Sehnat v Kobaní bojovníka, který Kobaní přežil a není už zase někde na frontě, nebylo lehké. Pomohla nám náhoda.

Toto je poslední díl série textů, které pro HlídacíPes.org ze své reportážní knihy „Islámskému státu na dostřel“ vybraly novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se o tom přesvědčili napsali reportážní knihu.

Již jsme publikovali: Očité svědectví: Islámský stát řeže hlavy, znásilňuje a prodávají lidi do otroctví

Prodali dům, vzali pět dětí a vyrazili ze Sýrie do Německa. Za tisíce eur

Olga, jediná Češka ve válce s Islámským státem

Děly se tu strašné věci, říkají přeživší z Kobani, Stalingradu Blízkého východu

První věcí, která nás upoutala na vojenském velitelství v Kobaní, je upravená zeleninová zahrádka – bylinky, rajčata, okurky, saláty… udiveně na to hledíme a uvnitř nás vítá její majitel.

Představuje se jako velitel Sardašt, což je jeho válečné jméno. Vysoký, černovlasý, charismatický muž, který nám podává ruku a přitom člověka skenuje pohledem. Proč tomu tak je, pochopíme až v následujících hodinách, které s ním trávíme nejdříve u oběda.

Když IS zaútočil

Obědváme, co zahrádka dala, a tak ke chlebovým plackám přikusujeme hory zeleného listí. Velitel v Kristových letech má jednu zásadní vlastnost, která je zde raritou – mluví anglicky a byl dokonce několikrát v Evropě, je vystudovaný biolog a bojovat se zbraní v ruce vlastně nikdy nechtěl.

Když IS zaútočili na vesnice u města Kámišlí, byl zde nedostatek bojovníků, kteří by se jim postavili.

Rozhodnul jsem se, že se přihlásím jako dobrovolník, předtím jsem byl v ideologickém křídle. Se zbraní jsem se naučil během dvou týdnů. Už nám zbývalo dobýt poslední vesnici u Kámišlí, když začala bitva o Kobaní.

Přihlásil jsem se tedy do Kobaní. Když jsem tam přijel, bylo už město obsazeno Islámským státem. Šel jsem na velitelství a tam mi velitelka pro Kobaní dala kalašnikov AK 47 a granáty a ať jdu bojovat. Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to vybavení jak z druhé světové války.

Říkal jsem jí, že ten starý kalašnikov dřív zabije mě, než já s ním zabiju někoho. A ty granáty byly taky jak z muzea. Byl to ještě ten typ granátu, kde se musí odlomit pojistka a zapálit. Řekl jsem, že s tím nikam nejdu, ale ona mi řekla, tohle je Kobaní, tak si to vem a běž.

Mrtvoly poznáš podle psů

Tak jsem šel na pozice snajpra. Pořádné vybavení jsem získal, až když jsem o ně obral mrtvé IS bojovníky. Mají skvělé a kvalitní vybavení – pušky s termovizí, lékárničky, M16… V domech, které okupovali, jsem našel třeba krabici pistolí, pytel dolarů, mobily, laptopy…

Nejdůležitější je vzít mrtvému Da´iš zbraň. Je to důležitější než ho zabít. Vzít mu zbraň je strašně důležitý. A ještě líp, pokud je na ní krev. Je to zbraň, kterou zabil moje kamarády, a taky ta, kterou já teď budu zabíjet jeho spolubojovníky. A pak, my ty zbraně fakt potřebujeme, protože naše vybavení je prostě špatný.

IS sem do Kobaní poslali speciální jednotky, dobré a zkušené bojovníky, kteří za sebou měli už mnoho bojů. To jsme pak viděli na jejich mrtvolách, že mají stará zranění. Bojovalo tu mnoho jejich bojovníků ze zahraničí – Britové, Čečenci, Kazaši, Rusové, Pákistánci, Maročani, Tunisané, Saúdové, Mongolové – přes čtyři tisíce ozbrojenců.

Mrtvých těl jsme našli sedmnáct set. Pálili jsme je. Kde jsou mrtvoly jsme poznali podle psů. Kde byla smečka, tam byly mrtvoly Da´iš. Psi se sem stahovali na barbecue i ze sousedních vesnic.

Jednotky IS přijely do Kobaní s tanky, obrněnými transportéry, raketonosnými děly. Najeli na Kobaní ze tří stran, smrtelný úder přišel ale z turecké strany. Turci je nechali projet přes svoje území i s tanky a jen se dívali, jak útočí na město.

Da´iš měli ve všem systém, byli rozdělení do skupin a velmi dobře organizovaní.V jejich řadách bojuje mnoho dětí, mladí kluci mezi dvanácti a šestnácti lety nejsou žádnou výjimkou. Většinou kryjou ty ostřílené a zkušené bojovníky.

Klíč do ráje a lžíce

Da´iš jsou jako mašiny, přišli, aby zemřeli, nebojí se ničeho a nikoho, jdou jen dopředu. Nikdy se nevzdají. Věří, že Bůh jim přinese vítězství. Věří tomu, že bojují za Alláha a za islám a věří tomu, že až zemřou v boji, půjdou rovnou do ráje, kde na ně čeká sedmdesát dva panen. Oni tomu opravdu věří a na svoji smrt se těší.

Každý má na krku klíč, aby se dostal do ráje, a lžíci, aby mohl jíst s Mohamedem. Několikrát jsme našli v jejich domech drogy – bíle kapsle Captagon i injekční stříkačky. Jsou na bázi amfetaminu. Když to berou, necítí bolest.

Vy ho postřelíte do nohy a on jde dál! Nemusí tři dny jíst ani spát a jedou na plný výkon. Jsou jako bojovníci z počítačových her. Jdou, pohled upřený jen dopředu a nikdy dozadu. A křičí Alláh akbar. Jednou jich šlo padesát a z toho pokřiku se klepaly tabulky v oknech. My jim z legrace někdy odpovídáme Alláh snackbar.

Jen jednou za celou dobu jsem měl problém vystřelit a zabít, a to když proti mně šel starší vousatý podsaditý bojovník a kryl ho tak třináctiletý kluk. Nechtěl jsem toho kluka zabít.

Ale v tu chvíli jsem věděl, buď já nebo on, tak jsem ho zabít musel. Tohle bylo těžký. Bál jsem se, pořád jsem se bál. Ale člověku se po několika měsících boje změní fungování mozku, žije pod vlivem neustálého přísunu adrenalinu, funguje jako stroj.

Neustálý stres. Stačilo mi jen málo spánku, málo jídla. Jedli jsme, co jsme našli v opuštěných domech. Jednou jsem nejedl tři dny. Přišel jsem do baráku, kde jsme pozabíjeli IS bojovníky a oni tam měli na stole ještě teplé jídlo, tak jsem ho snědl.

To bylo jedinkrát, co jsem snědl jídlo Da´iš. Oni neměli nouzi. Z okolních vesnic si nechávali dovážet vařené jídlo pro všechny své bojovníky.

Pokud si koupíte knihu Islámskému státu na dostřel (cena 189 Kč) autorek Lenky Klicperové a Markéty Kutilové prostřednictvím objednávky přes [email protected], 50 Kč z ceny půjde na pomoc lidem, kteří namísto útěku zvolili obtížnou cestu obnovy svých zničených domovů, a to ve městě Kobani, které bylo zničeno během bojů s Islámským státem. Více o kampani, o knize i autorkách na www.soskobani.cz