ROZHOVOR. Americký spisovatel a právník Michael Shaheen strávil rok a půl v archivech, aby napsal čtivý detektivní román ze současnosti – a zároveň o smrti Jana Masaryka. S nadhledem cizince s českým pasem pak říká, že Češi se dnes už nemohou vymlouvat ani na rok 1948, ani na Bílou horu.

Ve své nové detektivní knize Druhý suvenýr nechává autor, Američan s českým občanstvím Michael Shaheen, postavy polemizovat o sebevraždě či vraždě Jana Masaryka a prozrazuje, na které straně stojí on sám. Přináší i nové archivní indicie o Masarykově posledním dopise. „Důkazní břemeno leží na těch, kdo tvrdí, že to byla sebevražda. A pokud ho neunesou, byla to vražda,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Druhý suvenýr je vaše druhá kniha. Obě jsou ze současnosti, ale mají silnou historickou linku. První je spojená s Karlem IV., druhá s Janem Masarykem – silnými osobnostmi na vrcholu éry a zároveň na jejím konci. U Karla IV. je to vrchol a konec středověku, u Jana Masaryka je to na dlouho konec demokracie. Je to náhoda, nebo záměr?

Je v tom náhoda i intuice. Karel IV. byl opravdu vrcholový vladař a kdyby měl správného pokračovatele, česká historie by vypadala úplně jinak. A to se týká i Jana Masaryka, i když nebyl stejného kalibru jako Karel IV.; taky to byl konec nějaké etapy. Skutečně oba rámují konec důležitých období.

Studiem materiálů jsem strávil asi rok a půl. Byla to sama o sobě taková detektivka – sledovat všechny ty nitě, kam vedou, jak se zaplétají, jít od jedné knihy ke druhé, do archivů. Bylo to zajímavé pátrání a hodně práce.

Svou zemi máte ve svých rukou

V Česku už dlouho žijete, máte české občanství, ale pořád jste člověk s přirozeným nadhledem nad českou historií. My tu různé dějinné události pořád dokola prožíváme – vyhnání Němců, roky 1948, 1968 a tak dál. Překvapuje vás, jak tady v Česku dějiny často promítáme i do současné politiky?

Michael Shaheen se svou novou knihou. Foto: se svolením nakladatelství Bourdon

Jestli mluvíme třeba o nedávném sudetoněmeckém sjezdu v Brně a o tom, co se z toho v české politice rozpoutalo, tak z toho jsem byl dost smutný, protože když se dívám na československou historii 20. a 21. století, vidím tam Masaryka, Havla a jasné morální vize. A to je něco, co mě zajímá – morální politika. Byl bych rád, kdyby se společenská atmosféra mohla očistit od křivd, malicherností a podobných věcí a aby lidi měli nějaké minimální společné morální stanovisko. Ten zmíněný nadhled je pro mě samozřejmě jednodušší, protože moje rodina tady v rámci české historie nijak netrpěla, takže se na to můžu dívat čistě zvenčí. A ano, je to pro mě zajímavé.

Třeba zrovna ty osmičkové roky – 38, 48, 68 – jsou v české historii silně zahnízděné. Neomlouváme si tím z vašeho pohledu někdy až příliš řadu vlastních selhání?

Myslím, že v dnešní době nic nebrání tomu, aby si Češi vytvořili svůj svět. Co se stalo v roce 1948 nebo třeba 1621, po bitvě na Bílé hoře, je dnes v praktickém smyslu irelevantní. Vaše země je pevně ve vašich rukách.

Ještě k vaší nové knize. Prozradíte, co je ten druhý suvenýr, který je v názvu, nebo by to příliš vyzradilo pointu příběhu?

Něco prozradit můžu, ale byla by pro čtenáře škoda říct všechno. Ale – když člověk spáchá nějaký zločin, třeba i vraždu, kriminalisti mluví o tom, že sám pachatel se k tomu vrací, potřebuje o tom mluvit. Když si ale z místa vezmete nějaký suvenýr, tak má fyzický důkaz, že se to stalo. Tak to je ten druhý suvenýr, který pak dovede čtenáře i k tomu, kdo spáchal zločin.

Jaké máte zatím na knížku ohlasy?

Většina ohlasů je zatím od mých známých a jejich širšího okruhu a jsou velmi pozitivní. Mile mě to překvapilo. Lidé říkají, že je to velmi čtivé. Nejlepší zpětná vazba, kterou jsem dostal, byla, že je to, jako by to napsal Čech. To mě potěšilo, protože nechci být vnímán jako někdo, kdo nemá úctu k české historii, k českým osobnostem. Doufám tedy, že je to čtivé a zároveň i s pokorou napsané.

Knihu jsem měl víceméně hotovou a pak přišla informace, že jsou nové dokumenty z amerického, francouzského a britského velvyslanectví. Domluvil jsem si tehdy schůzku na ministerstvu zahraničí a ty dokumenty jsem prošel. A právě tam jsem našel tu citaci Masarykova tajemníka Suma.

Taky je za tím vidět spousta archivní a rešeršní práce. Kolik času jste strávil sháněním podkladů a studiem materiálů?

Asi rok a půl. Ale byla to radostná práce, musím říct. Byla to sama o sobě taková detektivka – sledovat všechny ty nitě, kam vedou, jak se zaplétají, jít od jedné knihy ke druhé, do archivů. Bylo to zajímavé pátrání a hodně práce.

Případ Jana Masaryka je zajímavý i tím, jak se kolem něj v průběhu desetiletí vrstvily různé informace a dezinformace: komunistická verze o sebevraždě, pak otázka, jestli to byla vražda. Jak jste si s tím v knize i ve vlastní hlavě poradil jako autor, ale zároveň jako právník a člověk, který ctí fakta? Jak jste vybíral svou interpretaci?

Od začátku jsem to nechal otevřené. Nechtěl jsem mít žádné předsudky, chtěl jsem být nepodjatý. V knize jsou dvě hlavní postavy a každá předkládá svou argumentaci. Jedna říká, že to byla sebevražda, a vysvětluje proč, druhá si myslí, že to byla vražda, a taky vysvětluje proč. Je to strašně zajímavý případ, protože ta fakta se opravdu dají skládat tak, aby podporovala vraždu, a stejně tak, aby podporovala sebevraždu. Pro mě bylo nakonec klíčové, že tehdejší ministr vnitra Nosek nasadil na tu kauzu dva zaryté komunisty, kteří měli na starosti vyšetřování. Myslím, že důkazní břemeno je i proto na těch, kdo trvají na tom, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. A pokud to důkazní břemeno neunesou, tak to byla vražda.

Dopis klidně mohl vypadat takhle

Další vaše důležitá autorská role byla v pohledu Masaryka, kdy se dodnes řeší i jeho osobní rozhodnutí zůstat v komunistické vládě. V knížce jste jako fikci sepsal jeho poslední dopis. To znamená, že jste zvolil nějakou interpretaci. Jakou a proč?

Masaryk byl podle mě humanista. Bylo by úplně proti jeho osobnosti, aby v komunistické vládě dál pokračoval. To pro něj prostě nebylo možné. A jsou určité indicie, že tu noc něco napsal. Jsou to vlastně dost silné indicie. Když jsem byl v archivu, našel jsem informace od jeho tajemníka Antonína Suma, který říkal, že mu večer předtím předal větší množství stran jeho osobních poznámek, papírů, a následující ráno zbylo asi o patnáct kusů méně. Mluvilo se tedy o tom, že něco napsal a že se to nikdy nenašlo. Pro mě to byl další motiv pro interpretaci, že byl zavražděn – něco napsal a zmizelo to. A jsou tam i jiné známé a nevysvětlené věci, třeba že když přišli vyšetřovat na místo, jeden vyšetřovatel si všiml stop vedoucích na půdu a ptal se nadřízeného, jestli se tam mají podívat, a ten řekl, že ne.

Těžko lze vést smysluplnou diskusi, o tom, co je dobré pro společnost, co je morální postup a co ne, když každý pracuje s jinými fakty, s jinou realitou. A to je také důvod, proč každý diktátor chce „pravdu“ sám vytvářet; nechce být vázán objektivní pravdou.

Mimochodem ten dopis, který jste jako součást své detektivky jménem Jana Masaryka sepsal, působí velmi autenticky. Konzultoval jste ho s někým?

Nekonzultoval jsem ho, ale v té době už jsem měl pocit, že znám charakter Jana Masaryka natolik, že jsem ten dopis dokázal napsat. Na začátku to tak vůbec nebylo. Když jsem si o Janu Masarykovi začal číst, neměl jsem k němu nijak zvlášť pozitivní vztah. I první knihy, které jsem o něm četl, byly vůči němu dost kritické – že byl slaboch, líný, nedůsledný a podobně. Ale čím víc jsem ho studoval, tím víc jsem si uvědomoval, že byl velmi bystrý. Mluvil úplně otevřeně o svých slabostech, dokázal mluvit s anglickým králem, stejně tak i s uklízečkou a vždycky hledal nějaký spojovací bod. Velmi často to byl humor. A takhle chtěl budovat svět. To je podle mě obdivuhodné. Jeho otec TGM byl jiný – racionální, systematický. Jan Masaryk byl jiný typ. A já měl pocit, že jsem se dokázal vžít do jeho situace. Takže ten dopis, který je na konci knihy, podle mě opravdu mohl vypadat nějak takhle.

V době, kdy jste knihu dokončoval, policie shodou okolností případ Jana Masaryka znovu otevřela, v lednu 2025, na základě archivních dokumentů ze Spojených států, Británie a Francie. Nezkomplikovalo vám to autorský záměr?

Naopak. Knihu jsem měl víceméně hotovou a pak přišla informace, že jsou nové dokumenty z amerického, francouzského a britského velvyslanectví. Domluvil jsem si tehdy schůzku na ministerstvu zahraničí a ty dokumenty jsem prošel. A právě tam jsem našel tu zmíněnou citaci Masarykova tajemníka Suma. Najednou jsem tedy měl něco, co moje předchozí teorie víceméně potvrzovalo. Nahrálo mi to a zároveň mi to zvýšilo autorské sebevědomí, protože to vedlo stejným směrem.

Každopádně je to pořád beletrie, není to historická kniha. Ale ještě jedno téma. Mezi řádky se tam věnujete i fenoménu dezinformací. Tomu, jak dokážou změnit někoho, o kterém si člověk dosud myslel, že ho dobře zná…

V knize jsem se toho dotkl; ano, dezinformace fungují tak, že člověka uzavřou před jinými myšlenkami. A s tímhle demokracie nemůže fungovat. To se pak celá společnost začne rozpadat. Lidé musí mít přístup k pravdě. To je ten bod od kterého se má odrazit každá konverzace, každá debata. Těžko lze vést smysluplnou diskusi o tom, co je dobré pro společnost, co je morální postup a co ne, když každý pracuje s jinými fakty, s jinou realitou. A to je také důvod, proč každý diktátor chce „pravdu“ sám vytvářet; nechce být vázán objektivní pravdou. Chce mít naopak naprosto volnou ruku. To je podle mě největší riziko dezinformací, proto jsou pro společnost tak nebezpečné. Mimochodem, dnes i v Česku vidíme, jak politici útočí na žurnalisty. Nelíbí se jim jiná verze pravdy, než ta jejich vlastní. Pro demokratické země je kriticky důležité, aby žurnalistika zůstala důstojnou, respektovanou a finančně rentabilní profesí.