ESEJ. Prodemokratický tábor se rád vymezuje vůči takzvaným „koblihám a dezolátům“ pohlceným konspiračními teoriemi, kteří vidí mesiáše často v těch nejsobečtějších oligarších. Dnes už víme, že pro mnohé jde o psychologickou potřebou – příslušnost ke komunitě jim dodává pocit výjimečnosti, iluzi prohlédnutí matrixu, kterou tupý prodemokratický dav nesdílí.

Moderní hyperindividualismus, který za tím stojí, ale zasáhl obě strany spektra. Tedy i demokratickou menšinu.

Americká psycholožka Jean Twengeová ve svých studiích popsala nárůst narcistických rysů v západní společnosti a posun psychické energie od budování komunity k budování a obdivování vlastního já.

V takto nastaveném prostředí lidé méně chtějí řešit problémy, pokud u toho nemohou být vidět – sociologie sítí pro to má termín performativní aktivismus (slacktivismus), kde cílem akce není primárně změna reality, ale osobní sociální kredit.

Falešná morální nadřazenost

Sociolog Zygmunt Bauman ve své teorii tekuté modernity popsal, jak se identita, politické postoje i morálka staly v pozdně moderní společnosti formou spotřebního zboží.

Být „zachráncem demokracie“ se v tomto rámci může stát osobním brandem stejně jako jakákoliv jiná sobecky motivovaná identita, jakkoli je to paradoxní.

Když jsme v předchozím textu psali o tom, jak snadné je vidět chyby na druhých, nemůžeme vyloučit, že i ti takzvaní „dezoláti“ vlastně velmi správně vidí některé naše vlastní chyby a pokrytectví, i když je vzhledem k našim komunikačním schopnostem a vzdělání umíme maskovat mnohem lépe než oni.

Právě tyto naše nepřiznané narcistické motivy a falešná morální nadřazenost jim pak poskytují dokonalé zdůvodnění a omluvu, proč se k naší „straně síly” nikdy nemohou a vlastně ani nechtějí přidat a je pohodlnější se zabednit ve své lži s ostatními „upřímnými” vlastenci.

Po tisíce let bylo rozpuštění ega vrcholem duchovního hledání a lidského života. Dnešní kultura je tomuto ideálu maximálně vzdálená.

Být neviditelnou, byť efektivní „buňkou” v kolektivním mechanismu znamená vzdát se i oddělené identity, kterou si člověk tak dlouho budoval.

Mnozí si proto podvědomě raději vybírají trajektorii, na které sice svět nejspíš skončí špatně, ale na cestě tam zůstanou oslavováni, než aby přispěli k záchraně, ale nebyli u toho vidět.

Záchrana demokracie jako komodita

Boj za záchranu demokracie se v hyperindividualizovaném prostředí částečně proměnil ve výnosnou komoditu: budování osobního brandu skrze veřejné dobro.

Když lídři odporu oslovují dav, soustředí pozornost často na vlastní tvář, stejně tak v podcastech či jinde, kde sbírají uznání své komunity.

Evoluční psychologie prokázala, že velká část lidského „dobrodiní“ je motivována podvědomou touhou získat sociální status. Aby tento mechanismus fungoval, musí být ono konání dobra vidět. Zapojení do efektivního, leč anonymního systému tyto aktéry nezajímá, protože jim nepřinese očekávanou výplatu v podobě osobní publicity.

Proto je propojení roztříštěných iniciativ do jedné koordinované sítě odsouzené k nezdaru. Propojený a odosobněný systém, kterému nakonec nikdo ani konkrétní nevelí, by byl sice funkční a efektivní, jenže z hlediska budování osobní identity je neatraktivní.

Je to stejný princip, jako když tržní hospodářství samo řídí ekonomiku propastně lépe než ta nejosvícenější komunistická plánovací komise, která pak pět let nechápe jak to, že ani genialita nejkvalitnějších soudruhů nezařídila dostatek toaletního papíru.

Lze namítnout, že aspoň některé iniciativy se dnes přece jen dokážou propojit. Při bližším pohledu však většinou jde o spojení subjektů, které vzájemně vnímají toho druhého jako „lesklejšího“. Tento jev psychologie nazývá sluněním se v odlesku slávy (Basking in Reflected Glory).

Lidé mají silnou tendenci asociovat se s těmi, které jejich podvědomí pokládá za úspěšnější, protože tím uměle zvyšují svůj vlastní status. Záleží jim na „auře”, která na ně přejde. Jakmile by však spojení znamenalo funkční práci bez nárůstu prestiže, podvědomí je od spolupráce odradí.

Technologický imperativ

Tato psychologická bariéra přichází v nepříhodném historickém okamžiku. Proti chladné efektivitě strojového učení, optimalizovaného k polarizaci a udržení moci, nestačí izolované protesty, podcasty nebo roztříštěné občanské iniciativy. Ty samy o sobě nejsou širokou organizovanou odpovědí na širokou organizovanou hrozbu.

Sázky o svět se navíc bohužel zvýšily nad rámec politické soutěže a společenského systému. Klimatický rozvrat, který tyto oligarchické struktury svou honbou za krátkodobým ziskem akcelerují, ohrožuje produkční kapacity planety.

Tedy, přichází zkouška, která by měla podle elementární logiky tezi o egu vyvrátit. Pokud je absolutní fyzická hrozba z ekologického kolapsu taková, že už ji nelze racionalizovat ani odsunout, měla by ego konečně přehlušit.

Realita posledních měsíců ukazuje, že se to neděje ani tváří v tvář možnému fyzickému konci jak individuálnímu, tak druhovému. Naše podvědomé dostředivé (k já se vztahující) síly jsou pro nás podstatnější než naše kolektivní přežití.

Když ani fyzická hrozba nestačí

V červnu 2026 byla v Antarktidě naměřena zimní teplota o zhruba 20 °C nad obvyklým průměrem pro toto roční období.

Souběžně s tím přibývají signály o nestabilitě atlantické meridionální cirkulace (AMOC). Nejnovější výzkumy odhadují pravděpodobnost jejího kolapsu v následujících desetiletích výrazně výš, než se dříve předpokládalo.

Nejde o abstrakci pro budoucí generace, ale o riziko v horizontu jednoho lidského života. A to jsme teprve na počátku sklizně ekologických důsledků fosilní etapy.

Toto je přesně ten typ hrozby, který by měl prolomit ego a vynutit kolektivní racionalitu. A přesto sledujeme opak: namísto mobilizace vidíme intenzifikaci těžby fosilních paliv a podporu politiků, co ji prosazují.

Sledujeme organizované lhaní o tomto tématu u subjektů napojených na fosilní oligarchii i u státních aktérů a na ministerstvech, kde je pro personalistiku populistických vlád schopnost lhát tím nejlepším doporučením.

Pokud ani hrozba fyzické obyvatelnosti planety nedokáže semknout dost lidí k odosobněné kolektivní akci, je těžké si představit, jaká hrozba by to dokázala.

Začíná být jasné, že záchrana „podružné“ demokracie to není. To je empirický důkaz síly výše popsané psychologické bariéry.

Návrat do lokálního světa

Jakákoliv naděje, že asymetrická obrana demokracie opřená o karty, které prodemokratické menšině ještě na chvíli zůstávají – tedy ekonomickou koordinaci a technologii – naráží na stejnou zeď.

Psychologická bariéra, která brání kolektivní akci, postihuje i informovanou a vzdělanou část společnosti, a neobstojí proti ní ani existenční hrozba. Pokud ega nepustí své otěže ani tady, je nepravděpodobné, že je pustí kdekoliv jinde v měřítku, které by bylo potřeba pro jinou globální odpověď.

Individuálně to ale neznamená rezignaci hledání smyslu v pravdě a humánních hodnotách jako takových.

Znamená to přesměrování energie tam, kde ještě má nějakou šanci na účinek: do bezprostředního okolí, k lidem, kterým na nás záleží, a k těm částem světa, kde se odosobněná solidarita stále reálně děje – jako je tomu například u lidí pomáhajících Ukrajině právě z hluboké a odosobněné solidarity.

Z čistého pochopení, že národ, který po tisících umírá, kde děti přicházejí o své táty a mámy a rodiče o své děti, aby zastavil hydru stojící u zdroje současné antihumánní a fosilní apokalypsy – si zaslouží největší možnou míru podpory ze strany myslících lidí.

A to i proto, že ti již proměnění zombie-obyvatelé Ukrajince fanaticky nenávidí, protože stojí v cestě tomu, aby byli identicky proměněni úplně všichni.

Když důchodkyně prodá přebytečný byt, aby peníze věnovala zemi napadené nejbrutálnějším světovým fašismem, ukazuje, že je nekonečně méně ovládána silami, o kterých byl tento text. Globální záchrana se možná v potřebném měřítku neuskuteční, ale zachovat si vlastní integritu a postarat se o své okolí zůstává hodnotou nezávislou na výsledku velkého, nejspíš prohraného, zápasu.

Platí, že náš mozek se nevyvinul k tomu, aby zachraňoval globální abstrakce. Vyvinul se k tomu, aby maximalizoval náš vlastní status a přežití v rámci sociální skupiny. Pokud řešení problému vyžaduje snížení vlastního ega, ztrátu viditelnosti a rozpuštění se v davu, jdeme tím proti nejzákladnějším biologicko-psychologickým algoritmům, které v nás fungují.

U lidí, kteří si z aktivismu udělali profesi nebo nástroj pro budování sebeobrazu, je tento odpor prakticky nepřekonatelný. Bohužel, právě oni by byli nejvíce potřební k tomu, aby k nutnému společenskému propojení vůbec došlo.

Zdá se tedy, že jsme se chytili do psychologické pasti a řešení se nenachází ve stávajících normách a mantinelech.

Prestižní celebrita se nikdy dobrovolně nepustí na neorané pole nových nápadů a myšlenek, protože by tím riskovala ztrátu svého postavení na stávajícím hřišti. Běžné lidi, kteří častěji myslí „out of the box“ a mají odvahu jít s novým řešením na trh, zase nebude nikdo poslouchat.

A i kdyby je poslouchal, společnost jejich řešení nepřijme, protože by to pro její jednotlivce znamenalo ztrátu toho, čeho si na sobě nejvíce cení.

Přesto nezbývá než popřát těm, kteří se o záchranu současného oligarchií hacknutého systému i navzdory naší vlastní lidské přirozenosti v budoucnu pokusí, hodně zdaru.