KOMENTÁŘ. Výběr členů Rady České televize patří mezi procedury, které mají zásadní vliv na fungování veřejnoprávních médií. Navenek působí jako odborné posuzování kandidátů. Moje zkušenost ze dvou kandidatur (a čtyř let sledování práce Rady ČT) ale potvrzuje, že skutečná logika procesu je jiná.

Tento text není osobní stížnost. Jen popisuje mechanismus, který jsem zažil, a který stojí za to pojmenovat, protože se týká instituce, jejíž nezávislost je pro fungování demokracie klíčová.

Při slyšení před volebním výborem Poslanecké sněmovny dostávají kandidáti podobné otázky: Jaká je vaše odbornost v médiích? Jaký máte vztah k České televizi? Jak vidíte roli Rady ČT?

Zdánlivě jde o logické dotazy. Problém je v tom, že výbor pod pojmem „odbornost“ rozumí především institucionální ukotvení, nikoli reálné znalosti fungování veřejné služby.

Nakonec jen dva hlasy

Moje odbornost vychází mimo jiné i z dlouhodobého sledování práce Rady ČT a z orientace v tom, kolik stojí jednotlivé žánry jako je dramatická tvorba, dokumenty, archivní výroba, zpravodajství či sport.

Tyto náklady jsou veřejné, ale málokdo je porovnává v kontextu dlouhodobé udržitelnosti. Stejně tak se orientuji v metodikách vyhodnocování výkonu, včetně KPI a inspirace z modelu BBC. Přesto to pro část výboru pro mediální záležitosti není „odbornost“.

Za tu považují akademickou pozici, práci v médiích či publikační historii. Bez podobných atributů je kandidát v podstatě neprůchodný, i když má hlubší znalosti problematiky než mnozí stávající radní.

Řekněme otevřeně, že rozhodující je politická rovina. V praxi se také hlasy sbírají předem. Poslanecké kluby si vytipují kandidáty, které chtějí podpořit, a ostatní pak mají minimální šanci. Odbornost nikoho nepřesvědčí, nebo možná až v druhém plánu. První a hlavní je politická čitelnost.

V mém případě to znamenalo dva hlasy. Ne proto, že bych byl slabý kandidát, ale proto, že jsem nebyl součástí žádné politické struktury. Tento mechanismus je dlouhodobě známý, ale veřejnost ho vidí jen v náznacích.

V posledních době se objevily informace i o tom, že někteří radní přijímali výhody, které nemají s výkonem funkce nic společného. Problém ovšem není v jednotlivcích, ale v systému, který umožňuje, aby se do rady dostali lidé bez dostatečné odbornosti, zato s příslušným politickým zázemím.

Výběrový mechanismus ve skutečnosti neplní svou základní funkci: zajistit odborný a nezávislý dohled nad veřejnoprávní institucí.

Co by znamenalo zrušení poplatků

Ve své profesní praxi jsem se opakovaně věnoval zpracovávání studií proveditelnosti. Stejnou metodou jsem si vypracoval i vlastní případovou studii k otázce, která nyní okupuje politický prostor: zda a jak by bylo možné zrušit televizní a rozhlasové poplatky.

Z analýzy jednoznačně vychází, že pokud má být zachována nezávislost, udržitelnost a transparentnost veřejnoprávních médií, neexistuje jiné realistické řešení než kombinace prvků finského a německého modelu.

Oba systémy spojuje stabilní financování, jasná pravidla a minimální politický vliv na každoroční rozpočtové rozhodování.

V německém modelu hraje klíčovou roli orgán KEF, který nezávisle posuzuje finanční potřeby veřejnoprávních médií.

Mám rovněž dobré povědomí o Memorandu o spolupráci mezi Českou televizí a Ministerstvem kultury i o Kodexu ČT. Oba dokumenty mají být rámcem pro férové a předvídatelné fungování veřejné služby.

Pokud ale nemají zůstat jen formální deklarací, je nutné, aby byly podloženy stabilním a transparentním systémem financování. Bez toho se jakákoli „gentlemanská dohoda“ mezi institucemi stává spíše přáním než skutečným nástrojem řízení.

Právě proto mi z případové studie vychází, že jiné funkční řešení než model založený na kombinaci finských a německých prvků v praxi neexistuje.

Odolnost politickým tlakům není

Jistou naději je, že volební výbor se chystá na pracovní cestu do Finska či Švédska, aby se seznámil s tamními modely fungování veřejnoprávních médií.

Obě země mají jasně definované kompetence rad, transparentní výběrové procesy, stabilní financování a vysokou důvěru veřejnosti. Pokud by cesta byla vedena věcně a bez předsudků, mohla by být inspirací pro české prostředí.

Dalším krokem, který může přispět k větší transparentnosti, je plánovaná kontrola České televize Nejvyšším kontrolním úřadem. NKÚ je nestranný kontrolní a nalézací orgán a jeho závěry mohou být cenným podkladem pro práci dozorčí komise Rady ČT.

Pokud bude kontrola vedena profesionálně, může zpřesnit informace o hospodaření, posílit transparentnost a vytvořit objektivní základ pro rozhodování radních. To je přesně to, co veřejnoprávní instituce potřebuje.

Proč to popisuji? Ne proto, že jsem nebyl zvolen. Ale proto, že veřejnost má právo vědět, jak se rozhoduje o instituci, která má být nezávislá.

Pokud má mít Rada ČT důvěru, musí být výběr radních předvídatelný, odborný, transparentní,
a odolný vůči politickým tlakům. Dnes tomu tak ale zdaleka není.

Moje zkušenost je osobní, ale problém je systémový. Pokud chceme, aby Česká televize byla skutečně nezávislá, musí být nezávislý i proces výběru těch, kteří ji kontrolují.

Autor je projektant, zastupitel města Volary, dvakrát kandidoval do Rady České televize a dlouhodobě sleduje její práci. Do rady jej nominovalo občanské sdružení Velká lóže pecařská