Vojáci 4. divize československé armády v noci na devatenáctého června roku 1945 v Horní Moštěnici u Přerova popravili během sedmi nočních hodin sedmdesát jedna mužů, sto dvacet žen a sedmdesát čtyři dětí mladších čtrnácti let. Nejmladšímu bylo pouhých osm měsíců. Byli to karpatští Němci, kteří se chtěli vrátit do svých domovů na Slovensku, kde jejich předkové žili už od dvanáctého století, píše Jan Urban v knize „České průšvihy 1945–1948“ připravené redakcí HlídacíPes.org. Text publikujeme v souvislosti s konáním festivalu Meeting Brno a Sudetoněmeckých dnů v Brně. 

Není smyslem tohoto textu posuzovat historickou oprávněnost či politický smysl „vylikvidování německého problému“, jak vyhnání prakticky veškerého českého německého obyvatelstva nazýval sám Beneš.

Takzvaná Studijní skupina ministerstva národní obrany v Londýně předložila už v březnu 1944 propracovaný návrh „řízené revoluce“, opakovaně konzultovaný s prezidentem a velením armády. Plán předpokládal udržení válečných pravomocí armády, omezení práv a svobod, cenzuru, a především násilnou etnickou očistu území obnovené republiky.

Ta měla začít okamžitě po příchodu branné moci na území státu, ale ještě před ustanovením orgánů státní moci.

Mělo jít o „údobí násilí, teroru a bez oficiální úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů“. Násilí a teror měly vypadat jako „domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným“. Exilová vláda i prezident si snad mohli představovat, že prosazují „vůli lidu“. Dochované depeše domácího odboje v roce 1944 tvrdě požadovaly „vyhnání všech Němců a Židů“ z poválečné republiky.

Čtete ukázku z knihy 

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Válka je vždy plna nelidských emocí a druhá světová válka byla tím nejstrašnějším, co moderní doba zažila. Nic z toho však nemůže z politické elity sejmout zodpovědnost za zneužití válkou vyvolaných emocí k masakrům civilního obyvatelstva, prováděných cílevědomě armádou v době míru.

Řečeno jinak: když už československá vláda od roku 1943 ve shodě s velmocemi připravovala etnické očištění území republiky, nebránilo jí nic v zajištění civilizovaného transferu německy mluvícího obyvatelstva, včetně jeho legálního vyvlastnění majetku za úhradu – třeba v říšských dluhopisech v držení českých bank.

Namísto toho – z čistě politických důvodů a potřeby – byla armáda demokratického státu vyslána vraždit bezbranné civilisty. Je bolestné si přiznat, že Češi a Slováci, pobízeni svými představiteli a státní mocí, se těsně po válce chovali k Němcům prakticky stejně, jako se Němci, pod vlivem hitlerismu, chovali k Židům.

Porada k vyčišťovacím akcím

Zcela lživá je dodnes udržovaná představa o spontánnosti „divokého odsunu“. Celoplošná ostrakizace Němců, včetně desítek tisíc antifašistů, jejich dehumanizace a nastolení teroru byly součástí předem připravené armádní kampaně, která měla pro jistotu zůstat bez písemných rozkazů a dokumentů neodhalena.

Přesto se dochovalo několik desítek dokumentů, které tuto operaci prokazují, včetně slavného a klíčového záznamu porady „k vyčisťovacím akcím“, konané 6. června 1945 přímo u prezidenta republiky Edvarda Beneše.

Ministr obrany Ludvík Svoboda tam tehdy mluvil zcela upřímně: „MNO (ministerstvo národní obrany, pozn. autora) přikázalo nejprve likvidovat jazykové ostrůvky jihlavský a svitavský. Zde se zřizují jakési koncentrační tábory, podle možností četnější a menší, aby Němci mohli být používáni na běžné práce. Jakmile velitelé oblastí dosáhnou svými vojsky hranic, budou tlačit Němce přes hranice.

Požádal jsem sovětské velitele, aby nám v tom nečinili potíže. Takovýmto způsobem ale již nyní přechází hranice několik tisíc osob denně s nejnutnějšími zavazadly, někde i s použitím ruských vozidel.“ Byly to tedy akce řízené armádou domněle demokratické země a žádné „spontánní výbuchy lidového hněvu“.

Československé vedení chtělo mít „vylikvidování německého problému“ hotové co nejrychleji – ještě před spojeneckou konferencí v Postupimi v polovině července 1945. Z jejich pohledu šlo o úplný úspěch. Během sedmi týdnů byla všechna větší města zcela „očištěna“, přes hranice státu bylo přehnáno už více než čtyři sta tisíc lidí (některé odhady mluví až o sedmi stech tisících) a více než jeden milion českých Němců byl držen v nelidských podmínkách v oněch generálem Svobodou zmíněných „koncentračních táborech“.

„Lidový hněv“, „revoluční spravedlnost“, „odčinění Bílé hory“ – propaganda jela na plné obrátky, ale nebylo jí ani potřeba. Násilná a bezprávní etnická čistka měla z dnešního pohledu možná šokující masovou podporu české i slovenské společnosti, ve stejné chvíli slepě vítající i zavedení tuhé cenzury, zákaz nepohodlných politických stran či ovládnutí všech mocenských nástrojů státu stalinskými komunisty. Stačilo rozdávat uvolněné byty, majetek a půdu…

Téměř osmdesát let po skončení druhé světové války bychom si měli přiznat, že tehdy tak populární „vylikvidování německého problému“ bylo neoddělitelnou součástí likvidace československé demokracie. A že brutalita této etnické čistky byla zcela zbytečná, uměle provokovaná a řízená nejvyššími představiteli poválečného Československa, včetně prezidenta Edvarda Beneše.

Přes veškerou snahu o utajení se o tom dochoval drsný důkaz v na desítky let zapomenutých výslechových protokolech takzvané Bunžovy komise. V roce 1947 ji ustavil tehdejší parlament k aspoň formálnímu vyšetření informací o poválečných popravách a mučení německých zajatců a civilistů v květnu a červnu 1945, především v Postoloprtech.

Ze svědectví vyslýchaných příslušníků Obranného zpravodajství, kteří vraždění a mučení řídili a prováděli, se dají vyčíst dvě základní informace. Všechny akce byly řízeny z nejvyšších míst a v úzké koordinaci se sovětským velením.

Rozkazy čtyřem příslušníkům OBZ, řídícím vraždění v Postoloprtech, vydával osobně generál Oldřich Španiel, vedoucí vojenské kanceláře prezidenta republiky. Podle zaznamenaných svědectví se generál Španiel se čtyřmi příslušníky OBZ sešel v Praze na utajené schůzce v hotelu Belveder na Letné. Podle svědectví jednoho z nich, Jana Čupky, jim generál Španiel vydal rozkaz, aby „vyčistili rajón, aby se tam mohla přestěhovat divize“.

A dále řekl: „Závidím vám, máte teď velkou možnost. Pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. Čím méně jich půjde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“ Generál Oldřich Španiel 13. srpna 1947 před vyšetřovací komisí tuto výpověď potvrdil.

Podle nejnovějších zjištění znal z posledních válečných operací osobně i velitele vražedného komanda, které v červnu 1945 na Švédských šancích u Přerova zavraždilo za jednu noc 265 německých civilistů, převážně žen a dětí. Válku končili společně právě v místech červnového masakru.

Mezi stejné „vyčišťovací operace“, které měly u ostrakizovaných Němců a Maďarů vyvolávat strach a paniku, je nutné řadit všechny větší akce a masakry na celém území republiky, u kterých byli příslušníci OBZ a vojáci speciálních jednotek 4. divize, operujících v utajení pod Ministerstvem vnitra – vedle Postoloprt tedy i pochod smrti v Brně, masakr na Švédských šancích, pogrom v Ústí nad Labem nebo vraždění v koncentračním táboře na Petržalce u Bratislavy. Nic z toho nebylo spontánní. Nic z toho se nestalo bez vědomí a rozkazu Edvarda Beneše a Ludvíka Svobody.

Pokyny jen ústně!

Jednotky československého armádního sboru měly okamžitě po skončení bojových akcí dost prostředků k obsazení hranic, ale přesto byly k tomuto úkolu jako první vyslány formálně nepravidelné formace tzv. velitelství Alex, jednotky „partyzánů“ a Revolučních gard, které na řadě míst už od poloviny května 1945 zahájily zastrašovací akce a násilný odsun německy mluvícího obyvatelstva.

Šlo o přesnou kopii postupu sovětské armády a NKVD, které využívaly partyzánských oddílů při „vyčišťování“ především původních východních území Polska a na Ukrajině. Všechny od jedenáctého května 1945 nasazené „partyzánské“ oddíly a skupiny Revolučních gard dostávaly více než rámcové pokyny od armádního velení a armáda je i zásobovala.

Vláda, stejně jako prezident, měla o dění v pohraničí velmi dobré a pravidelné informace. Vyplývá to z řady dokumentů, například ze zápisů o schůzích československé vlády Národní fronty. Na 21. a 22. schůzi vlády ve dnech 23. a 25. května 1945 se projednávaly body „nucené vystěhování německého obyvatelstva, návrh na zřízení zvláštního úřadu pro vystěhování Němců a Maďarů a kolonizaci jimi opuštěného území“ či „odsun německého obyvatelstva Československa, souhlas Rudé armády s urychleným vystěhováním pražských Němců“.

Prezident Beneš i jeho žena byli opakovaně upozorňováni na nelidské podmínky a násilnosti páchané i na německých antifašistech a Židech, ale nikdy nereagovali. Edvard Beneš naopak ve svých veřejných vystoupeních vědomě pomáhal vytvářet atmosféru etnické nesnášenlivosti a zdůrazňoval historickou nutnost „vylikvidování“ německého problému…

V obavách před nesouhlasem západních spojenců se většina rozhodovacích aktů a rozkazů československých orgánů utajovala. Velká část pokynů byla předávána pouze ústně, jak dokládají například záznamy Velitelství VO 1 (vojenské oblasti 1) z 9. a 10. června o sjednání ústní dohody s veliteli Rudé armády nebo usnesení ÚV KSČ ze 4. června 1945: „Ústředí nebude vydávati žádné písemné pokyny o otázce sudetských Němců. Pokyny budou dávány jen ústně.“

Teprve pokud odmítneme dodnes rozšířenou interpretaci o spontánnosti násilí v začátku vysidlovacích operací a současně vezmeme v úvahu snahu o maximální utajení a vliv Sovětům podřízených zpravodajských sítí v československé armádě, můžeme porozumět a vysvětlit i jednotlivé zdánlivě nepochopitelné incidenty, provázející a zrychlující počáteční násilnou část vysidlovacích operací.

Ukažme si to na příkladu masakru 265 převážně německých uprchlíků ze Slovenska, které na cestě domů z nuceného pobytu v západních a severních Čechách povraždilo komando 4. armádní divize v noci na 19. června 1945 na Švédských šancích u Přerova.

Oficiální interpretace na základě pozdějšího „vyšetřování“ OBZ zdůrazňovala, že šlo o osamělý čin mravně méněcenného jednotlivce, poručíka Karola Pazúra z Obranného zpravodajství jednotky. Ten měl obelhat svého velitele, štábního kapitána Eugena Surovčíka, od kterého „vylákal“ minimálně dvacet samopalníků s tím, že OBZ má právo popravovat „esesáky“. Vybraní vojáci byli k vraždění civilistů údajně motivováni také tím, že některé z popravovaných měli osobně znát z Dobšiné a okolí.

Na první pohled jde o snadno uvěřitelnou interpretaci. Díky soudnímu vyšetřování z roku 1947 se však dochovala řada výpovědí a soudních spisů, náčrty a fotografie místa popravy. Se znalostí kontextu a při podrobnějším zkoumání však začínají vyplouvat na povrch nečekané souvislosti, které původní oficiální verzi více než zpochybňují.

(Více o masakru z noci na 19. června 1945 na Švédských šancí u Přerovu si přečtete v pokračování nazvaném „Rekonstrukce jedné masové vraždy“.)