Závěr odpoledne jsem využil k tomu, abych si vyřídil kantýnu. Tak se říká nakupování uvnitř věznice. Věřil jsem, že výsledek jednání o mém propuštění bude kladný.

Nejsem pověrčivý, ale nechtěl jsem mít zásoby pro případ, kdyby se má detence prodloužila. Chtěl jsem mít jen to nejnutnější, abych přežil svůj třetí, a jak jsem doufal, poslední týden v La Santé.

Jelikož jsem neměl chuť vařit na malé varné plotýnce, vystačil jsem si od příjezdu s mléčnými výrobky, cereálními tyčinkami, minerální vodou, jablečným džusem a několika sladkostmi.

Nejvíc mě trápilo, kolik mi zbývá kreditu na telefon. Každý vězeň si musel všechny hovory zaplatit. A i když jsem telefon používal střídmě, neboť k dispozici jsem měl jen malý počet povolených čísel, účet se velmi rychle navyšoval. Chtěl jsem za každou cenu zabránit tomu, abych ztratil možnost mluvit s Carlou a dětmi.

Text je ukázkou z knihy Nicolase Sarkozyho Zápisky z vězení  (vydalo nakladatelství Práh, 2026).

Bestseller bývalého francouzského prezidenta a jednoho z nejmocnějších mužů světa, jehož zatčení vzbudilo mezinárodní rozruch a přepsalo dějiny.

Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora.

Vyplnil jsem formulář určený pro kantýnu a nezapomněl uvést své vězeňské číslo. Ceny byly vysoké, mnohem vyšší než venku. Vězni neměli na výběr. Nakupovat se dalo pouze prostřednictvím vězeňské prodejny. Na druhou stranu zboží mi doručili hned druhý den. Umět své věci správně uspořádat se v uzavřeném a stísněném prostoru stalo klíčovou dovedností.

Carla mi pro pobavení ukázala kopii fotografie, na níž byla zachycena fasáda domu Serge Gainsbourga. Na vstupní dveře někdo velkými bílými písmeny napsal heslo „Free Sarko“ s obrovským srdcem stejné barvy pod ním. To mě potěšilo, a hlavně rozesmálo.

Nevím, co by si o tom bývalý majitel domu pomyslel, ale mně se líbila představa, že budu v tak zvláštní situaci spojován s někým, s kým jsem měl zjevně málo společného, třebaže jsem tohoto umělce obdivoval. Fotku jsem si pověsil na zeď nad psacím stolem.

Oznámení o mém uvěznění vyvolalo velký rozruch v zahraničí. Zahraniční pozorovatelé, kteří jsou méně zpolitizovaní a dívají se na události s větším odstupem, projevovali velký údiv nad absencí jakéhokoli materiálu, jenž by mou vinu mohl prokázat. Nechápali logiku tak přísného odsouzení a vazby bez sebemenšího hmotného důkazu.

Dostal jsem také mnoho zpráv od současných i bývalých zahraničních představitelů, kteří mi vyjadřovali podporu a někteří z nich i rozhořčení. Jako jeden z prvních mi zavolal marocký král. Prezident Pobřeží slonoviny mi poslal řadu zpráv a několikrát mi telefonoval. Prezident Rwandy Paul Kagamé mi dal najevo své hluboké rozhořčení. Taktéž učinili všichni představitelé Blízkého východu, ale i mnozí bývalí a současní evropští představitelé.

Tyto vazby nebyly falešné. Ve funkci jsem nebyl dlouho, a přesto přetrvávaly. V situaci, v níž jsem se nacházel, se ke mně mnozí mohli otočit zády. Oni to neudělali. Naopak, naše pouta se tím ještě posílila.

A ještě víc mě překvapilo, když jsem obdržel žádosti o návštěvu od ambasadorů vyslaných nejvyššími představiteli svých zemí. Jedna ze žádostí pocházela od zástupce Spojených států ve Francii, jímž nebyl nikdo jiný než otec zetě Donalda Trumpa, jeden z nejbližších členů prezidentovy rodiny. Chtěl se se mnou setkat a zdůrazňoval, že s jeho krokem plně souzní Bílý dům i ministerstvo zahraničí.

Dobře jsem znal oba prezidenty Bushe, prezidenta Clintona, prezidenta Bidena a Baracka Obamu, ale s prezidentem Trumpem jsem se nikdy osobně nesetkal. Tento velvyslanec navíc své působení v Paříži zahájil nepříliš lichotivými poznámkami na adresu prezidenta Macrona a byl dokonce předvolán na ministerstvo zahraničí. Nechtěl jsem, aby se rozvířila zbytečná polemika. Zároveň jsem nevěděl, jak bych mohl odmítnout zástupce největší světové mocnosti, zatímco sedím ve vězení.

Návštěva byla stanovena na následující středu. Měl přijít současně s Carlou, aby nám nezabral jednu z našich týdenních návštěv.

Další žádost pocházela od mladého argentinského velvyslance, blízkého spolupracovníka slavného prezidenta Javiera Mileie. Tento mladý a ambiciózní velvyslanec na mě zapůsobil. Všichni francouzští pozorovatelé mu předpovídali debakl v parlamentních volbách, stejně jako předpovídali katastrofu argentinské ekonomice. Přihodil se však pravý opak.

Přiznávám, že jsem se zachoval poněkud zbaběle. Ačkoli jsem ocenil jeho přání předat mi osobní zprávu podpory od prezidenta, obával jsem se, že Milei plus Trump, to bude týden před jednáním o mé žádosti o propuštění příliš. V duchu jsem se usmíval a říkal si, že by už chyběla jen návštěva Orbána a ruského velvyslance, abych skončil s doživotním trestem!