KOMENTÁŘ. To, co se odehrává v posledních měsících a týdnech kolem přípravy festivalu Meeting Brno a Sudetoněmeckých dnů, které budou jeho součástí, je vzpourou mladé generace a občanské společnosti proti historické neschopnosti české politické elity vést dialog. Má to ještě daleko k celospolečenské rebelii proti nemravným móresům českého polistopadové parlamentarismu, ale konečně je tu střetnutí, které takzvanou stranickou politiku tvrdě konfrontuje s její tak dlouho navyklou prolhaností a předstíráním. Populistická „politika“ logicky reaguje nedůstojně a s hysterií.

Útočíme na zlo v jednotlivých „špatných lidech“, místo abychom odhalovali lži, předávané z generace na generaci, a odsuzovali takové věci, sužující většinu kultur, jako jsou pýcha, podvodné jednání, moc, válka a chamtivost.

Richard Rohr, Slzy věcí

Tohle je vzpoura voličů, kteří věří v demokracii a chtějí být hrdí a spoluzodpovědní. Vzkazují zombie politice:

„Chceme slyšet pravdu o minulosti, ať je jaká chce. Nás už totiž nezajímají náhražky patetického vlastenčení a Dnů vlajky. Mluvme o minulosti, o chybách první, podlosti druhé a zločinech třetí republiky, o šíleném propadnutí komunismu, prolhanosti „normalizace“ i o podvodech polistopadové doby. Proč? Protože, jak vidíme každý den, pokud Vás, politiky, necháme lhát o minulosti, budete lhát o všem ostatním, i o korupci, ekonomice nebo vztazích se spojenci. Takhle jednoduché to je.“

Chcete znát souvislosti, historická fakta i méně známé okolnosti poválečného Československa? Pořiďte si naši knihu.

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Už přes sto let česká společnost, zrazovaná svými elitami, nevěří v syrovou a nepřikrášlenou pravdu a ostrakizuje kohokoliv, kdo by o ni usiloval. Generál Lev Prchala, Vladimír Ležák-Borin a desítky dalších československých antifašistů a demokratů, kteří se nesměli v roce 1945 vrátit do Československa, protože odmítali diktátorské metody prezidenta Beneše a jeho podlézání stalinské diktatuře.

Vůbec už nejde o ony pověstné chalupy či o návrat dávno mrtvých vyhnaných a odsunutých, kterými straší čecháčkové.

Vedení domácího odboje, které Sověti prohlásili za zrádce a kterých se nikdo nezastal, pár novinářů jako Michal Mareš, Pavel Tigrid nebo profesor Václav Černý, kteří kritizovali násilnosti při odsunu Němců. Kněží, sedláci, emigranti, osmašedesátníci, disidenti…

Žili jsme jen strachem

Od konce třicátých do konce osmdesátých let minulého století posuzovala moc samo usilování o pravdu jako protistátní aktivitu a trestala ho podle poslušných tu nacisticko-protektorátních, tu komunistických zákonů.

Žili jsme jen strachem a podbízením se režimu – ať byl jakýkoliv. Za tu dobu společenství přestalo pravdu potřebovat. Bez pravdy však přišlo o páteř, o jazyk i o svědomí. Pravda se stala tajným luxusem pro soukromí. Proto je Brno začátku letošního léta tak důležité.

Vůbec už nejde o ony pověstné chalupy či o návrat dávno mrtvých vyhnaných a odsunutých, kterými straší čecháčkové. Jde o možnost a schopnost mladé generace z obou stran sousedství uzavřít konečně a důstojně tolik mytizovanou, a dnes už tak falešnou a neproduktivní bolest na obou stranách.

Je třeba pravdy. Protože jinak dovolíme rozeštvávačům z SPD a spol. dál lhát a potlačovat i takovou zásadní „drobnost“, že z hlediska mezinárodního práva, smluv a nálezu Ústavního soudu je otázka takzvaných Benešových dekretů ve vztahu k odsunutým Němcům už dávno definitivně uzavřena.

Česko tedy nemůže žádat od Německa žádné reparace, de facto už dávno zaplacené zabaveným majetkem. Ale vykládejte to historií a právem nepolíbenému předsedovi Okamurovi, který nedávno přijel do Brna hřímat právě o povinnosti Německa platit „nám“ osmdesát miliard reparací. To má být důstojný a za všech okolností pravdomluvný předseda Sněmovny?

Brněnské setkání je zásadním výrazem sebevědomí a zodpovědnosti mladé generace, která, doufejme, brzy začne nabývat důležitosti i v politice. Bude potřebovat moudrost, které se mnoha českým politikům žalostně nedostává.

Našim pseudovlastencům ale těžko vysvětlíte, že dnešní sudetoněmecký landsmanschaft je proti tomu, co představuje jimi adorovaná AfD, příklad česko-německé ochoty ke spolupráci.

V cestě jí bude stát mnoho překážek. Svým vzýváním pravdy sjednotí všechny, kdo pravdu a zodpovědnost nikdy nepotřebovali, o to více se však potřebovali bát strašáků nepřítele za hranicemi. Touto zbytečnou a emocionální polarizací musíme projít kvůli nám samotným. Za našimi hranicemi v Německu se opravdu něco děje a přijatá a pochopená pravda je proti tomu nejsnazší obranou.

Vůbec poprvé se ve volebních průzkumech dostala do čela strana Alternativa pro Německo (AfD), jejíž odnož ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko tajná služba BND už od roku 2023 označuje za pravicově extremistickou. Vloni spolková centrála BND rozšířila tuto charakteristiku AfD na celé území Spolkové republiky.

Čeští extrémisté Okamura, Vondráček nebo Klaus se skvělou spoluprací s AfD naopak už léta chlubí. Zřejmě neví, že části této pravicově extrémistické, rozuměj revizionistické a zčásti i neofašistické formace, například spolek Vertriebene, Aussiedler und Deutsche Minderheiten in der AfD (VadM), stejně jako takzvaná Bavorská iniciativa, což je radikální frakce AfD v bavorském zemském sněmu, dělají z vyhaslých a nepoužitelných Benešových dekretů horké téma jednadvacátého století.

Před zářijovými volbami ve spolkových zemích Sasko-Anhaltsko a Meklenbursko-Přední Pomořansko má AfD už teď v průzkumech podporu až čtyřiceti procent voličů. Předsedové strany v těchto spolkových zemích přitom patří k jejímu radikálnímu křídlu. Našim pseudovlastencům ale těžko vysvětlíte, že dnešní sudetoněmecký landsmanschaft je proti tomu, co představuje jimi adorovaná AfD, příklad česko-německé ochoty ke spolupráci.

Zahojit staré rány

Proto je tak důležitý každý hlas vyzývající k rozumu a udržování hodnot míru, soužití a evropanství. A o to důležitější je hlas nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který vyhlásil právě tento rok Rokem smíření.

V jeho pastýřském listu zaznělo, že je čas, kdy „namísto stavění zdí je důležité ono často lopotné stavění mostů“. A jako přímý vzkaz moudrosti všem ustrašeným, pochybujícím o oprávněnosti brněnského gesta smíření, zaznělo i toto: „Je potřeba staré rány otevřít, aby se mohly zahojit.“

Moudrost bez připravenosti k obraně vlastních hodnot nikdy nestačila. Jestliže zatím chybí v české politice, o to silněji musí zaznít hlasy odjinud.

Ve smíření s vlastní nehezkou minulostí a jejími oběťmi je totiž znamení síly a hrdosti. Příliš dlouho jsme žili ve snu o vlastní výjimečnosti. Nastal čas naučit se mluvit i o nepříjemných pravdách. Protože jinak se nenaučíme ani pravdu, a tím i sami sebe, bránit.

Laskavý čtenář nechť k tomu dovolí malé srovnání. Pětimilionové Finsko má v době míru v činné armádní službě přibližně padesát tisíc osob. Česká republika s dvojnásobkem obyvatel stěží třicet. V případě potřeby je Finsko schopné mobilizovat devět set tisíc vycvičených záložníků. Armáda České republiky má na srovnatelné úrovni výcviku v zálohách nejvýše čtyři a půl tisíce osob. Sní o tom, že v roce 2030 jich bude deset tisíc…

Devadesát jedna procent Čechů samo sebe považuje za vlastence. Obranu vlasti by však více než polovina z nich (55 %) nechala výlučně na armádě. Pouze něco málo přes třetinu (36 %) považuje obranu země za morální povinnost každého občana.

Povinnou vojenskou službu jako přípravu na obranu vlasti považuje za zbytečnou šedesát procent lidí. Je toto společenství vůbec ochotno hájit svoji svobodu? Nebo stále chceme pokračovat v odkazu kolaborantské minulosti českých většin?

Moudrost bez připravenosti k obraně vlastních hodnot nikdy nestačila. Jestliže zatím chybí v české politice, o to silněji musí zaznít hlasy odjinud. Z církve, od mladé generace, a bylo by jen správné, kdyby zaznívaly i z univerzit. Společnost musí bránit svoje hodnoty slušnosti a smíru. Jinak nám budou vládnout nevzdělaní a hlavně neslušní kolaboranti a posluhové s ruskou zmrzlinou v ruce.