ESEJ. Všichni domácí politici zcela selhali v obraně společnosti před hybridní válkou, psychologickými operacemi totalitních nepřátel a s nimi hluboce provázanou oligarchizací. Někteří raději před tíhou a dějinnou důležitostí tohoto úkolu alibisticky utekli k předstírání, že žádný problém neexistuje. Neustále rostoucí frakce je ale ta, která více či méně otevřeně pracuje přímo pro hybridní útočníky.

Když politika a její představitelé selhali, poslední možností záchrany je občanská reakce zbylé prodemokratické menšiny.

Zkušenost z praxe ale ukazuje temnou realitu: aktivní spolupráce na budování propojeného systému, který dokáže regulovat i nastupující oligarchii, není skutečným cílem. Ani u těch, kteří v nejrůznějších občanských iniciativách a na influencerských pozicích tvrdí, že jim jde o záchranu celku.

Nové technologie sice v mozcích této menšiny nepřepsaly objektivní pravdu na lež, ale způsobily něco daleko hlubšího. Masivně posílily „Já“ většiny zúčastněných a zdokonalily jejich schopnost maskovat své skutečné pohnutky tak dobře, že je dokážou utajit i sami před sebou.

Všichni, kdo zkouší přinášet skutečná řešení, nakonec čelí stejnému nepříteli, který se nachází jak v hlavách vlivem hybridních válek proměněné většiny, tak i té menšiny, jež se domnívá, že proměněná není.

Vytěsněný společenský Stín

Lidem, kteří jsou bezpečně uzavřeni v zajetí vlastních výkladů světa, se může zdát, že autor těchto textů popisuje negativní společenské jevy a negativní části lidské psychiky z jakési patologické obsese temnotou, nebo z pouhé neschopnosti vnímat to pozitivní.

Demokraté v ochraně demokracie připomínají zoufalého majitele auta bez klíčů, který je odmítá hledat tam, kde je ztratil, a tak je hledá tam, kde svítí lampa, vždyť se mu hledá dobře.

Skutečnost je ale jiná a vychází z přijetí klíčové psychologické teze. Ta varuje, že ty psychologické a společenské síly, které zůstávají nepopsané, nevyslovené a vědomě neuchopené – tedy ty, které necháme nevědomě běžet na pozadí událostí – představují to absolutně největší nebezpečí.

Právě tento vytěsněný společenský Stín, pokud je ignorován a maskován falešnou iluzí, nakonec nevyhnutelně převezme kontrolu a přinese ten nejhorší možný rozklad a chaos. Jak to přesně definoval  zakladatel analytické psychologie C. G. Jung: „Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“

Bolestná konfrontace s realitou je na hony vzdálená líbivým iluzím, které chceme slyšet, prožívat a číst. Je to ale bohužel ta jediná existující možnost, jak daným nebezpečím proplout tou nejméně destruktivní cestou.

To, co mnozí z pohodlnosti označí za „depresivní bezvýchodný text“ patologického defétisty, tak je naprosto nezbytným otevíráním první z bran ke skutečné změně.

Tradiční analýzy současné krize pocházející z demokratického spektra většinou popisují, co je špatně na těch „druhých“, u kterých se nám chyby vždy vyjevují tak lehce a snadno.

Popis toho, proč tato společnost nenajde a vlastně ani nechce najít řešení nastupující vzájemně propojené oligarchizace a digitální fašizace, by ale nebyl úplný, kdybychom nepopsali, v čem demokratická menšina stojí na stejné straně barikády, jako sešikovaná oligarchie spolu s totalitními státy a jejich internetovou mocí.

Demokraté v ochraně demokracie připomínají zoufalého majitele auta bez klíčů, který je odmítá hledat tam, kde je ztratil, a tak je hledá tam, kde svítí lampa, vždyť se mu hledá dobře.

Jde o přístup schovaný za líbivý val kolektivně prospěšných iluzí. Teprve v hloubce králičí nory zjišťujeme, že nás často žene úplně identický sebestředný, narcistický hybatel jako ty, které tak rádi obviňujeme z úpadku světa.

U oligarchů narcismus a hamižnost přirozeně vedou ke vzniku kartelů a vzájemně výhodných mocenských aliancí – jejich ega se ochotně spojí, protože jim to přinese více peněz a moci. Je to čistá, pragmatická synergie temných pudů.

U demokratů ale narcismus vyžaduje, aby byl každý spasitelem na svém vlastním piedestalu. Nepřiznané ego v případě demokratů vyžaduje exkluzivitu a morální nadřazenost, což jakýkoliv vznik funkčního, odosobněného a efektivně koordinovaného celku spolehlivě zabíjí.

Kdo na tyto vlastní chyby poukáže, navíc riskuje, že pohněvá mnohé prodemokratické celebrity a influencery, které by bylo naopak dobré získat, pokud by snaha o koordinovaný propojený systém schopný oligarchii regulovat či trestat, měl být účinný.

Semmelweisův reflex demokracie

Přitom platí, že obrana před nastupující oligarchickou totalitou není nemožnou chimérou. Asymetrická, koordinovaná síla propojené a organizované prodemokratické menšiny, opřená o individuální ekonomická rozhodnutí a chytré technologie, by mohla představovat reálný a funkční nástroj odporu.

Narcistická společnost nikdy nedokáže nalézt funkční kolektivní řešení pro oblasti, v kterých je nutné se spojit. Bohužel ale právě to v současné situaci potřebujeme.

Bez propojeného, kolektivního, odosobněného a systémového postupu a bez spojení všech entit zapojených ale roztříštěných na tomto hřišti do jednoho funkčního, reagujícího organismu, je ale bitva o demokracii nejspíš prohraná.

Záchrana by vyžadovala krok, na který není demokratická menšina mentálně připravená. Většina lidí se domnívá, že když smrtelnou nemocí onemocní celá společnost, můžeme k její léčbě přistupovat podobně  jako jednotlivec, kterému lékař ukáže vlastní rakovinový nález.

V individuálním měřítku to tak skutečně funguje: ego jde stranou, podstoupíme drastickou operaci, vzdáme se komfortu. V kolektivním měřítku je to ale často přesně naopak.

Individuální psychologické potřeby a touha po vlastní důležitosti dokážou přehlušit pud celospolečenské záchrany – paradoxně i ve chvíli, kdy musí být jasné, že při úmrtí celého organismu zahyne i ona vlastní výjimečná buňka.

Tento mechanismus má v historii medicíny jméno: Semmelweisův reflex. V 19. století lékař Ignác Semmelweis přišel s novým poznatkem, že prosté mytí rukou drasticky snižuje úmrtnost rodiček na horečku omladnic. Měl tvrdá data a jasně funkční opatření.

Tehdejší lékařská elita ho ale odmítla a vystavila opovržení – přijetí jeho zjištění by znamenalo přiznat, že dosavadní praxe vzdělaných lékařů zabíjela pacientky. Společnost tváří v tvář vlastnímu selhání nereaguje vždy racionálně. Často raději zvolí prokazatelnou destrukci, než aby přijala řešení, které narušuje její dosavadní obraz sebe sama.

Ignorování funkčních řešení

To je přesně důvod, proč reálné, i když velmi novátorské (protože jedině takové mohou v novém technologickém prostředí uspět) pokusy o záchranu selhávají. Kdykoliv se v dnešní době objeví návrh na skutečně funkční, propojené systémové řešení pro obranu demokracie (využívající stejné prostředky, které současný rozvrat způsobily), narazí na překvapivý nezájem nebo výsměch.

Nevyburcuje nikoho k akci a, co je analyticky zajímavější, nevyprovokuje ani k pokusu o lepší alternativu, která ty „chyby“ nemá. Stojí za to se ptát, proč.

Nabízí se několik vysvětlení:

1. Problém neexistuje nebo je zveličený. Reálná politická mapa, zejména snadnost, s jakou se demokratický charakter společnosti hroutí v údajně nejzdravějších USA, ale ukazuje, že hrozba zveličená není.
2. Systémová řešení jsou technicky neproveditelná. IT experti a vývojáři podobné koncepty technologicky nerozporují; shodují se, že tvorba decentralizované infrastruktury schopné oligarchii regulovat bude s nástupem AI snazší a levnější, než se dnes laikům zdá.
3. Existují jiná, lepší řešení. Kdyby ano, jejich autoři by museli mlčet navzdory tomu, že jde o fatální problém s existenciálními sázkami – a to je nepravděpodobné. Kdo by seděl na funkčním řešení obrany demokracie a nechal ho ležet, zatímco svět směřuje ke kolapsu? Mnohem pravděpodobnější vysvětlení je, že taková řešení buď neexistují, nebo existují jen v hlavách lidí, kteří je nedokážou prosadit do veřejného prostoru. Z hlediska praktického výsledku je to ale stejné: řešení, které nikdo neumí dostat do oběhu, funguje pro společnost stejně jako řešení, které neexistuje.

A tak příčina leží, jako obvykle, v psychologických a často podvědomých motivech:

4. Naučená bezmocnost. Část společnosti, vyčerpaná dlouhým tlakem a opakovanými prohrami, si zvykla na odevzdanost. Záchrana demokracie je pro většinu jen hra, kterou si jednou za rok zahrajeme na náměstích, abychom měli klid na duši, že my nejsme oni. Návrh aktivního odporu vyžadující ještě větší vlastní aktivizaci a osobní úkoly pak není vnímán jako naděje, ale jako narušení pohodlné apatie.
5. Odosobněný nástroj nenabízí osobní viditelnost. Nová řešení, která musí fungovat jako automatizovaný technologický kolektivní štít, nevyžadují tribuny ani charismatické lídry – vyžadují tichou hromadnou účast. Pro ty, kdo si z odporu vybudovali osobní brand, je řešení, které je rozpustí v anonymním celku, strukturálně nezajímavé, ať si je funkční, jak chce.

Žádný z těchto bodů sám o sobě nevyvrací ty ostatní. Co z toho ale vyplývá pro každého, kdo se s řešením pro tuto realitu v budoucnu pokusí přijít?

Pokud se jakýkoliv „politologický kybernetik” pokusí prosadit nový skutečně funkční systém pro ochranu demokracie, nebude se potýkat pouze s nepřáteli z opačného konce spektra, ale bohužel zejména s většinou osob a organizací, které si vytýčily naprosto stejný cíl a svázaly s ním svůj status.

Že je to paradoxní? Americký psycholog Abraham Tesser a jeho výzkumy dokazují, že naše ego je neustále ve střehu. Tesserův model udržování sebehodnocení ukazuje, že pokud někdo přijde s přelomovým řešením v oblasti, která není pro naši identitu klíčová, rádi ho podpoříme.

Pokud ale někdo uspěje na našem vlastním hřišti – tedy v oblasti, na které si budujeme svůj osobní či profesní brand – naše ego to vyhodnotí jako fatální hrozbu.

Místo abychom řešení podpořili, podvědomě ho začneme ignorovat nebo sabotovat. Primárním pudem už totiž není vyřešit problém, ale zabránit snížení vlastní výjimečnosti.

Z toho jasně vyplývá, že narcistická společnost nikdy nedokáže nalézt funkční kolektivní řešení pro oblasti, v kterých je nutné se spojit. Bohužel ale právě to v současné situaci potřebujeme.

Jen souboj eg

Výše řečené se samozřejmě netýká jen občanského aktivismu. Kdysi jsem se jako nenovinář domníval, že demokratická média fungují jako strážci demokracie, jejichž primární motivací je odhalovat nepřístojnosti – zejména ty systémové, které nám hrozí přeměnou systému v oligarchickou atrapu.

Parciální osobní hlediska a neschopnost spolupracovat na věcech, které nás přesahují, plně prostupují celou společností. I tou údajně prodemokratickou a zdravou stranou spektra.

V nedávné době jsem ale měl možnost rozkrýt velmi zásadní a zároveň extrémně absurdní systémový klientelismus jedné „zelené politické neziskovky“. Tu, světe div se, využívají právě ty politické strany, které si z boje proti politickým neziskovkám udělaly hlavní politické téma.

Protože jsem přímou obětí tohoto klientelismu a není vhodné, abych o něm psal sám, předal jsem pečlivě rozkrytou kauzu dvěma největším mediálním domům, které nejsou svázané s prooligarchickými silami a mají silné právní týmy.

Myslel jsem, že o tom budou nadšeně psát a rozkrývat věci, které jsou vzhledem k tomu, čím se vláda holedbá, naprosto absurdní. Myslel jsem, že příběh normálního člověka, kterému za domem ničí přísně chráněný les šéf této politické zelené neziskovky, která dokázala vysát 136 milionů ze státu a EU, a vytváří politikům před volbami zelené PR, je nadzdvihne ze židle a budou se chtít bít proti takové nespravedlnosti. Nemohl jsem se plést víc.

Nejvíc ze všeho je zajímalo, proč ten případ má i ta druhá redakce. I když bylo jasné, že příběh je tak obsáhlý, že ho celkově nepokryjí ani obě redakce. Přesto nedokázali překonat řevnivost a řešili ji jako primární věc.

Investigativní novinářka ověnčená cenami pak rovnou férově řekla, že novinařina je ve velkých mediálních domech soubojem jak eg autorských, tak těch redakčních. Na novinářské poslání zapomeňte.

Proto i novinařina, pokud není začleněna do imunitního organismu občanské společnosti nemá takový vliv, jaký by mít měla, její zjištění nejsou součástí okamžitých reakcí a neregulují systém i proto, že jejich motivační stránka je úzce sobecká a vliv na celek ji nezajímá.

Parciální osobní hlediska a neschopnost spolupracovat na věcech, které nás přesahují, plně prostupují celou společností. I tou údajně prodemokratickou a zdravou stranou spektra. A to je ten skutečný důvod, proč úspěšněji se propojující oligarchie bude nakonec tím vítězným týmem.