KOMENTÁŘ. Brno, alespoň v pár posledních dnech, díky festivalu Meeting Brno a hlavně jedné jeho části, sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu, co do významu předstihlo hlavní město Prahu. Nepotřebovalo k tomu vládu, ministerstva ani parlament. Mladá generace občanstva prostě pochopila, že ve chvíli, kdy pražská „politika“ zabředla do blábolení a prosté sebeobsluhy natolik, že si přestala všímat, že „čas oponou trhnul a změněn svět“, tak převzala iniciativu.

To, co se v posledním půlstoletí stalo v divadle, poezii a literatuře návykem, prorazilo konečně do věcí veřejných. Brno dixit causa finita. Vláda v Praze byla v šoku. Nebyla schopná se shodnout ani na „politické“ reakci.

Její tři hlavy, pánové Babiš, Okamura a Macinka, nakonec působili jen směšný zmatek. Namísto sebevědomé diskuse, opřené o letitou česko-německou deklaraci z roku 1997 či jen o prostou slušnost, reagovali jen opakováním totalitních žvástů z minulosti.

V České republice mezi bezmála jedenácti miliony obyvatel žije kolem 65 tisíc lidí starších devadesáti let. Ti poslední by mohli být „pamětníky“, jejichž bolestí se odpůrci pozvání sudetských Němců do Brna zaštiťovali.

Na brněnských demonstracích proti německé přítomnosti v Brně nikdo z nich nebyl. Na všech záběrech a fotografiích vidíte jen obličeje lidí, kterým dodnes chybí jednoduchost diktatury. Těch, kdo v padesátých letech podepisovali tisíce petic za rozsudky smrti pro nevinné oběti politických procesů.

Stejně jako v sedmdesátých letech další tisíce peticí proti „roznašečům moru a traviče studní“ z Charty 77. Vrahy z Pohraniční stráže, estébácké udavače, stranické kádry, kteří beztrestně ničily životy dětí, které z kádrových důvodů nepouštěly ani na střední školy.

Zbabělce, kteří v sedmdesátých letech raději přecházeli na druhý chodník, aby je nikdo neviděl potkat bývalého kamaráda, vyhozeného z práce v čistkách počátku sedmdesátých let nebo po Chartě 77.

Oběti nelidskosti

Přímé oběti nacistické diktatury, omezené osobními zážitky, většinou nejsou nejlepšími svědky. Světlé výjimky, jako byli Primo Levi, Arnošt Lustig, Jean Amery, Viktor Frankl nebo Elie Wiesel, s odstupem hledali vysvětlení nevysvětlitelné krutosti a hlavně snadnosti, s jakou „normální člověk“ vlastně v jakékoliv diktatuře či válce podléhá propagandě a strachu.

Minulost jim slouží jen jako záminka ke slabošskému rozdmýchávání emocí, protože nejsou schopni pomáhat hledat pozitivní program pro budoucnost.

Vrátili se z nelidského stavu „odkud není návratu“ a každý po svém se snažili vysvětlit nezúčastněným, že lidskost je úkol, na kterém člověk nemůže a nesmí přestat pracovat. Ne všem takové předání svědectví z pekla nelidství, pomohlo.

Amery a Levi nakonec spáchali sebevraždu, Lustig na léta propadl snu o komunistickém nebi, a jen Elie Wiesel a Viktor Frankl pochopili, že jedinou možnou rehabilitací každé jednotlivé oběti nelidskosti je nekonečná snaha nelhat a pomáhat jiným.

V těch demonstracích nebyl nikdo ze skutečných obětí nacistického režimu. Nikdo takový by nemohl aplaudovat hysterické komunistce, která ječivě vykřikovala o fantasmagorických dvou bilionech korun reparací, které „nám“ údajně Německo dluží.

Pominula, jaksi samozřejmě, že škody, které její strana napáchala za čtyřicet let teroru a nadvlády po roce 1948, takovou částku násobně převyšují. Pro ni, stejně jako pro Miloše Zemana, slovenského europoslance Luboše Blahu nebo blábolivého Jindřicha Rajchla, historická pravda nic neznamená.

Minulost jim slouží jen jako záminka ke slabošskému rozdmýchávání emocí, protože nejsou schopni pomáhat hledat pozitivní program pro budoucnost. Minulost je pro zbabělce temným stínem, ve kterém se schovávají.

Nikdy nepřiznají, že mravní a hodnotový kolaps českého i slovenského společenství po Mnichovu a zbabělém útěku prezidenta Beneše, umožnil vyrůst domácímu, českému i slovenskému fašismu, který stvořil kolaborantské režimy ještě před vznikem Protektorátu a Slovenského štátu.

Pan Blaha zvýšeným hlasem z pódia hlásal, jak jsme „my, Slováci a Češi, vyhnali fašisty“ a jak víme, komu za to být vděční. Zapomněl připomenout rasistický Slovenský štát, který nacistům dokonce platil za deportace (a likvidace) slovenských Židů.

Uřvaný pán, který své oponenty a nezávislé novináře nazýval opakovaně „liberální prasata“, Jana Palacha nazval „teroristou“ a politické vězně komunistické éry „podvodníky, zlodějíčky a nemorálními cynickými a arogantními milionářskými prasaty“.

Kdy Miloš Zeman nelhal?

Miloš Zeman zase jako vždy předělával dějiny, když tvrdil, že „v posledních svobodných volbách před Mnichovem volilo 92 procent sudetských Němců Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, která byla pátou kolonou Adolfa Hitlera“.

Ve skutečnosti v posledních parlamentních volbách v květnu 1935 tato strana získala necelých sedmdesát procent sudetoněmeckých hlasů. Zeman nechal zmizet šest set padesát tisíc antifašistických hlasů plus hlasy sudetoněmeckých komunistů, kteří hlasovali společně s KSČ. Natož, aby se zmínil o sudetoněmeckých odbojářích, které Československo po roce 1945 nemilosrdně zapřelo a odsunulo.

Zemanův údaj patří až k volbám do obecních zastupitelstev z června 1938, v době otevřeného ordnerského teroru a nasazení československé armády v Sudetech.

Zapomnětlivý politik, opět jaksi samozřejmě, zapomněl zmínit českou kolaboraci, například fakt, že objem hrubé průmyslové výroby v protektorátním vojenském průmyslu s výjimkou posledních pár měsíců války od roku 1939 nepřetržitě rostl, takže na konci roku 1944 byl o celou pětinu vyšší, než v roce 1939. A nevzpomněl ani na nárůst válečné filmové produkce (ony dodnes tak oblíbené sladce hloupoučké komedie, vzpomínáte?) No, ale kdy Miloš Zeman nelhal?

Kněz a otylý koncentráčník

Premiér Andrej Babiš i jeho ministr zahraničí jako politici naprosto selhali. Jejich neschopnost využít takovou příležitost, jako bylo jednání sudetoněmeckého sjezdu v Brně, ke zlepšení postavení a pozice české zahraniční politiky v Evropě je prakticky nevysvětlitelná.

Svými shazovačnými poznámkami leda tak poškodili česko-bavorskou relaci a nezískali pro Českou republiku vůbec nic. Přiřadili se tak jen k nicotným figurkám protestních brněnských happeningů, jako byli muž v převleku husitského kněze, dobře živení demonstranti v koncentráčnických mundůrech a mnoho dalších figurek.

Ale, jak prohlásili sami organizátoři ze skupiny Meeting Brno, i jim patří dík za nakonec docela civilizované formy nenásilných protestů.

Zbývá intelektuálně nejslabší produkce odpůrců česko-německého dialogu a demokratické diskuse vůbec v podání týmu Institutu Václava Klause.

Samozvaní vlastníci jediné svaté pravdy podle Klause zahrnovali na svých webových stránkách a se servilní pomocí neprofesionálního zpravodajství TV Prima a stanice XTV veřejnost varováními před „ohrožováním budoucnosti tím, že si zahráváme s minulostí“, „nebezpečím privatizace zahraniční politiky“, či dokonce tvrzením, že „Prezident Pavel svou podporou sudetoněmeckého sjezdu v Brně poškozuje česko-německé vztahy“.

Nějak si nestačili všimnout, že prezident podpořil stejný brněnský festival už dvakrát předtím. Ale Václav Klaus raději pojede, jak sám ohlásil, co nejrychleji napravovat škody na sjezd německé krajně pravicové AfD, kterou spolková kontrarozvědka označuje za „extremistickou“. Tam bude mezi svými.

Důstojné česko-německé občanské setkání, při kterém ani náhodou Brno „nebylo v plamenech“, jak hrozili škarohlídi, skončilo. Bylo to setkání vpravdě historické. Jeho význam poroste. A tak se sluší připomenout i posledních pár veršů stejné skoro sto padesát let staré básně Jana Nerudy:

Kraj celý jak bálová síň se skvěl,
kdes pod zemí hudba, vždyť tančil, kdo šel —
sám pánbůh nás pokynem k tanci zval
a blažen se nad námi usmíval:
»Nuž konečně lidmi tedy!«

Jan Neruda, Balady a romance, 1883