Ztráty bez nálezů. Ze sbírek v Česku se „ztratilo“ na 30 tisíc uměleckých předmětů. Komu to vadí?
O tom, že ze sbírek muzeí a galerií mizí vzácné sbírkové předměty, případně se zaměňují za plagiáty, či se stejné inventární číslo nalepí místo na vzácný obraz na levný kus, se šeptá už dlouho. Jen málokdy se ale objeví konkrétní důkazy.
Zpráva, s níž přišel HlídacíPes.org, že ve sbírce broušených drahých kamenů Národního muzea panoval jemně řečeno nepořádek, takový konkrétní důkaz nabídla.
Informace o skleněném diamantu (který byl předtím, než ho kdosi kdysi „zaměnil“, chloubou sbírky) a o „vzácném“ safíru (který není přírodní, nýbrž umělý), by ve svém důsledku mohla (či spíše měla) prolomit ledy nezájmu o to, jak se se sbírkami v nejrůznějších českých muzeích a galeriích dlouhodobě nakládalo a možná stále ještě nakládá.
O čem se jen mluví
Jako by totiž zatím ztráty vzácných předmětů z veřejných sbírek vlastně nikomu až tak moc nevadily.
Když Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) v roce 2015 upozornil na to, že ve sbírkách Národní galerie chybějí některá díla, galerie reagovala tak, že to vlastně tak velký problém není, protože hodnota jednotlivých děl se pohybuje jen v řádech desítek tisíc korun…
Související články
Máte doma drahokamy? Není vše diamant, co se třpytí, upozorňuje soudní znalec
Příběh skleněného diamantu a umělého safíru. Proč jsou z desítek milionů jen stokoruny
Falešný národní poklad. Místo diamantu má Národní muzeum ve sbírce sklo, safír je umělý
Při deset let trvající inventarizaci sbírky (ukončené v roce 2012) Národní galerie přitom nenalezla mimo jiné díla Josefa Lady, Františka Kupky či Jana Zrzavého. Trestní oznámení kvůli ztrátě Zrzavého kresby Zeyerova zahrada podala Národní galerie až během kontroly NKÚ, tedy minimálně 13 let od ztráty díla.
Přitom v zákulisí se už dlouho mluví například o tom, že z negativů slavných českých fotografů (mj. Františka Drtikola, ale nejen něj) vznikají pokoutně na staré fotografické papíry nové zvětšeniny a jsou na trhu draze prodávány jako původní autorská díla. Důkazy pro to však chybějí.
HlídacíPes.org o péči o veřejné sbírky uměleckých děl a předmětů v minulosti mluvil už před časem například s bývalým ředitelem Národní galerie Vladimírem Röselem.
Ten po svém nástupu prohlásil, že objevil „porušování všeho myslitelného při správě ve sbírce moderního a současného umění“.
Ve výše zmíněném nálezu NKÚ se píše i to, že šest sbírkových předmětů nebylo nalezeno již při inventarizaci v roce 1979 a 23 chybějících předmětů bylo inventarizováno naposledy v roce 1979.
Skoro to vypadá, že drobné „mizení“ částí sbírek má v Česku opravdu dlouhou tradici.
„To, že se část sbírek nedaří dohledat, je běžné už od dob, kdy různé panovnické, šlechtické a církevní sbírky vznikaly. Tedy po několik staletí. Je to jako vždy o lidech, pokud mají vztah ke sbírce, tak to funguje i v podmínkách neodpovídajících 21. století,“ komentoval to Rösel.
Na dlouhou tradici „výpůjček sbírkových předmětů na věčnou oplátku“ ukazuje například i to, že se už řadu let vyšetřuje rozsáhlé rozkradení muzejních sbírek v litoměřickém muzeu.
Policie v celé zemi eviduje celkem 29 tisíc zmizelých (z různých důvodů) či ukradených uměleckých předmětů.
Kouzlení s inventárními čísly?
Rozhodně všechny ztráty cenných předmětů nelze svádět na „divoká devadesátá léta“ ani na „specifickou pracovní morálku a kontrolní mechanismy 70. a 80. let“, jak o tom dnes mluví třeba náměstek pro sbírkotvornou činnost Národního muzea Michal Stehlík.
Ten připouští, že uložení sbírek Národního muzea bylo „ještě před patnácti lety mnohdy úplně příšerné, bohužel včetně cenných materiálů“.
Když to takto vypadalo v nejslavnějším českém muzeu, jak to asi muselo vypadat jinde?
Národní muzeum nyní prověřuje nejen sbírku broušených drahých kamenů, ale třeba i sbírky Náprstkova muzea. Ostatně i zde pracují zákulisní tam-tamy, jež mluví o tom, že by stálo za to kupříkladu prověřit pravost sbírky historických japonských samurajských mečů.
Jiné zvěsti zase upozorňují na nakládání s cennými obrazy z některých krajských galeriích, respektive na záměny inventárních čísel u kusů zapůjčených do kanceláří čelných představitelů kraje…
Protože jde ve většině případů o šeptandu bez důkazů, o to cennější je fakt, že případ s diamanty, na nějž HlídacíPes.org upozornil, byl konkrétními důkazy podložen.
Péče o sbírkové předměty je totiž velké téma, které si rozhodně důkladnou pozornost veřejnosti – nejen té odborné – zaslouží.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Levné a pohodlné bydlení? Hledejte oblasti, které ožijí za deset let
Investor Brůna: Kdo je vlastně bohatý? Na pěkný důchod už miliony nestačí
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
11 komentářů
Abych citoval pana Haška „..“až sem nás dovedli Ferrerovi stoupenci zdravého rozumu“.
Z hlediska racionality našeho současného režimu je zkrátka i pro vědecké elity výhodnější věnovat se mediálně politikaření, než řešit odbornou a právní problematiku své profese..
Dovolím si doplnit: vykrádání kostelů od počátku devadesátých let, pravděpodobně na zakázku, je dalším projevem barbarského chování, dosud přecházeného lhostejností. V muzeích a galeriích je tento jev o to horší, že se ho v dobách bolševických zřejmě zúčastnili i odborní pracovníci, pověření správou sbírek. Jinak to ani nebylo možné, jen oni znali hodnotu těch předmětů a měli k nim přístup. Ale nebyl to žádný masový jev, většina kurátorů a dalších pracovníků byli „srdcaři“, milující své poklady a střežící je pečlivě. Ti jednotlivci, kteří kradli a prodávali, byli výjimkou.
Netřeba si nikoho a někdejší časy idealizovat. Za komančů docházelo většinou k devastaci památek a kostelů z různých důvodů a že se nekradlo tolik, jak dnes?, no, přece tu byl zásadní problém a to, jak dostat kořist přes hranice! Dnes určují trend bohatí, kteří nevědí co s prachama, tak nakupují co se dá a ti chudší zase nehledí na morálku a co není přivařené, nebo zabetonované, tak dodají za přiměřený zisk právě těm bohatým. Rabování kulturního bohatství se děje po celém světě, není divu, že nejmenší zločinnost v tomto segmentu je právě v bohatých zemích ( tam jsou zdroje k obchodu). Jo, život je krátký, tak jaképak ohledy k přírodě a kulturnímu dědictví po předcích. Vládne nenažranost jedněch a bída těch druhých.
Pane,pindejte jak chcete.Přestěhování gotického kostela v Mostě přeci způsobili komunisté.Komančovské antibrýle Vám velí jinak?
Vítejte jene richu, já již měl obavu (kvůli absenci), že Vám pukla céva v myslivně a přišli bychom tu o skvělého rejpala. Mám dotaz : ten mostecký kostel jste probírali na VÚMLu, nebo kde, my to ve škole asi vynechali. Těch kostelů bylo více zachráněných, nebo zbořených za bolševika?
Zajímá to i mne, jako jednoho z docela velkého počtu dárců historických vzácných artefaktů v pěti, či šestimístné, nebo až nevyčíslitelné historické hodnotě. Darovali jsme za specifických okolností cenné a jedinečné historické artefakty státu, ne zlodějům z muzeí.
Byla to chyba,pane.Stát je nejzáhadnějším správcem historických cenností.Osoby ho zastupující pak často největšími lumpy.Stát právě záhadně lumpy sleduje a stíhá.Obtěžuje ho to totiž.
Všade je potřeba odbornost .Jenže to dnes neplatí .
Ale platí. Ti zloději byli zřejmě velkými odborníky.
Republika byla po r.1989 neuvěřitelně vykradena.Bylo tedy nabíledni,že dojde i na cenné sbírky.To měl pověřený pohlídat.Neudělal to.Neúprosně trestejme správce sbírek.Z krádeží měli určitě bonus.Potrestat je třeba také ty,kteří je měli kontrolovat.Jen sedět na vejcích nelze do nekonečné úrovně.
Nejvíce se toho ukradlo před rokem 89. Systematicky a do Ruska. Po něm se jen začalo zjišťovat co všechno schází.