Dnešní český prezident prý není převtělením dobrého vojáka Švejka. Přesto sdělil před několika dny autoritativním tónem Českému rozhlasu, že uprchlická (přesněji migrační) vlna, která přichází do Evropy, je organizovaná a řízená Muslimským bratrstvem. Že prý mu to řekli dva arabští politici.
Havel, Klaus, Zeman, Masaryk, Beneš… Prezident jako všemocný Dobrem vyvolený vládce a nejvyšší autorita. Z čeho plyne poptávka po „našem“ neomylném „králi“? Esej Jana Urbana znovu publikujeme před sobotním Vánočním poselstvím Miloše Zemana.
V létě 1993 celý svět sledoval osud pětileté Irma Hadžimuratović, těžce zraněné během bombardování Sarajeva… Až nyní vyšla kniha Sarajevská princezna, již napsal muž, který ji tehdy operoval. Napsal ji v Praze; před válkou totiž nakonec utekl a pracuje v motolské nemocnici.
Nikdy v historii nebyla tato společnost tak bohatá a vzdělaná. Nikdy neměla tolik možností a prostředků pro svůj rozvoj. Česká společnost přesto vstupuje do období zásadních rozhodnutí v situaci, kdy její velká část deklaruje jako základní pocit svých životů nejistotu či strach.
Ministerstvo zahraničí neprodloužilo akreditaci ruského novináře Alexandra Kuranova, který v posledních 25 letech působil v Česku.
Sýrie, Libanon a Irák přestaly jako samostatné státy v dnešních hranicích fakticky existovat. Zbývá z nich už jenom území nikoho… Svět se komplikuje a Česko se v něm stále více ztrácí.
Evropská unie má půl miliardy obyvatel. Milion obětí války, který by v ní hledal ochranu, tedy představuje dvě desetiny procenta z tohoto počtu. Populistická hysterie není na místě.
Něco je dramaticky špatně. Elitní útvar Policie České republiky buď kryje naprosto neschopné policisty, kteří neumějí ani používat internet, anebo – a tomu se snad nechce věřit – kryje otevřené zdržování šetření závažné trestné činnosti vlivných jedinců pražského magistrátu z dob primátorování Pavla Béma a kauzy Opencard. Nevěříte?
Od dob komunistické prokuratury se leccos změnilo. Zdá se ale, že se nezměnil „esprit de corps“ a mentalita prokurátorů samých.
Zatímco ostatní středoevropské státy mohly i v době odklonu od demokracie, diktatur a porážek po mnoho desetiletí přežívat v rámci vlastní historické státnosti a svébytnosti, Československo tento „luxus jistoty“ nemělo.
