KOMENTÁŘ. Vytvořit s podporou Miloše Zemana po volbách vládní koalici „obrozené“ ODS s babišovským ANO, třeba i bez formální účasti Andreje Babiše – to je konečným smyslem a cílem současných útoků na potenciální Babišovy konkurenty. Teprve pak se totiž mezi Pražským hradem a ruskou ambasádou zaskví nebeská duha štěstí, absolutní ideové pružnosti, narodnictví, protievropanství a orbánismu.
Prohradní putinovci před říjnovými volbami vyrážejí do útoku. Podle osvědčené tradice se snaží za každou cenu oslabit potencionální konkurenty. V minulosti to zažila sociální demokracie, čtyřkoalice, lidovci i TOP 09. Ne vždy to byl zvenku řízený útok, ale tentokrát je těch „náhod“ trochu moc.
Minulý týden přibyly před jedním domem v Kamenické ulici další dva pražské „stolpersteine“, čili kameny zmizelých. Za války odsud odvedli židovskou rodinu, jejíž většina zahynula v nacistických koncentračních táborech. Zachránil se jenom syn, operní pěvec, předtím vyštvaný coby „špinavý Žid“ svými českými kolegy z Národního divadla. Válku přežil (odvážný lékař a přítel ho schoval pod cizí identitou až
V české politice zřejmě neexistuje nikdo jiný, kdo by za dobu svého působení v nejvyšších funkcích dokázal ustát takovou sérii skandálů a podezření na korupci ve svém nejbližším okolí jako Miloš Zeman. Jestliže dnes Zeman před volbami útočí na BIS a jejího šéfa, opakuje jen staré triky.
KOMENTÁŘ. Starý hodinářský vtip praví, že i rozbité hodiny ukazují přesný čas – sice jenom dvakrát denně, ale přesně. České republice ale s práce-neschopným prezidentem a zbabělou politickou scénou čas nenávratně utíká, píše ve svém komentáři Jan Urban. Text vyšel v nultém čísle Týdeníku Forum a nejnovější události kolem prezidenta Miloše Zemana a zjištění, že BIS odposlouchávala
KOMENTÁŘ. Stáří kdysi slavných lidí bývá někdy smutné, a v případě některých slavných herců možná nejsmutnější. Jen hvězdami vyvoleným, jako byli Milan Lasica nebo Josef Kemr, je dovoleno zemřít na jevišti či dotočit filmovou roli umírajícího moudrého starce den před smrtí.
POLEMIKA. „Jsem opravdu vděčný předsedovi Společnosti Edvarda Beneše za jakkoliv nesouhlasnou reakci na můj text ‚Prezident ničitel. Je na čase si přiznat pravdu o systematickém teroru a vraždění‘. Bez polemiky není možné dobrat se pravdy. Pokusím se pojmenovat rozdíly v našich přístupech,“ píše publicista Jan Urban v reakci na text historika Pavla Carbola. Oba materiály vyšly v uplynulých
Sklouzávání střední Evropy k „zombie demokracii“ je nebezpečné. Společnost má stále omezenější výběr možností odporu. Politické strany v populistické konkurenci v obavě před ztrátou hlasů taktizují a vyhýbají se principiálním střetům. Předvolební politická scéna České republiky je toho nejlepším příkladem.
Ostroh, vypínající se nad řekou Vltavou a městem na jejích březích, je světový unikát. Ať v Čechách vládl v posledních tisíci letech kdokoliv, vždy se vztahoval k tomuto místu. Do roku 1918 se tu střídali vládci z boží milosti, česká knížata, králové i několik císařů. Více než sto let republikánské tradice ale nad jakoukoliv pochybnost ukázalo, že přebývání na
Vědec a teolog Sir Isaac Newton si už před pár staletími po jednom z mnoha svých střetů s hloupostí mocných povzdechl: „Mohu vypočítat pohyb hvězd, ale lidskou hloupost nikdy.“ Co by asi říkal na politiku v prvních desetiletích 21. století?
