Ve středu 3. června se konal již pátý ročník studentského pochodu z Postoloprt do Žatce. Vyučující pražského gymnázia Jana Keplera a kastelán hradů Žebrák a Točník Petr Zemánek, který akci organizuje, připomíná okolnosti tehdejších událostí.

Největší poválečný masakr německy mluvícího obyvatelstva Československa na jednom místě se udál na přelomu května a června 1945 v Postoloprtech nedaleko Loun.

Vykonavatelem se stala československá armáda, která se schovávala za výzvy politiků, rozkazy Obranného zpravodajství a svých vrchních velitelů.

Za hlavní kritérium čistek v době míru byla určena jazyková příslušnost a kolektivní vina, teprve poté členství v nacistických organizacích. Byla spuštěna stavidla násilí a smrti.

Ve třech po sobě navazujících vlnách bylo zavražděno nejméně 1600 lidí. Město bylo uzavřeno a přežívalo se jen náhodně. Zkusme si nastínit sled nejdůležitějších událostí postoloprtského masakru.

Umírají malé děti, nemocní a staří

9. května 1945 brzy ráno projíždějí městem sovětské tanky. Po jejich průjezdu se jednotka Rudé armády ubytuje v postoloprtském zámku. Již ten den obsazují příchozí čeští muži radnici.

10. května je zadrženo 25 německých mužů a dodatečně 3 ženy. Jsou uvězněni v soudní budově.

Umírá většina malých dětí, nemocných a starých. Stoupá počet sebevražd. Těžké životní situace prožívají ženy, které se snaží chránit nejen sebe, ale hlavně své děti. Schopní vězni chodí pravidelně na práce k „novým“ pánům.

15. května Rudá armáda opouští Postoloprty a přicházejí vojáci 1. divize československé armády.

19. května nastoupí do funkce nekompromisní soudce Smutný. Začíná šikana a týrání vězněných.

26. května je dalších 30 mužů a pět žen uvězněno v soudní budově. Večer jsou všichni předvedeni a po týrání odsouzeni. Tzv. soudní muži a tři ženy jsou ráno následujícího dne popraveni v postoloprtské bažantnici. Egonu Putzovi se podaří uprchnout a podat svědectví.

V neděli 27. května v 7.00 hodin se musí všichni němečtí obyvatelé Postoloprt shromáždit na náměstí (Ringplatz) a poté jsou přemístěni do kasáren. Tam jsou prohledáváni a jsou jim zabavovány cennosti. Odpoledne jsou ženy a děti propuštěny domů. Někteří muži jsou vyčleněni na nezbytné práce. Asi 180 mužů zůstává v kasárnách a téže noci jsou zastřeleni, tzv. nedělní muži. Byli pochováni v zákopech nedaleko kasáren u české školy.

28. května bylo vyhlášeno, že se musí všichni Němci v 6.00 ráno opět dostavit na náměstí se tří kilogramovým zavazadlem. Stráví tam celý den.

Teprve ráno 29. května jsou odváděni do tábora v postoloprtské bažantnici. Byli ubytováni ve špinavých dřevěných barácích plných štěnic a blech. Jsou vystaveni šikaně, týrání, hladu a bití, později tyfu.

Umírá většina malých dětí, nemocných a starých. Stoupá počet sebevražd. Těžké životní situace prožívají ženy, které se snaží chránit nejen sebe, ale hlavně své děti. V tomto táboře zůstávají až do svého vyhnání v roce 1946. Schopní vězni chodí pravidelně na práce k „novým“ pánům.

Zavražděný žatecký kněz

Druhá vlna násilí a smrti přichází z Žatce. V neděli 3. června 1945 je násilím vyhnáno z domovů asi pět tisíc chlapců a mužů ve věku od 13 do 65 let. Jsou soustředěni na náměstí a v několika kolonách hnáni 18 km do postoloprtských kasáren.

Během této útrpné cesty byl zastřelen i kněz Maxmilián Hilbert ze žateckého kláštera Kapucínů. Jeho jméno měl mimochodem na hrudi připevněno český arcibiskup Stanislav Přibyl, který se letošního pochodu účastnil.

Střelba se ozývá již na náměstí a hlavně cestou. Nepřežijí staří, slabí a nemocní. V kasárnách jsou roztříděni a týráni. Ještě v noci se ozývá střelba. Město je neprodyšně uzavřeno a většina poprav se děje v noci od pondělí 4. června do čtvrtka 7. května.

6. června za úsvitu je vypravena skupina více než pěti set utýraných mužů z tzv. Bloku smrti. Jsou odvedeni do levonické bažantnice a zastřeleni. Toho dne v poledne je týráno a zastřeleno pět mladistvých chlapců za krádež jablek (začátkem června?), někteří dokonce před zraky svých otců.

Ve čtvrtek 7. června byla odváděna asi stejně početná skupina mužů opět do levonické bažantnice. Nevrátil se z nich nikdo, jejich osud a hrob je neznámý. Popravy však musely pokračovat i v dalších dnech, neboť ještě v sobotu 9. června odchází skupina sedmdesáti mužů kopat hrob do levonické bažantnice.

Ti, co přežili, odcházeli do 11. června v několika kolonách zpět do Žatce. Vzhledem k tomu, že vězni po celou dobu zadržení skoro nejedli, jejich úmrtnost byla cestou značná. Během této útrpné cesty byl zastřelen i kněz Maxmilián Hilbert ze žateckého kláštera Kapucínů.

Jeho jméno měl mimochodem na hrudi připevněno český arcibiskup Stanislav Přibyl, který se letošního pochodu účastnil.

V polovině června 1945 byli v třetí vlně soustředěni muži z okolních vesnic Postoloprt a Žatce v postoloprtské bažantnici a kasárnách. Popravy probíhaly na několika místech, nejčastěji u pískovny, nádraží a na Viniční hoře (Weinberg).

Je třeba zmínit i nesmírné utrpení žen a dětí, které zůstávali bez svých mužů a ztráceli svou důstojnost před zraky svých dětí. Mnohé zvolili sebevraždu, a to často i se svými dětmi jako cestu z pekla. Hrůznou
součástí týrání bylo odebírání kojenců matkám a kopání hrobů svým mužům.

Vysvobodilo je až vyhnání, které probíhalo do konce roku 1946.

Na dohled vojenského zpravodajství

Na základě soukromých dopisů a stížností mezinárodních organizací poslancům parlamentu a stížnostem mezinárodních organizací bylo v roce 1947 přistoupeno k vytvoření parlamentní vyšetřovací komise v čele s lidoveckým poslancem JUDr. Bohumírem Bunžou.

Komise se měla zabývat případy tzv. gestapismu, kdy se Češi a Slováci po válce chovali stejně jako Němci za války.

Pokus o důsledné prošetření případu Postoloprty mělo také vést ke kompromitování komunistické moci. Nejvýznamnějším výsledkem bylo nalezení hromadných hrobů v Postoloprtech a okolí, které potvrdily vraždy vykonané vojáky československé armády a jejich přisluhovači v době míru.

Únor 1948 ale ukončil vyšetřování, uvedl celou událost v zapomnění a vytěsnění. Kdo si na událost vzpomněl, byl umlčen. Trvalo čtyřicet let, než se začala postupně probouzet.

Jména hlavních strůjců jsou známa. Byli to jednak politici, kteří šířili slovem a perem nenávist a pomstu již během války (Klement Gottwald, Edvard Beneš), jednak vrchní a lokální velitelé Československé armády. Armádní velitelé navíc zneužili vydíráním i volyňské Čechy z exilové armády. Slíbili jim totiž, že se jejich rodiny mohou vrátit do Československa.

Postoloprtská kasárna v době incidentu spadala pod pravomoc zpravodajské služby Obranného zpravodajství (OBZ), které v lednu 1945 převzalo po NKVD dozor a kontrolu nad činností armády, a proto v něm můžeme vidět hlavního viníka postoloprtského masakru.

V čele OBZ v té době byl nadporučík Bedřich Reicin a jeho zástupce poručík Karel Vaš. Vojenská rozvědka se tehdy stala prodlouženou rukou politiky Sovětského svazu a Komunistické strany Československa.

Paradoxní je, že sídlo vojenské rozvědky bylo tehdy na Pohořelci na Praze 6, hned naproti Gymnáziu Jana Keplera, jehož studenti společně se studenty lounského Gymnázia Václava Hlavatého zahájili v roce 2021 Připomínkové studentské pochody z Postoloprt do Žatce.