KOMENTÁŘ. Vláda před koncem školního roku připravila novelu školského zákona, která zavádí plošný zákaz používání mobilních telefonů pro žáky základních škol. Škola však nemůže děti připravovat na digitální svět tím, že je od tohoto světa na několik hodin denně odřízne. Může je ale učit, jak se v něm pohybovat. Mimochodem – jedním z mála míst, kde po vás při vstupu mohou chtít, abyste odložili svůj mobilní telefon, jsou dnes věznice.

Vládou představená novela by měla být účinná od září 2027. Musí ještě projít legislativním procesem, ale premiér Andrej Babiš ji už nyní představuje jako jedinou možnost. „My samozřejmě ty mobily chceme zakázat, nechápu, když někdo je proti,“ řekl ve svém nedělním facebookovém hlášení těsně po konci školního roku.

Podobný postoj zastává i mnoho odborníků, kteří předkládají silné argumenty založené na ochraně pozornosti a neurologického vývoje dětí.

Pokud jsme ale všichni čím dál víc ponořeni v digitálním světě, neměli bychom dětem spíše pomáhat se v něm orientovat, než je z něj vystrkovat?

Role školy v online společnosti

Cílem školní docházky není naučit děti sedět v lavicích a věnovat pozornost učiteli. Podíváme-li se na to, jak smysl školní docházky formulují školský zákon a mezinárodní koncepce UNESCO či OECD, lze jej shrnout jako přípravu člověka na samostatný, odpovědný a aktivní život ve společnosti.

A život v dnešní společnosti se stále více odehrává online. Drtivá většina z nás používá mobilní telefon denně, v průměru více než tři hodiny. Smartphone vlastní téměř všechny děti ve věku 9–15 let, které na něm ve školních dnech tráví přibližně tři až pět hodin, o víkendech ještě více.

Ztrátu kontroly při používání mobilních telefonů rozhodně zažíváme. Všichni. Je však důležité upřesnit, nad čím ji ztrácíme. Nikoli nad telefonem jako přístrojem, ale spíše nad používáním konkrétních aplikací, které si do něj stahujeme.

Za posledních deset let se počet Čechů, kteří používají internet prostřednictvím mobilního telefonu, více než zdvojnásobil. Tento trend se přitom v nejbližších letech pravděpodobně nezmění. Digitalizace je dnes ústředním tématem veřejného života – od nakupování přes zdravotnictví až po finance a zábavu. Ostatně ani samotná škola už není příliš přístupná bez aplikací typu EduPage, Edookit nebo Bakaláři.

Stále více se tedy přesouváme do digitálního světa. A pokud je úkolem vzdělávacího systému připravovat děti na samostatný a aktivní život ve společnosti, měli bychom od školy očekávat také to, že je naučí v tomto světě žít. Stejně jako děti seznamuje s fungováním fyzického světa nebo s pravidly občanské společnosti, měla by je učit orientovat se i ve světě digitálním.

Pokud škola nechce rezignovat na své poslání, měla by se místo zákazu mobilů spíše proměňovat tak, aby odpovídala společenskému vývoji.

Telefon jako tvrdá droga

Stejně jako u jiných zákazů podobného typu se i v případě telefonů hovoří o riziku závislosti. Podobná argumentace předcházela kriminalizaci heroinu, kokainu a konopí na začátku dvacátého století a v současnosti se objevuje například v debatách o kratomu. To, že u těchto látek může vznikat závislost, bývá jedním z hlavních argumentů pro jejich zákaz.

Závislost je přitom velice nejasný pojem. I když se o ní v minulém století začalo oficiálně uvažovat jako o nemoci, nejde o jasně ohraničený stav jako například zánět nebo nádor. Na tělesné úrovni neexistuje nic, co by se jednoduše dalo označit za „závislost“. Je to spíše pojmenování určité zkušenosti či stavu. Nejčastěji toto slovo používáme tehdy, když nad něčím opakovaně ztrácíme kontrolu.

Školy by neměly trestat Aničku, která si pod lavicí prohlíží reelsy na Instagramu, ale pomáhat jí v informovaném rozhodování, kdy věnovat čas sociálním sítím a kdy něčemu jinému.

A ztrátu kontroly při používání mobilních telefonů rozhodně zažíváme. Všichni. Je však důležité upřesnit, nad čím ji ztrácíme. Nikoli nad telefonem jako přístrojem, ale spíše nad používáním konkrétních aplikací, které si do něj stahujeme. A někdy ani to, jaké aplikace si stahujeme, nemáme zcela pod kontrolou.

Pro jejich výrobce je přitom naše ztráta kontroly zásadním klíčem k úspěchu na trhu. Čím déle a častěji jejich aplikace používáme, tím větší je jejich zisk. Celé týmy behaviorálního designu proto pracují na tom, aby zvýšily návykový potenciál svých produktů.

Automatické načítání dalšího obsahu, variabilní odměňování, notifikace, lajky, personalizované algoritmy, plynulý přechod k dalšímu obsahu nebo gamifikace – to všechno může snižovat naši schopnost používání kontrolovat.

Jinými slovy: mobilní telefon sám o sobě není o moc návykovější než pevná linka. Technologické firmy se z něj ale ze všech sil snaží udělat tvrdou drogu.

Smysluplná regulace…

Má tedy smysl snažit se návykovost digitálních platforem regulovat na národní i globální úrovni, podobně jako se to děje například u alkoholu. Nezakazujme, regulujme.

Na evropské úrovni se to už děje. Ve Francii aktuálně vstoupil v platnost zákon, který se snaží znepřístupnit sociální platformy dětem do 15 let, a v Evropské unii se připravuje zákon o digitální spravedlnosti, který má řešit mimo jiné manipulativní a návykový design platforem. Samozřejmě nevíme, zda se tyto nové normy podaří prosadit, ani jak budou úspěšné.

Minimálně do té doby by však školy měly připravovat děti na svět takový, jaký skutečně je – včetně jeho nástrah. Čím dříve se děti naučí používat telefon jen tehdy, když ho skutečně potřebují, přerušovat nekonečné scrollování, nastavovat si vlastní limity, odkládat telefon při tvůrčí práci a naopak ho využívat tam, kde jim může pomoci v jejich rozvoji, tím lépe.

V řadě škol se mobilní telefony už nyní úspěšně využívají ve výuce. Dcera mi vyprávěla o hodinách, v nichž pracují s aplikací, která jim pomáhá vytvářet kvízy nebo prezentace. Učitelka je rozdělí do skupin, zadá jim témata a potom sleduje jejich práci, usměrňuje ji, asistuje a radí. „Neznám nikoho, koho by to nebavilo,“ konstatovala dcera.

… místo války proti mobilům

Pokud chtějí školy naplňovat své proklamované poslání, musí vzdělávat děti ve světě, v němž skutečně žijí. Měly by se o tento svět zajímat, věnovat mu pozornost a pomáhat dětem se v něm orientovat. Neměly by trestat Aničku, která si pod lavicí prohlíží reelsy na Instagramu, ale pomáhat jí v informovaném rozhodování, kdy věnovat čas sociálním sítím a kdy něčemu jinému.

Škola nemůže děti připravovat na svět tím, že je od tohoto světa na několik hodin denně odřízne. Může je ale učit, jak se v něm pohybovat. Jak rozpoznat, kdy technologie pomáhá a kdy už začíná řídit jejich pozornost. Jak si nastavit vlastní hranice. Jak telefon odložit – a také jak ho smysluplně použít. V digitálním světě se bez těchto autoregulačních schopností jen těžko obejdeme.

Vláda by pak mohla přestat vyhlašovat válku mobilním telefonům, bez kterých by samotní její členové nemohli fungovat, a namísto toho by se mohla zaměřit na prosazování smysluplné regulace obsahu, který si do mobilních telefonů děti stahují. To by pro školy, a potažmo i pro děti a jejich rodiče byla rozhodně výraznější podpora.

Autor je sociální psycholog a rodinný terapeut