Před 23 lety v referendu o vstupu do Evropské unie občané drtivou většinou rozhodli i o přijetí společné evropské měny eura. Proč tedy dnes tolik povyku kolem eura, jakmile hlava státu otevře debatu na toto téma? Možná právě proto. Lid má strašně krátkou paměť, zejména jde-li o jeho rozhodnutí, a politici lidu dnes nadbíhají prakticky ve všem. Těžko po nich chtít, aby mu připomínali minulost.

Při vstupu do Evropské unie si Česká republika v oblasti měnové unie nevyjednala žádnou výjimku. Například na rozdíl od Dánska, které má svůj korunový opt-out dodnes a v eurozóně není. Česko tak mělo vstoupit do eurozóny už dávno ve chvíli, kdy plnilo Maastrichtská kritéria dluhu a rozpočtových deficitů, jak předpokládají vstupní dokumenty.

Mohli jsme to klidně udělat spolu s druhou půlkou rozdělené federace Slovenskem v roce 2009, jenže v Česku, na rozdíl od našich východních sousedů, převládla silná emoce fixace na symbol samostatnosti, která na Slovensku nehrála prakticky žádnou roli.

Není divu: koruna byla převzatá z Rakouska-Uherska, a potom vnucena pražskými čechoslovakisty (na obojí Češi snadno zapomínají), a nikdy nebyla v silném smyslu slova slovenská.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Kdyby měl rozhodovat jenom trh

V Česku se mezitím emocionální vazba na korunu intenzivně posiluje. Je to dokonce jeden z hlavních praporů v boji proti vnucované vnější bruselské moci (jakkoliv ta je de facto vnitřní, jsme přece součástí rozhodovacích procesů), kterou – samozřejmě kromě dotačních titulů – nechceme přijmout.

Vstup do eurozóny by mohl posílit přirozenější rozumění komplexitě světa, trvání na koruně udrží tradiční blažený pocit, že tak jako tak jsme pupkem světa a sami od sebe budeme nejlepší zemí na světě.

Národní hrdost na původní rakouskou měnu se proměnila v nacionální fetišismus koruny, bez níž bychom snad ani Čechy nebyli. Vzpomínám, jak jsme se při vzniku eura potutelně smáli Němcům, že v debatách zatuhle brání svou marku, a nedochází jim, že ekonomické výhody společného měnového prostoru budou mnohem větší než krásné fixační vzpomínky na růst a pevnost marky v minulosti.

Když jde o jiné, umějí být Češi pragmatiky, v rozhodování o vlastním osudu jsou někdy až dětinsky sentimentální.

Své emocionální vazby – tedy fakt, že společnosti vládnou spodní nevědomé proudy – také dokážeme patřičně racionalizovat, jak ukazuje probíhající debata, kterou opět otevřel prezident Petr Pavel.

Vždyť kolik ekonomů okamžitě přišlo s rozsáhlým výkladem, v němž se ukazuje, že přijetí eura nebylo výhodné prakticky pro nikoho a skoro všem přineslo bídu a utrpení (nebo alespoň pomalý růst), jako by byl ekonomický vývoj jen odrazem síly a moci měny, nikoli ekonomické struktury a celkové domácí i globální hospodářské politiky.

Opět se vrátila debata o eurozóně jako neoptimální měnové oblasti, kterou už na začátku eura šikovně vnutil veřejné debatě největší odpůrce společné měny, exprezident Václav Klaus. Nekompatibilita různých typů kapitalismu, které v Evropě existují, ale i nedokonalý společný trh, na němž není úplně zaručen volný pohyb kapitálu, zboží a lidí a mluví se příliš mnoha jazyky, to byly hlavní ekonomické námitky.

Odpovědí bylo čtvrtstoletí existence eurozóny, která vzdor zmiňovaným „neoptimalitám“ stále šlape dál. Ekonomická debata může být teoreticky zajímavá, ale prakticky nikam nevede.

Vždyť kdyby tu měl rozhodovat trh, který Klausovi žáci považují za jakéhosi hospodářského suveréna, euro by český byznys už dávno zavedl, neboť fakticky žije a pracuje v oné neoptimální měnové zóně. Jenže, jak se opět ukazuje, euro není téma ekonomické, nýbrž ryze politické.

Česká republika žije z napojení na evropský svět a bez něj by nebyla ničím. Fakticky už víceméně pracujeme a žijeme v eurozóně, stále ještě ale hrajeme podivnou hru na přepočítávání na rakousko-české koruny.

Otázka charakteru české společnosti

Všechny ekonomické argumenty proti euru mají podpořit základní politický postoj, který v přechodu na jinou měnu vidí ztrátu národní suverenity a moci sama nad sebou. Za tu pochybnou cenu se to přece nevyplatí. Jako by Němci, Francouzi či Italové nebo Nizozemci přestali být v měnové unii sami sebou, protože platí eurem.

Je to o to podivuhodnější u České republiky, která žije z napojení na evropský svět a bez něj by nebyla ničím. Fakticky už víceméně pracujeme a žijeme v eurozóně, stále ještě ale hrajeme podivnou hru na přepočítávání na rakousko-české koruny. Je s podivem, že to vláda Andreje Babiše, která je podle premiéra pragmatická, nevidí a nepřijímá jako fakt, jemuž se jako společnost musíme přizpůsobit.

Argumenty pro euro se o pragmatiku opírají. Nejnověji nejvíce o to, že bez eura obsluhujeme státní dluh mnohem dráže než eurové země, což je nejen konkurenčně nevýhodné, ale časem to může být i fatální a vést k úplnému zablokování rozpočtových možností.

I tato pragmatika ale nepřebije politicky udržovaný strach ze ztráty samostatnosti a suverenity, kterou si s koncem koruny a přechodem na euro česká společnost ve většině spojuje. Fixace na české papíry v peněžence je až magická, přestože za hranicemi, kam tak rádi jezdíme nejen na dovolenou, ale i za skutečným bohatstvím, s korunou neuděláme vůbec nic.

Ekonomické debaty, jak vidno, už nemají valného smyslu. Jsme možná otevřená liberální ekonomika, ale také do sebe uzavřená, až zakousnutá společnost. Protichůdná tendence, která ale nenabízí žádný tvůrčí potenciál.

Politická debata o přijetí eura, kterou prezident otevřel ekonomicky rámovanou otázkou vyplatí se / nevyplatí se, je tedy dotazováním na budoucí charakter české společnosti. Vstup do eurozóny by mohl posílit přirozenější rozumění komplexitě světa, trvání na koruně udrží tradiční blažený pocit, že tak jako tak jsme pupkem světa a sami od sebe budeme „nejlepší zemí na světě“.

Euro jako politikum má smysl vracet do hry právě z tohoto důvodu. Abychom se pohádali o to, kým bytostně jsme a kým se musíme stávat, abychom se ve světě časem úplně neztratili v sobě.