František Kotas vyrůstal za druhé světové války. Jako osmiletý zažil výbuch granátu ve školní třídě, při němž zemřeli tři spolužáci. Později se stal svědkem násilí provázejícího osvobození a poválečné účtování s Němci.

František Kotas přišel na svět 23. února 1937 v Bílavsku, vesnici na pomezí Valašska a Hané, která je od roku 1976 součástí města Bystřice pod Hostýnem. Rodiče František a Marie Kotasovi hospodařili na přibližně třech hektarech půdy a chovali tři krávy, později také holuby.

V domácnosti s nimi žil ještě dědeček. Františkovi byly dva roky, když začala druhá světová válka. K válečným letům se vážou některé z jeho prvních vzpomínek.

František Kotas s rodiči, Bílavsko, 40. léta. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Roku 1942 nastoupil do obecné školy v Bílavsku. Vzpomíná, že tehdy ještě doma svítili petrolejkou a svíčkami; elektřina byla do domu zavedena o rok později.

Do třídy chodilo několik ročníků současně a bývalo v ní kolem čtyřiceti dětí. Pamatuje si na přísného, ale spravedlivého pana učitele, který neváhal použít rákosku, když žáci zlobili, i na oslovskou lavici ve třídě. Na stěně visel portrét prezidenta Háchy a za války se děti musely učit německy. Navzdory probíhající válce prožíval běžné venkovské dětství. Stejně jako většina kluků obdivoval vojenskou výstroj a zbraně.

To víte, všichni nechtěli jít na vojnu, taky to nebyli všichni darebáci.

Roku 1944 se v obci usadila německá jednotka. „Němci k nám přišli až v roce čtyřicet čtyři, spíš na zotavení nebo odpočinek, byli přiděleni do každého domu, i u nás byli tři,“ vzpomíná.

V celém regionu už v té době operovali příslušníci 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. V hloubi Hostýnských vrchů, například v okolí Tesáku či Rusavy, budovali partyzáni bunkry. Byli zcela závislí na dodávkách potravin od civilních obyvatel z okolních vsí, jako bylo právě Bílavsko. Místní partyzánům často poskytovali i úkryt, za což mnohé rodiny čelily tvrdým represím gestapa.

František Kotas, Bílavsko, 40. léta. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Několik německých vojáků chodívalo i ke Kotasovým. František si vzpomíná, že dokonce prozradili, že se kvůli partyzánům chystají prohledávat okolí. V jednom z domů bylo umístěno německé velitelství, odkud vojáci pravidelně vyráželi na cvičné střelby do blízkých skal, což neuniklo místním dětem.

Františkův otec, který bojoval v první světové válce v Itálii, syna před municí mnohokrát důrazně varoval. Ani varování však nedokázala utlumit dětskou zvědavost a touhu po dobrodružství. Když střelba utichla, chodívali tam sbírat prázdné náboje.

Ve škole došlo k tragédii

V zimě 1944/1945 si děti užívaly sněhové závěje a dokonce i němečtí vojáci ubytovaní v obci se nechali strhnout k zimním radovánkám. František Kotas si vybavuje, že s nimi chodívali sáňkovat. Nikdo z nich netušil, že se schyluje k neštěstí, které se natrvalo zapíše do paměti obyvatel obce i přeživších účastníků. Neštěstí málem stálo Františka Kotase život.

Dne 12. února 1945 donesl někdo z dětí do třídy nalezený granát. V té době byla škola kvůli přítomnosti vojáků uzavřena a děti do ní chodívaly pouze odevzdávat vypracované úkoly. Při neopatrné manipulaci a strkanici mezi chlapci se granát odjistil.

Ještě jej stačili položit na stůl, odkud se skutálel na zem. Řídící učitel František Nádvorník byl právě otočen zády a nestihl zareagovat. Následovala mohutná exploze. Tragédie si vyžádala životy tří Františkových spolužáků.

Zemřeli František Krutil (* 1935), Stanislav Nedbal (* 1937) a Antonín Olšák (* 1937). Těžce zraněni byli Oldřich Rudl (* 1935) a Alois Kotas (* 1935), s lehkým zraněním vyvázla Lidmila Kotasová (* 1937). Řídící učitel přežil s trvalými následky. Němečtí vojáci ihned pomáhali s převozem dětí do nemocnice v Kroměříži. František Kotas měl velké štěstí: v okamžiku výbuchu už odcházel z budovy školy.

Neštěstí hluboce zasáhlo celou obec. Pohřbu obětí se zúčastnily stovky lidí z Bílavska i okolních vesnic. Tragédie se odehrála pouhé tři měsíce před koncem války a v kraji se o ní dlouho mluvilo jako o jednom z nejbolestnějších válečných příběhů.

František Kotas na vojně, 50. léta. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Prchající němečtí vojáci byli zastřeleni

Válka spěla ke svému konci. S blížící se frontou začali obyvatelé v okolí Bystřice pod Hostýnem kopat zákopy. Němci si mezitím na kopci Bartovec u Rychlova vybudovali opevněná palebná postavení, odkud kontrolovali silnice na Holešov a Přerov a kryli ústup svých jednotek.

Právě Bartovec se stal dějištěm jednoho z posledních bojů v okolí města. František Kotas si pamatuje příjezd sovětských vojáků na vozech tažených koňmi, které přijížděly od Holešova.

„Střílelo se na Bartovec. A odtamtud zase stříleli Němci. Ale v Bílavsku moc ne. Jen si pamatuji, že nám jeden granát vlétl oknem do kostela, odrazil se a střepina vletěla do domu k Solařovým,“ vzpomíná.

František Kotas se stal také nechtěným svědkem smrti dvou prchajících německých vojáků. Při ústupu je u silnice na konci obce zastřelil sovětský voják. Tehdy vnímal především krutost tohoto činu. Později, když získal další informace o chování německých vojáků za války, pro něj dokázal najít pochopení. Bystřice pod Hostýnem a přilehlé obce byly osvobozeny 6. května 1945, zatímco na Bartovci se ještě bojovalo. Lidé se po letech strachu mohli opět svobodně nadechnout.

Maturitní tablo Průmyslové školy nábytkářské, 1956. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Po několika dnech bojů se kraj kolem Bystřice pod Hostýnem konečně utišil. Na polích, v příkopech i na svazích Bartovce však zůstávali padlí. Obyvatelé obcí spolu s vojáky začali shromažďovat těla a pohřbívat je. Dva příslušníci československé brigády a několik sovětských vojáků našli místo posledního odpočinku na hřbitově v Bílavsku, kde jejich oběť dodnes připomíná památník.

Čtyři neznámí němečtí vojáci naproti tomu byli pohřbeni bez obřadu do mělkého hrobu za hřbitovní zdí. Rozdílný způsob pohřbení dobře odrážel náladu prvních dnů po osvobození, kdy se úcta k padlým spojencům mísila s nenávistí vůči poraženému nepříteli.

Při závěrečných bojích v okolí Bartovce padlo také několik příslušníků 4. československé samostatné brigády a sovětské armády. Jejich památku dnes připomínají pamětní místa v Bystřici pod Hostýnem.

Místní vzali spravedlnost do vlastních rukou

Konec války však neznamenal okamžitý návrat ke klidu. V prvních dnech po osvobození se v Bystřici pod Hostýnem rozběhlo vyšetřování osob podezřelých ze spolupráce s okupanty. Na bystřickém zámku, který sloužil jako shromaždiště zadržených, docházelo kromě výslechů i k násilnostem a svévolným trestům.

František Kotas vzpomíná, že jako chlapec přihlížel bičování některých zadržených. Dlouho potlačované pocity strachu, ponížení a bezmoci se v lidech proměnily v touhu po odplatě. Euforie z osvobození se tak na mnoha místech rychle prolínala s násilím, které provázelo první týdny obnoveného Československa.

František Kotas při rozhovoru v rámci projektu Příběhy našich sousedů, 2019. Foto: se souhlasem Paměť národa

František Kotas později nastoupil na nově otevřenou Střední nábytkářskou školu v Bystřici pod Hostýnem, kterou vystudoval roku 1956. Poté jej čekala základní vojenská služba, kterou absolvoval v letech 1957–1960 u Pohraniční stráže na slovensko-maďarských hranicích.

Roku 1956 nastoupil do národního podniku TON, jednoho z nejvýznamnějších výrobců ohýbaného nábytku v Československu, který navazoval na tradici thonetovské výroby v Bystřici pod Hostýnem. Působil zde několik desetiletí: nejprve v provozu ve Frenštátu pod Radhoštěm a od roku 1970 v Bystřici pod Hostýnem, kde se stal vedoucím technologem modelářské dílny.

Ve Frenštátu navázal na své zkušenosti s ochotnickým divadlem a v rámci podnikového spolku s kolegy nastudoval Paličovu dceru J. K. Tyla. V roce 1997 odešel do penze. V době natáčení rozhovoru v roce 2019 žil v Bystřici pod Hostýnem.

Autoři Hana Langová a Helena Kaftanová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.