Zastavili jsme se před celou č. 11. Právě ta mi byla přidělena. Trvalo téměř minutu, než se podařilo otevřít všechny zámky a západky, jež ji zabezpečovaly. Ředitel mi sdělil, že mě nechá pár minut o samotě, než se vrátí, aby mi vysvětlil pravidla mého nového života.

Dveře se za mnou s rachotem zámků zavřely. Konečně jsem byl sám. Prohlídka místnosti mi netrvala dlouho. Stačil jediný pohled. Dvanáct metrů čtverečních. Postel připevněná ke zdi pomocí vyztužených desek. Malý stůl ze světlého dřeva, sprcha, lednička, varná plotýnka, televize. Vše v jedné místnosti.

Měl jsem štěstí, že jsem sám. Cela má dvě okna, každé zajištěné dvojitou soustavou mříží a pletiva. Okna se dokonce dala otevřít. Před okny bohužel stály mohutné plastové panely vysoké až tři metry. To mělo tu výhodu, že mě nikdo nemohl vidět, a nevýhodu, že jsem nemohl spatřit oblohu, letícího ptáka nebo strom. Nemohl jsem ani zjistit, jaké je počasí.

Text je ukázkou z knihy Nicolase Sarkozyho Zápisky z vězení  (vydalo nakladatelství Práh, 2026).

Bestseller bývalého francouzského prezidenta a jednoho z nejmocnějších mužů světa, jehož zatčení vzbudilo mezinárodní rozruch a přepsalo dějiny.

Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora.

Když jsem se posadil na neustlanou postel, dostal jsem šok. Nikdy, ani na vojně, jsem nezažil tvrdší matraci.

Zůstal jsem tak chvíli sedět, v hlavě prázdno, ztracený v myšlenkách. Cítil jsem, že začínám být náchylný ke smutku. Začínal jsem se litovat. Rychle jsem pochopil, že ve vězení je třeba mít se na pozoru jak vůči ostatním, tak vůči sobě samému.

Musel jsem zbystřit, nepoddávat se melancholii, jinak bych zešílel zármutkem. Rozhodl jsem se ustlat si postel. Matrace byla nejen tuhá, ale také překvapivě těžká. Polštáře byly z podivného materiálu, možná z plastu, a přikrývky nehodné toho jména. Jakmile jsem ale postel řádně ustlal, cela hned vypadala lidštěji.

Vybalit si věci bylo snazší. S sebou jsem si vzal tuze málo. Řekl jsem si, že je to dobrá lekce a že až se dostanu ven, určitě si budu víc vážit svého domu, postele, materiálního pohodlí. Jinak byla cela čistá a dostatečně světlá. Člověk by si mohl připadat jako v levném hotelu, pokud by si odmyslel pancéřové dveře s průzorem a mříže. Kdykoli jsem se na ně podíval, zhoršila se mi nálada.

Když jsem chtěl celu vyvětrat, udeřil mě do uší ohlušující rámus. Přicházel ze dvora nebo z cel pode mnou. Jeden vězeň do mříží cely zuřivě bušil kovovým předmětem. Třískání trvalo několik minut. Znělo to výhrůžně. Vítejte v pekle! Okno jsem zase rychle zavřel. Na okamžik jsem si kladl otázku, jak v tomto nepřátelském prostředí přežiji.

Právě to se mi honilo hlavou, když se vrátil zástupce ředitele. Pokyny byly jasné: s nikým kromě dozorců jsem nemohl prohodit ani slovo. Z cely budu vyveden až poté, co správa ověří, že mi v cestě nestojí žádný vězeň.

Po tolika desetiletích setkávání s lidmi po celém světě mi tato nucená samota může prospět, pokud se mi podaří přizpůsobit se jí. Měl jsem bydlet sám se sebou na dvanácti metrech čtverečních. Zbývalo jen doufat, že rozhovory, které povedu se svým dvojníkem, budou poučné.

Předsevzal jsem si, že budu každý den cvičit. Den bez sportu si nedokážu představit. Do posilovny se toho mnoho nevešlo: veslařský trenažer, rotoped a běžecký pás. Místo bylo tak stísněné, že jsem se mezi stroji sotva protáhl. Po deseti minutách intenzivní aktivity se uvnitř udělalo horko a skoro se nedalo dýchat. Přesto mi ta místnost v dané situaci připadala jako opravdová oáza.

Ředitel mi navrhl, abych se šel projít na dvůr. Když mi vysvětlil, že je poměrně malý a oplocený i nahoře, vycházku jsem odmítl. Navíc mě varovali, že fotografové si pronajali byt s výhledem na zmíněný dvůr. O důvod víc, proč se vycházek zdržet.

Musel jsem se naučit zvládat jednotvárnost samoty a ticha. Nejlepším řešením bylo dát se do práce. Přesto jsem vytáhl jeden z čistých listů papíru. Sedl jsem si na nepohodlnou židli k malému pracovnímu stolu. Na okamžik se mi vybavila kancelář generála de Gaulla v Elysejském paláci, která mi pět let sloužila jako pracovna. Vzestup a pád.

A stal se zázrak. Napadla mě první věta a následovalo mnoho dalších. Pustil jsem se do psaní Zápisků z vězení. Psal jsem dlouhé hodiny. Odpoledne uběhlo rychle. Díky psaní jsem unikl od všeho, co mě obklopovalo. Byl to první okamžik klidu a vyrovnanosti.

Noci jsem se obával mnohem více než dne. Při vstupní prohlídce mi lékařka nabídla prášky na spaní a varovala: „První noc je pro nového vězně vždycky těžká.“

Byla naprostá tma. Řev venku se stupňoval. Slyšel jsem výkřiky a výhrůžky, které byly jednoznačně určeny mně. Denní dozorci odešli domů. Zůstal jsem sám.

Později jsem se dozvěděl, že v noci se v tomto zařízení, kde je umístěno jedenáct set vězňů včetně těch nejnebezpečnějších ve Francii, počet dozorců snižuje. To mě vzhledem k nepřátelské atmosféře příliš neuklidňovalo.