Historickou pravdu o minulosti nahradily v našem regionu zpolitizované legendy národních ponížení, revolucí a osvobození, jejich vůdců a opakovaných začátků „nových dějin“. Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve 20. století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů. Důsledkem byly desítky milionů mrtvých, překreslování hranic a další miliony vyhnaných.
Střední Evropa – definovaná pro tento výklad jako východní část dnešního Německa, Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se i v dnešní historicky nejvlídnější mírové době zásadně odlišuje od evropského Západu. Není to nic nového. Posledních dvě stě let tato část kontinentu nevytvořila žádnou vlastní pozitivní vizi.
KOMENTÁŘ. Tento text není filipikou proti české justici. Je její obranou. Historie dosvědčuje, že pro stabilitu a bohatství moderního společenství je klíčové, pokud je justice vnímána jako lepší a mravnější než zbytek společnosti. Je to jediná nepolitická moc, povolaná kontrolovat ostatní formy moci, a pokud nalezne, že se zpronevěřily spravedlnosti, má jako jediná právo proti
Kauza Opencard a falšování výpovědí svědků v neprospěch obžalovaných je pouze jedním kamínkem, který vypadl z úhledné mozaiky české justice, která na sobě samé jinak nikdy „neshledává pochybení“. Jde o nehodu toho, co označujeme za „systém uvnitř systému“.
KOMENTÁŘ. Diskuze o nedostatcích výkonu práva a pochybeních či přímo o zločinech v systému jeho nalézání je pro rozvoj české demokratické společnosti důležitější než fotbalová a hokejová liga dohromady. Doktorce Máchové je proto především třeba poděkovat za to, že se jí účastní, píše publicista Jan Urban v reakci na polemiku státní zástupkyně Dagmar Máchové s jeho prvním textem.
Po letech skandálních tahanic se nový senát pražského Městského soudu na jaře konečně odvážil zprostit viny všechny obžalované ve známé kauze Opencard. Zdálo by se, že spravedlnost, alespoň v tomto případě, zvítězila. Konstatovat něco podobného by však bylo daleko od pravdy.
Pod záplavou koronavirového vzrušení minulých týdnů zůstaly nepovšimnuty události, které by jinak mohly a měly otřásat celou společností. Jeden z březnových rozsudků pražského Městského soudu otevřeně zpochybnil důvěryhodnost celého systému vymáhání spravedlnosti a zákonnosti v České republice. A nestalo se nic. Všichni, koho se to týká, mlčí.
Ruské ministerstvo zahraničí oznámilo, že souhlasí s českým návrhem konzultací o „nejnaléhavějších otázkách vzájemných vztahů“ podle příslušné smlouvy z roku 1993. A aby bylo jasné, jak si Moskva takové konzultace představuje, předem poněkud nediplomaticky připsalo, že k nim „momentálně patří především plnění mezinárodněprávních závazků ve věci udržování historických a vojenských pomníků“.
Publicista, historik a někdejší disident Jan Urban se rozhodl napsat otevřený dopis ministru zahraničí Ruské federace Sergeji Viktoroviči Lavrovovi. Nejde o nic menšího než o sochu maršála Koněva v nadživotní velikosti…
Začněme historickou paralelou. Mezi Karlem Sabinou a Alešem Gerlochem. Psal se 30. červenec 1872, šest hodin večer, a v bytě advokáta Jana Kučery ve Vodičkově ulici v Praze sešlo několik známých. Spojovalo je zděšení a rozhořčení nad zradou důvěrného přítele.
