž někdo tužkou napsal otcovo příjmení.

Chodila za války s nalakovanými nehty!

​Eliška a Josef Hamšíkovi ve šťastnějších předválečných dobách. Zdroj: archiv pamětnice​, se souhlasem Paměť národa

V květnu 1945 bylo Dagmar čtrnáct, ale konec války jim kýženou úlevu nepřinesl. Zatímco doposud byla jejich rodina pronásledována kvůli protinacistickému odboji, nyní se na její matku sesypala obvinění a udání kvůli jejímu německému původu:

„Že prý za války chodila s nalakovanými nehty nebo že bere vdovskou penzi, ačkoli žije s někým jiným,“ vyjmenovává Dagmar Hamšíková.

Eliška musela prosit své známé, kterým za války pomáhala, aby jí písemně vyjádřili podporu. Díky štosu děkovných dopisů pak získala osvědčení o účasti na národním boji za osvobození, a tudíž nemusela odejít do odsunu.

Po roce 1948 ale dospívající Dagmar začala narážet na nové, těžko pochopitelné překážky. V roce 1951 se na střední škole v Libni dozvěděla, že nebude připuštěna k maturitě:

„Důvod neudali. Asi jsem se nezapojovala.“

Začala pracovat jako laborantka v tuberkulózním ústavu, léčebném zařízení pro TBC, a později v pětadvaceti letech si našla zaměstnání u bookingu v Českých aeroliniích. Alespoň symbolicky tak navázala na leteckou vášeň svých rodičů. V ČSA jako technik pracoval i její budoucí manžel Ladislav Husárek, kterého poznala, když si večerně dodělávala maturitu v Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici.

Vánoce v Kanadě; vlevo Dagmar Hamšíková a Ladislav Husárek. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Sto třicet šest míst do Kanady – denně

Letadlo však mělo do jejího života osudově zasáhnout ještě jednou. Tentokrát ovšem skutečně šlo o let za svobodou.

Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se Dagmar a Ladislav shodli na tom, že v okupované zemi už zůstávat nechtějí. S odchodem spěchali, protože se obávali uzavření hranic. Ladislav vyrazil napřed v rodinné škodovce, Dagmar ještě tři dny čekala na vyřízení pasu a poté odletěla do Vídně.

Tam se manželé znovu shledali a Dagmar začala opět pracovat v aerolinkách, tentokrát kanadských.

„Air Canada každý den posílala pro české emigranty jedno letadlo placené kanadskou vládou. Jedno letadlo mělo 136 míst.“

Portrét Elišky Hamšíkové, který visel v Dagmařině bytě v Čechách i v Kanadě. Foto: Jakub Zvoníček, autor rozhovoru s Dagmar Hamšíkovou, se souhlasem Paměť národa

„Takže jsem denně dělala seznam 136 lidí plus deset navíc, kdyby se někdo nedostavil. Ani jedno sedadlo nezůstalo prázdné,“ pokračuje Dagmar. A nakonec se v letadle našlo místo i pro ni a pro jejího muže.

V Kanadě prožili pětačtyřicet let. V roce 2014, kdy Dagmar bylo třiaosmdesát let, se rozhodli pro návrat do Čech. Do nového domova si přivezli nábytek, obrazy i vzpomínky na dětství v rodině Josefa a Elišky Hamšíkových. Dagmar po celý život uchovávala tatínkovy dopisy z německého vězení. V jednom z nich s datem 25. července 1942 jí napsal tyto verše:

Dagmar, dítě mé jediné, Bohem nám dané
snad ještě nechápeš dob těchto tíži
slunce proč zašlo nám, oči proč kalné, vlasti mé deptané
ke kříži vzhlíží.

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.