KOMENTÁŘ. V československé politice, stejně jako později v politice české, se v naprosté většině nikdy nedokázaly prosadit skutečné politické osobnosti, tedy politici významem a nejenom obsazenou funkcí. Stačí si připomenout seriál prezidentů od roku 1918.

Masaryk a Havel byli snílky, po kterých nezůstalo nic než legenda. Velezrádce Beneš, za kterým zůstaly desítky tisíc mrtvých a země, kterou ještě před koncem války dobrovolně předal do sovětského otroctví. Pět komunistických prezidentů, bez výjimky zločinců.

Po Václavu Havlovi už jen egomaniakální prodavači ideologických nesmyslů Václav Klaus a Miloš Zeman, vždy nadřazující zájmy korupce nad zájem státu. Je něco až strašidelného na přiznání, že Petr Pavel je po téměř sto dvaceti letech existence moderního českého státu jeho prvním „normálním“ prezidentem.

Politici došli

Desetimilionový stát ve střední Evropě může získávat respekt trpělivou zahraniční politikou, uvěřitelným fungováním dostatečně velké armády a přinejmenším průměrným výkonem svého hospodářství a právního státu.

Premiér Andrej Babiš je bezostyšným produktem šedé zóny „byznysu“ totalitního režimu a devadesátých let, pro kterého právo nebo zájem země nikdy nic neznamenaly.

Česká republika v této chvíli z toho nesplňuje nic. Je to riskantní chvíle. Právě, když celý demokratický svět, jehož jsme vždy chtěli být součástí, je ničen tupou trumpistickou „revolucí“, spoléhající na spolupráci s totalitními režimy Ruska a Číny při ničení hodnot mezinárodního práva a jeho institucí, je česká vláda nejslabším a nejméně kompetentním kabinetem od konce komunistického režimu. Politici došli.

Premiér Andrej Babiš je bezostyšným produktem šedé zóny „byznysu“ totalitního režimu a devadesátých let, pro kterého právo nebo zájem země nikdy nic neznamenaly. Není politikem.

Jeho vírou je chaos a „mlha“, které mu za scénou dovolují pohádkově bohatnout na dotacích a zakázkách pro konglomerát firem, které „nevlastní“. Nezávislá a veřejnoprávní média jsou pro něj nepřítelem.

Věří na píárové „sračky“, kterými je podle amerického protofašisty Steva Bannona potřeba zaplavit veřejný prostor, znejistit občany a tak rozvrátit o fakta opřenou veřejnou diskusi. Jeho největším spojencem se stala strana Motoristé sobě s opravdu unikátní schopností znovu a znovu udivovat neznalostí, neprofesionalitou, lhaním a skandály.

Tento píárový produkt internetové televize XTV a líhně Institutu Václava Klause se podle volebního modelu NMS Market Research z počátku dubna úspěšně propadl na pouhá 4,4 procenta voličské podpory a nedostal by se ani do Sněmovny.

Pro Andreje Babiše jsou trpasličí Motoristé, pokud vytvářejí dostatek chaosu a „mlhy“, ideálním partnerem. Už jenom proto, že tomu, co se odehrává za scénou, nerozumějí a rozumět ani nechtějí.

Třeba mnohamiliardový bonus pro Agrofert, pro který ANO prosazuje schválení zvláštního zákona, podle kterého by nájemce zemědělské půdy získal věčné přednostní právo jejího odkupu, je opravdu nad jejich chápání.

Holding Agrofert je dnes největší zemědělským subjektem v České republice. Za posledních dvacet let navýšil rozlohu obhospodařované půdy bezmála desetkrát na současných 144 tisíc hektarů. Jen za pronájem platí podle odhadu přes šest miliard korun ročně.

Laskavý čtenář si jistě všimne, že velká většina pozemkové expanze Agrofertu proběhla teprve v době politické kariéry Andreje Babiše. Pokud by byl zmíněný zákon přijat, zabrání vstupu zahraničních investorů a Agrofertu tak navíc přinese mnohamiliardový zisk z rychle rostoucí ceny zemědělské půdy v České republice. Jednoduché, že? Taková je „politika pro lidi“ v pojetí Andreje Babiše.

Političtí komisaři Institutu VK

Pro Motoristický výsadek ve vládě je tohle moc složité, a proto se raději ohání ideologickým bojem takzvané konzervativní revoluce. Nic původního, stačí tvářit se bojovně, opakovat trumpistické slogany, vyhazovat profesionály ze svěřených ministerstev a nahrazovat je poslušnými stranickými kádry.

Profesní kompetence státní služby se přitom vytváří desítky let. Nahradit ji slepou a poslušnou ideologií se dá za pár týdnů. Ministr zahraničí Petr Macinka si pro tento revoluční úkol do Černínského paláce přivedl tým „politických komisařů Institutu Václava Klause“ (tak se jim tam skutečně přezdívá). Jako zatím poslední nastoupili do funkcí poradců ministra Macinky Jiří Weigl a Jan Zahradil.

Weigl byl nadějný arabista, který kvůli kariéře v jednadvaceti letech vstoupil do KSČ. Na konci roku 1989 z ní po pěti letech vystoupil a jeho loajalita od té chvíle patřila čemukoliv z úst Václava Klause.

To zahrnovalo i vřelé kontakty s korupčníky, jako byli Miroslav Šlouf nebo Viktor Kožený, v jehož prospěch napsal v roce 1997 doporučující dopis azerbájdžánskému presidentu Hejdaru Alijevovi. Zarytý podporovatel lží o Edvardu Benešovi a Václavu Klausovi zazářil i svým posledním textem na webu IVK,  ve kterém oplakával volební porážku Viktora Orbána.

Klaus sám ho doplnil ve stejný den servilním a trapným osobním dopisem dotyčnému tvůrci a patronu moderní maďarské kleptokracie, ve které naléhá, aby zůstal v politice.

Poslední větu tohoto dílka stojí za to ocitovat: „Pokud Ti mohu jakkoliv pomoci, s radostí vyrazím do Budapešti v jakékoliv chvíli, kterou navrhneš. Nezapomeň na svého přítele v Praze.“

A tak snad nakonec ještě jeden citát nového poradce MZV Jiřího Weigela: „Podobně jako Češi s Německem musí i Ukrajina navázat s Ruskem normální vztahy“. Tak to už je opravdové historické dada. Proč to někdo uprostřed druhé světové války neporadil Weigelovu vzoru Edvardu Benešovi?

Druhý z nových poradců ministra zahraničí Jan Zahradil byl zase opakovaně podezírán z korupčních vazeb na čínské lobbisty v Evropském parlamentu a měl nadstandardně dobré a dlouhodobé vazby na vlády v Číně a ve Vietnamu.

Sám ministr Macinka víří po světě a snaží se obsadit pozici za každou cenu protrumpovské a protiunijní žvanivosti, uprázdněné porážkou vlády Viktora Orbána v Maďarsku. Povinné seznamovací návštěvy v Bruselu a především v Kyjevě zaváněly ostudou, zvláště poté, kdy ministr jen o pár dnů později hrdě ohlásil ukončení financování prakticky všech projektů na pomoc Ukrajině.

Co si takový ideologií živený neznalec a jeho poradci počnou, pokud v blížících se volbách v Německu vyhraje Alternativa pro Německo a nová německá vláda podpoří Maďarsko s požadavkem revize poválečných takzvaných Benešových dekretů?

Čistě propagandistické cesty do USA a Izraele naplnily jen podlézavá gesta a ministrovy sebeoslavné články v místních bulvárních denících. „Zatímco Západ morálně hnije, my stojíme při Izraeli,“ napsal v článku v ultrapravicovém listu Israel Hayom.

S naprostou naivitou a neznalostí historie pak připomněl dodávky československých a trofejních zbraní v roce 1948. Zapomněl zmínit, že si je Československo nechalo tvrdě zaplatit. Nevzpomněl ani poválečné československé pogromy nebo jen za obrovské sumy v tvrdých valutách povolované průjezdy transportů desítek tisíc polských Židů, prchajících před organizovanými pogromy v Polsku.

Nevzpomněl ani na desítky let československých dodávek obrovských objemů všech druhů převážně těžkých zbraní pro režimy arabských sousedů Izraele, které byly použity ve válkách v roce 1956, 1967 i 1973.

Macinkův ledaership

V novém světě žvástu už neplatí historická paměť, pravda ani lidská práva. Neplatí ani mírové dohody a v Izraeli už ani odkaz dvojnásobného premiéra generála Jicchaka Rabina, v roce 2005 vyhlášeného za „největšího Izralce všech dob“.

Jeden z největších vojenských hrdinů Izraele věřil v zajištění míru s Palestinci a arabskými sousedy – a ve své době ho dosáhl. Zavraždil ho ultrapravicový židovský fanatik. Vláda Benjamina Netanjahua teď ničí šance na mír tím, že klesla na úroveň Hamásu, Hizballáhu a Teheránu. Namísto usilování o mír se rozhodla pro válku, etnické čistky a územní expanzi.

V době Macinkovy návštěvy izraelská armáda ve spolupráci s bojůvkami radikálních izraelských osadníků zadržela na Západním břehu sedmdesát Palestinců do takzvané administrativní vazby, která nepodléhá soudnímu přezkumu a může být bez omezení prodlužována každé tři měsíce.

A vláda v rozporu s mírovými dohodami schválila výstavbu dalších 34 osadnických sídlišť v palestinské části Západního břehu. Pan Macinka, který se v citovaném článku chlubil „svým leadershipem“, k tomu neřekl ani slovo.

Dokáže si laskavý čtenář představit, co si takový ideologií živený neznalec a jeho poradci počnou, pokud v blížících se volbách v Německu vyhraje Alternativa pro Německo a nová německá vláda podpoří Maďarsko s požadavkem revize poválečných takzvaných Benešových dekretů?