Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ilustrační foto: Prezident Beneš, Jan Masaryk a hosté na oslavě výročí vzniku Československa, rok 1943, Londýn.
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, zdroj

Od Beneše ke Gottwaldovi a pak do exilu: Benešův důvěrník a kancléř Jaromír Smutný

V roce 1948 již starší, unavený a nemocný prezident Edvard Beneš věděl, že úsilí o obnovu demokratického Československa již nebude jeho osobní záležitostí. Inicioval ale myšlenku na vznik exilového centra pro uchování a rozvoj československých demokratických tradic  – budoucí Ústav Edvarda Beneše. Ten i s odstupem času vydává zajímavá svědectví. 

Maximální důvěru prezidenta Beneše a pověření pro založení Ústavu získal Jaromír Smutný, někdejší legionář, dlouholetý prezidentův důvěrník a spolupracovník již z dob první světové války. Benešovi šlo zejména o odkaz československých demokratických tradic, které tvořili a reprezentovali spolu s T. G. Masarykem.

Ve druhé polovině roku 1946 začal postupně vznikat nový unikátní archivní fond. Pod osobním dohledem Edvarda Beneše se měl stát do budoucna jeho odkazem a svědectvím o československé politice.

ČTĚTE TÉŽ: Prezident Beneš – stále neuzavřená kapitola československých dějin. Mluví o něm nové dokumenty

Jak kompromitovat politiky

Snahu všech, kdo se na budování a odborném uspořádání soukromého archivu prezidenta podíleli, však záhy začala omezovat měnící se politická situace. Všechny zpracovávané materiály získaly najednou velkou politickou hodnotu a přitahovaly značnou pozornost.

V Československu se rozpoutal vnitropolitický boj o moc mezi KSČ a demokratickými stranami. Českoslovenští komunisté měli dlouhodobý a eminentní zájem o soukromý archiv prezidenta Beneše, prostřednictvím jehož materiálů hodlali zejména kompromitovat demokratické politiky.

Připravili dokonce cílenou akci. Řídilo ji ministerstvo vnitra ve spojení s šéfem Státní bezpečnosti Jindřichem Veselým a s vedoucím oddělení ústředního výboru komunistické
strany Bedřichem Reicinem.


Kniha Ústav Edvarda Beneše v letech 1950–1964 vychází z poměrně neobvyklého a časově velmi náročného archivního výzkumu a zaměřuje se na exilovou instituci, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Dokumenty, jež se zachovaly a vzpomínky přímých aktérů nabízejí nové pohledy na zásadní historické události novodobých dějin.

Součástí fondu byly rukopisy, fragmenty různých poznámek, koncepty přednášek, kopie spousty rozmanitých dokumentů, osobní i úřední korespondence Jaromíra Smutného, část jeho deníku z doby těsně po příjezdu do Londýna…

Mezi materiály patřily i ručně psané projevy Edvarda Beneše, části jeho textů k různým záležitostem a další drobné, často pouze symbolické poznámky k politickým tématům.

Ukázky přetiskujeme s laskavým svolením autora i vydavatele. Krácení, titulky i mezititulky jsou redakční.

Knihu vydala Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta


Události dostaly spád únorovým pučem v roce 1948, díky kterému se KSČ ujala neomezené moci ve státě. Aktuální vývoj přiměl Edvarda Beneše postarat se o právní zajištění archivu.

I přes faktické převzetí moci komunisty zůstal Edvard Beneš československým prezidentem, a archiv tak dále zůstával pod kontrolou jeho loajálních spolupracovníků.

Beneš většinu času do konce léta 1948 trávil ve své vile v Sezimově Ústí; s pomocí manželky Hany se snažil o rekonvalescenci a celkové zlepšení svého podlomeného zdraví.

Připravoval se na odchod z politické scény formou demise. Komunistům ovšem vyhovovalo co nejdelší setrvání Edvarda Beneše v prezidentském úřadu. Prezidentovo okolí vědělo, že abdikace je otázkou krátké doby, během níž se proto konaly předběžné přípravy k tomuto aktu.

Ve službách Gottwalda

V těchto souvislostech nelze opomenout ještě jeden důležitý fakt. Jaromír Smutný během poúnorového období plnil již zmíněnou roli Benešova prostředníka. Navázal bližší úřední kontakt zejména s předsedou vlády Klementem Gottwaldem.

Ten mu pak v době své volby prezidentem republiky, která proběhla 14. června téhož roku, nabídl možnost pokračovat ve funkci kancléře. Nový prezident chtěl využít Smutného zkušenosti
a zároveň chtěl přes něj udržovat kontakty se svým předchůdcem.


V následujících dnech zveřejní HlídacíPes.org zajímavé ukázky z obsahu Archivu Ústavu Edvarda Beneše – mimo jiné poznámky k smrti Jana Masaryka, k událostem předcházejícím Mnichovu 1938 či únoru 1948 pohledem Edvarda Beneše a jeho blízkého okolí. 


Staronový kancléř setrval ve funkci se souhlasem Edvarda Beneše, který měl jeho prostřednictvím zdroj informací o dění ve vládních kruzích. Je ovšem celkem logické, že se osoba Jaromíra
Smutného stala nedůvěryhodnou pro politiky komunistické, ale i pro reprezentanty nekomunistických stran. Oba politické tábory v něm mohly vidět exponenta svých politických protivníků.

Sám Smutný své angažmá kancléře komunistického prezidenta komentoval: „Gottwald využíval mé úřední funkce, aby tím dokumentoval kontinuitu presidentského úřadu svého s presidentstvím Benešovým a Masarykovým. Byla to kamufláž změny zájmu k získání důvěry občanstva v přechodné době. Nebylo mu to zatěžko, neboť věděl, že dny Dr. Beneše jsou už sečteny, že nemůže – i kdyby býval na to myslel – být jakoukoliv překážkou nové éry.“

Nutno podotknout, že tuto „kamufláž“ Smutný Gottwaldovi zřejmě ze zištných důvodů dobrovolně hrál. Navíc právě v době, kdy již začal v západní Evropě pozvolna vznikat československý protikomunistický exil. Edvard Beneš, deprimovaný a nemocný, dožil pak pod dozorem policie a Státní bezpečnosti v Sezimově Ústí.

Právě tehdy se začaly realizovat přípravy pro budoucí vznik Ústavu v Londýně. Důležité bylo dostat přes hranice co nejvíce dokumentů potřebných pro budoucí činnost vědecké instituce, která se měla orientovat na soudobou československou politiku.

Jak zajistit dokumenty

Další osudy materiálů ze soukromého archivu Edvarda Beneše uloženého v Lánech i ostatních dokumentů s ním spojených poznamenalo úmrtí exprezidenta 3. září 1948. Jaromír Smutný se zachoval v posledních hodinách Benešova života pragmaticky a již 2. září nechal balit v Lánech archivní materiály do balíků a každý zapečetit osobním pečetidlem Edvarda a Hany Benešových. Celý archiv byl ihned uzavřen.

Pracovníci Státní bezpečnosti již v den úmrtí prezidenta Beneše 3. září 1948 zapečetili v Lánech místnost s archivem a osobně ji střežili. Vyslýchali rovněž zaměstnance zámku v souvislosti s tím, kdo a jak často archiv navštěvoval. Státní bezpečnost chtěla archiv co nejrychleji odvézt z Lán.

Naopak kancléř Jaromír Smutný prosazoval naplnění Benešova pamětního zápisu a umístění archivu v Politickém archivu Kanceláře prezidenta republiky.

Bedny s materiály byly převezeny do Lobkovického paláce v Jiřské ulici č. 1 (bývalý ústav šlechtičen) v Praze. Palác tehdy sice patřil prezidentské kanceláři, jeho budova však byla obsazena pracovníky Státní bezpečnosti.

Benešův soukromý archiv nezůstal, navzdory jeho přání, 30 let zapečetěn, ale byl v pozdějších letech intenzívně a neodborně zkoumán exponenty komunistického režimu. Došlo tak k porušení jeho organizační struktury, počátkem 50. let byl v dezolátním stavu přemístěn do Ústavu dějin Komunistické strany Československa.

V době upevňování moci KSČ se začalo chýlit ke konci Smutného angažmá v prezidentské kanceláři Klementa Gottwalda. Dále se snažil uschovat řadu zajímavých materiálů z Benešova politického působení, případně pořizovat jejich kopie a opisy. Rovněž usiloval o vyvezení zmíněných listin do zahraničí prostřednictvím svých diplomatických kontaktů.

Smutného manipulace s dokumenty z doby Benešova prezidentství se stala definitivní příčinou jeho konce ve funkci kancléře prezidenta republiky. K 1. lednu 1949 odešel, údajně na vlastní žádost, do penze. V březnu 1949 ho ministr školství Zdeněk Nejedlý jmenoval generálním inspektorem objektů spravovaných Národní kulturní komisí.

V jarních měsících roku 1949 ovšem již Jaromír Smutný bilancoval své poválečné působení v Československu a připravoval se s rodinou na odchod do zahraničí.

Československo, policejní stát

Z dostupných pramenů a literatury lze upřesnit přechod rodiny Smutných přes hranice. Na převedení rodiny Smutných do Německa se podílel Otto Tulačka, který pomáhal při ilegálních přechodech hranic od března 1948 do září 1949.

Exkancléř popsal své pocity po přechodu hranic s odstupem téměř deseti let: „Když jsem 15. července v časných ranních hodinách zjistil, že jsem opravdu na svobodné půdě v Německu, byl můj první pocit nesmírná úleva, duševní uvolnění. Měl jsem dojem, jako by se přede mnou otevíral nový svět, svět klidu, nové práce, svobodného myšlení a bezpečnosti. Ale hlavně ten klid, konec strachu a trochu lítosti s těmi, kteří stále musí žíti ve strachu doma a hlavně vzpomínka na mé nejdražší, které jsem musel opustiti, působily jako přechodné stíny v novém štěstí, ale současně zesilovaly egoisticky pocit spokojenosti, že se mi podařilo uniknout…Měl jsem jen vědomí, že je konec života přetvářky a strachu, který jsem musel prožívat posledních 16 měsíců. Svoboda se jevila pojednou v nové scéně: ne už jako vidina, s níž jsme se utěšovali v oněch měsících, nýbrž jako skutečnost a nová příležitost. Síla a vůle zdály se růsti.“

Příchodu Jaromíra Smutného do Spolkové republiky Německo si ihned všimla tamější média i politici. Zpráva o jeho útěku se dostala na první stránky novin.

Rodina Smutných se stala na 14 dní hostem americké armády v Alaska House ve Frankfurtu. Dne 22. července měl Jaromír Smutný tiskovou konferenci, která vzbudila velký zájem. Konstatoval, že z Československa se stal „policejní stát“, klesá životní úroveň, zhoršují se pracovní podmínky zaměstnanců a vše je zpolitizováno.

Během února 1948 v Československu Beneš dle Smutného usiloval o dosažení dočasného údobí klidu, ve kterém by se povedlo zkonsolidovat demokratické síly. Zmínil také Jana Masaryka, o jehož skonu se domníval, že šlo skutečně o sebevraždu.

I po této tiskové konferenci dával exkancléř československých prezidentů další rozhovory novinářům a opakoval, že „90% lidí je doma proti režimu a s pomocí zahraničí by povstali“.

Rodina Jaromíra Smutného zažádala o anglická víza a dostala pak i emigrantské pasy. Pár dní museli počkat na volná místa v letadle, 22. srpna 1949 Jaromír Smutný
s manželkou Jaroslavou, syny Milanem a Miroslavem odletěli z Německa do Londýna.

Dne 7. března 1950 došlo fakticky k očekávanému vzniku Ústavu. Oficiální název instituce zněl „Ústav Dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium“.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře