KOMENTÁŘ. Po mnoho let jsme slýchali, že euro by znamenalo ztrátu možnosti reagovat na specifické potřeby české ekonomiky. Jenže právě ve chvíli, kdy Česká republika čelila největšímu cenovému šoku za poslední generaci, tato údajná výhoda nepřinesla lepší výsledek než v zemích eurozóny.

Jedním z nejčastějších argumentů proti přijetí eura je tvrzení, že Česká republika potřebuje vlastní měnu, aby mohla prostřednictvím České národní banky pružně reagovat na hospodářský vývoj.

Samostatná koruna má být nástrojem ekonomické suverenity, který umožňuje nastavovat úrokové sazby podle potřeb domácí ekonomiky, ovlivňovat kurz měny a v případě potřeby tlumit hospodářské výkyvy.

Ve veřejné debatě však dochází k záměně dvou odlišných tvrzení. První z nich říká, že Česká republika má díky koruně možnost provádět vlastní měnovou politiku. To je nepochybně pravda. Druhé tvrzení však předpokládá, že tato vlastní politika bude automaticky lepší než politika společná. A právě zde se nachází slabé místo celé argumentace.

Jedna z nejvyšších inflací v EU

Možnost rozhodovat samostatně není totéž jako schopnost rozhodovat správně. Události let 2021 až 2023 představují zajímavý test této teze. Česká republika v tomto období čelila jedné z nejvyšších inflací v Evropské unii. Zatímco průměrná inflace eurozóny dosáhla v roce 2022 přibližně 8,4 %, v České republice přesáhla 15 %.

Pokud je hlavním argumentem pro zachování koruny možnost provádět vlastní měnovou politiku, pak je legitimní hodnotit tuto politiku podle výsledků. A výsledkem byla jedna z nejvyšších inflací v Evropské unii.

V některých měsících se meziroční růst cen pohyboval dokonce kolem 18 %. Rozdíl nebyl marginální ani statisticky nevýznamný. Česká inflace byla téměř dvojnásobná oproti průměru zemí používajících euro.

Přitom nelze tvrdit, že by Česká republika čelila zcela odlišným vnějším okolnostem. Energetická krize, válka na Ukrajině, růst cen komodit nebo problémy v globálních dodavatelských řetězcích zasáhly celou Evropu. Německo, Rakousko, Slovensko či Nizozemsko čelily stejným cenám plynu, stejné geopolitické nejistotě i stejným problémům světového obchodu.

Přesto se česká inflace dostala výrazně výše. Pokud je vlastní měnová politika hlavním argumentem pro zachování koruny, pak by právě v době krize měla prokázat svou hodnotu. Je legitimní ptát se, proč nedokázala zabránit jedné z nejvyšších inflací v Evropě. Jisté ale je, že samotná existence koruny vysoké inflaci nezabránila.

ČNB v letech 2020 a 2021 ponechávala úrokové sazby mimořádně nízko i v době, kdy již bylo patrné výrazné přehřívání ekonomiky, rychlý růst cen nemovitostí a bezprecedentní tempo růstu peněžní zásoby. Inflace byla dlouhou dobu označována za dočasný jev, přestože cenové tlaky postupně sílily.

Česká národní banka měla k dispozici právě ty nástroje, které bývají uváděny jako hlavní výhoda samostatné měny. Mohla samostatně určovat úrokové sazby, ovlivňovat měnové podmínky a reagovat rychleji než nadnárodní instituce.

Nejde přitom o spor o konkrétní desetiny procentního bodu základní sazby. Jde o mnohem obecnější otázku. Pokud je hlavním argumentem pro zachování koruny možnost provádět vlastní měnovou politiku, pak je legitimní hodnotit tuto politiku podle výsledků. A výsledkem byla jedna z nejvyšších inflací v Evropské unii.

Právě zde se argument o výhodách samostatné měny dostává do rozporu s realitou. Česká republika nebyla svázána rozhodnutími Evropské centrální banky. Nemusela čekat na souhlas ostatních států. Měla plnou kontrolu nad vlastní měnovou politikou. Pokud je měnová suverenita skutečně tak významnou ekonomickou výhodou, pak je obtížné vysvětlit, proč její praktický výsledek patřil k nejhorším v Evropské unii.

Největší slabinou české debaty o euru není spor mezi korunou a eurem. Je jí představa, že existence vlastní měny sama o sobě představuje ekonomickou výhodu.

Koruna jako nástroj, ne řešení

Zkušenost let 2022 a 2023 tak neukázala sílu samostatné měny. Ukázala především to, že měnová suverenita není ochranným štítem proti ekonomickým omylům. Naopak může být prostředím, v němž se jejich důsledky projeví v plné síle.

Suverenita není hodnotou sama o sobě. Je pouze možností rozhodovat. O výsledku rozhoduje kvalita těchto rozhodnutí. Stejně jako vlastnictví automobilu nezaručuje bezpečnou jízdu, ani vlastnictví vlastní měny nezaručuje stabilní ceny.

V české debatě se často vytváří dojem, že euro znamená ztrátu kontroly, zatímco koruna představuje kontrolu nad vlastním osudem. Ve skutečnosti je rozdíl mnohem prozaičtější. Euro znamená sdílení rozhodování s ostatními členskými státy eurozóny. Koruna znamená, že důsledky správných i chybných rozhodnutí neseme sami.

Právě inflace let 2022 a 2023 ukázala, že samostatná měna není pojistkou proti ekonomickým problémům. Naopak může vést k situaci, kdy se domácí chyby projeví v plném rozsahu a bez možnosti rozložení jejich dopadů na širší ekonomický celek.

Největší slabinou české debaty o euru proto není spor mezi korunou a eurem. Je jí představa, že existence vlastní měny sama o sobě představuje ekonomickou výhodu. Poslední inflační krize ukázala něco jiného. Vlastní měna není řešením, ale pouze nástrojem. A nástroj je vždy jen tak dobrý, jak dobrý je ten, kdo ho drží v ruce.

Zastánci koruny často varují před tím, že bychom s eurem byli závislí na rozhodnutích centrálních bankéřů ve Frankfurtu. Inflace let 2022 a 2023 však ukázala, že závislost na rozhodnutích centrálních bankéřů v Praze nemusí být o nic menším rizikem.