Bože! Tak tady končí svět a začíná peklo. To nás napadlo jako první, když jsme ve tři odpoledne vjely do Kobaní. Trosky, ruiny, Drážďany po druhé světové válce…. A před námi dav lidí – co se stalo, ptáme se.

Jaký je život v místech zničených válkou, tvrdými boji s Islámským státem na severu Sýrie a ve městě Kobani? Novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se o tom přesvědčili napsali reportážní knihu „Islámskému státu na dostřel“. Se svolením autorek publikujeme vybrané pasáže knihy.

Již jsme publikovali: Očité svědectví: Islámský stát řeže hlavy, znásilňuje a prodávají lidi do otroctví

Prodali dům, vzali pět dětí a vyrazili ze Sýrie do Německa. Za tisíce eur

Olga, jediná Češka ve válce s Islámským státem uprostřed ničeho

„Někdo našel minu, v ruinách je ještě hodně nevybuchlé munice,“ říká Ibo. Pěkně nám to začíná. Pořizovat fotky a záběry v ruinách bude trochu jako procházka po minovém poli. Welcome to Kobaní!

Vítejte ve městě, které se stalo Stalingradem Blízkého východu – ve městě, které se jako první dokázalo ubránit teroristům z Islámského státu, byť za cenu totální destrukce.

Kam chodí půl Kobani

Město bylo osvobozeno na konci ledna 2015. Jsme první Češky, které se sem od vyhnání Islámského státu dostaly, a tak se pohybujeme ve stavu lehké euforie smíšené s adrenalinem, tedy ve stejném stavu, v němž se nachází většina z 30 000 lidí, kteří se sem už vrátili.

Než do ruin ale vyrazíme, musíme nutně něco sníst. Od rána jsme nejedly a pak, je slušností pozvat na jídlo policisty, kteří nám cestou dělali bodyguardy. Ibo hned zjišťuje, že v Kobaní už funguje i restaurace – přesněji místní jídelna.

Jsme jako Alenky v říši divů – uprostřed těch ruin, z nichž vylézají zaprášení lidé, ve městě, kde elektřina nefunguje a dodávky vody potrubím také ne, stojí opravdová a funkční jídelna, kde se dá najíst. Je na hlavní třídě, kde zůstalo pár domů, jejichž spodní patra jsou neponičená.

Vcházíme a ocitáme se přímo uprostřed kuchyně – zde se vaří, peče, smaží, krájí, kuchá i mele přímo před zraky strávníků. Pracují zde jen muži. S údivem sledujeme, s jakou elegancí se dá mlít maso a kouřit zároveň.

Jiní dva muži rožní maso na ohni. Stoly chodí uklízet dva malí, odhadem dvanáctiletí kluci. Jak později zjišťujeme – pracující děti jsou zde všude. Je zde rušno jako v úle a zdá se, že sem na jídlo chodí snad půl Kobaní.

Skalp mrtvého teroristy

Nejvíc je takových, kteří sem chodí celí umounění a zaprášení – muži a kluci, kteří pracují na odstraňování sutin. Jídlo je vynikající – čerstvé chlebové placky, kebab, zeleninový salát a grilovaná rajčata. Ani ve snu nás nenapadlo, že nejlepší jídlo ochutnáme právě v Kobaní.

Na závěr musí být sladký čaj. Po obědě řešíme další praktickou věc – a sice, kde budeme v Kobaní spát. Předběžně víme, že bychom se mohly ubytovat u jedné místní rodiny, která má jako jedna z mála vcelku obyvatelný dům. Jsme ale připraveny i na spaní ve stanu. O to větší je náš údiv, když se dozvídáme, že před čtyřmi dny v Kobaní otevřeli hotel.

Přijíždíme k vysokému betonovému plotu, jehož branku hlídají dva ozbrojenci s kalašnikovy. Za plotem je nepobořený dům s deseti pokoji – náš domov na příštích deset dní. Neskrýváme radost, protože zde mají generátor a funguje tak elektřina, a dokonce zde, jako v jediné budově ve městě, teče i voda z kohoutku. Odpoledne vyrážíme s foťákem a kamerou do ruin.

Na prvním rohu hoří velký oheň. Hází do něj všechen odpad. Jeden z mužů nese cosi podivného. Vypadá to jako vlasy. Ostatní přihlížející začnou nadšeně povykovat – je to totiž skalp mrtvého teroristy, který muž sundal z mrtvého těla ve svém obýváku.

Povzbuzen našim zájmem nás tam hned táhne a ukazuje celé tělo. Pro silný puch ale nevydržíme moc dlouho. Aby toho nebylo málo, vyloví z trosek i nevybuchlou raketu a hrdě s ní pózuje před objektivem.

Koukej, tudy střílel…

Jeho malá dcerka si zatím hraje s rozbitým autíčkem v troskách svého domu. Děti hrající si v ruinách – to je zde každodenní a všudypřítomná realita. Kde si taky hrát jinde, když kolem jsou jenom ruiny?

Před jedním z dosud stojících vysokých domů nás zastavují dva kluci a táhnou nás k sobě na návštěvu. Dům zvenku vypadá vcelku normálně, ale uvnitř je to jedno velké, několikapatrové bojiště.

„Tady jsme měli s bráchou pokoj,“ ukazuje nám osmiletý Ahmed. Teď jsou ve zdech vysekané díry, vše je obestavěné pytli s pískem. Na zemi se válí spousta nábojů a stará děravá matrace. „Podívej, tady snajpr spal,” ukazuje Ahmed a zvedá ze země špinavý plecháček.

„A koukej, tady z toho pil čaj. A tudy střílel,“ přiskakuje k díře ve zdi pokoje, bere do ruky klacek a ukazuje, jak střílí. Pak se otočí a střílí po svých kamarádech. Ti padají k zemi, pak vyskakují a začíná boj. Kluci jsou hyperaktivní a je v nich něco znepokojujícího, něco až moc dospělého.

„Mýho tátu unesli Da´iš během bojů v Kobaní, je prý ve vězení v Džarábulusu. To jediné o něm víme,“ vykládá Ahmed jakoby nic a vzápětí skáče po kamarádovi, strhne ho k zemi a předvádějí souboj. Stojíme na střeše jejich domu, jsme v šestém patře, kluci běhají jako opice, naklánějí se přes nízkou zídku na střeše.

České matky by měly z tohoto pohledu infarkt, jenže tady v Kobaní je všechno jinak – tady je pořád přítomna válka a to mění vše – životy, psychiku, způsob myšlení, životní hodnoty i hry dětí. O tom, že lidské a dětské duše zde trpí, nás přesvědčuje i povídání s Hikmatem Ahmadem.

Vrátila se třetina

Pracuje jako lékař ve zdravotním středisku Lékařů bez hranic. „Vydáme velké množství léků na uklidnění a antidepresiv. Lidé mají psychické problémy, nemůžou spát, děti mají noční můry, přes den si hrají na vojáky, násilí považují za normální. Jsou tu děti, které viděly, jak jim podřezávají rodiče.

Hikmat tu pomáhal zachraňovat životy po celou dobu bitvy o Kobaní. Rodinu – ženu a pět dětí – odvedl do Turecka do bezpečí a vrátil se do Kobaní, jež bylo téměř odsouzeno k záhubě.

„Děly se tu strašné věci, děti dodnes volají ze spánku své mrtvé rodiče. Teď už kvůli zhoršeným vztahům s Turky nemůžeme vážně nemocné ani posílat do tureckých nemocnic. Nemůžeme nic,“ vypráví plynulou ruštinou lékař, který strávil 12 let v ruské Samaře. Za války neodmítl léčit ani zajaté příslušníky IS.

„Jsem lékař, když mi přinesou tělo s rozstříleným břichem, neptám se, komu to břicho patří. Jednou jsem složil Hippokratovu přísahu a tu neporuším.” Jeho projev je emotivní, několikrát se v jeho očích objeví i slzy. Je lékař, chtěl by pomáhat, ale není čím léčit, nejsou přístroje, léků jen málo.

Jeho další slova jsou hořkou obžalobou mezinárodního společenství: „Nikdo nám nepomohl. Po válce sem přicházeli zástupci mezinárodních organizací. Nevrátil se nikdo. Kde je Pan Ki-mun? Kde je svět? Kde je lidskost? Bojovali jsme proti IS nejen za nás, ale za celý svět. Kdybychom cítili větší podporu světa, mezinárodních organizací, určitě by nebylo tolik utopených na cestě do vysněné Evropy. Ale dokud tady v Kobaní bude poslední z nás, budeme tu žít, je to naše země a náš domov.“

Z Kobaní uteklo před hlavním útokem IS na 45 000 lidí, doposud se jich vrátilo asi 30 000. Z okolních vesnic uteklo dalších 300 000 lidí. Z nich se už vrátila jedna třetina.

Bitva o Kobaní

Třináctého září 2014 se Islámský stát začal blížit ke Kobaní. Nešel přímo na město, ale dobývali nejdříve vesnice kolem. V kantonu Kobaní jich je tři sta padesát. Teroristé dobyli téměř všechny.

Lidé však nečekali, až je tam pozabíjí, většině se podařilo utéci do sousedního Turecka. Přesto o život přišly desítky civilistů. Na Kobaní zaútočili teroristé ze tří stran, a to s těžkou technikou. Přijeli s tanky, raketonosnými děly, obrněnými transportéry.

„Část jich přijela z Turecka, a to byl ten smrtící úder. Viděli jsme turecké vojáky, jak se dívají na tanky Da´iš, jak útočí na syrské město, máme to natočené na video,” vzpomíná místní novinář Baran Misko.

V první vlně útoku bylo bojovníků IS kolem čtyř tisíc. Mnoho národností včetně Evropanů a Rusů, všechny věkové kategorie. Proti nim neměli lehce vyzbrojení bojovníci YPG a bojovnice YPJ téměř žádnou šanci.

V říjnu už islamisté kontrolovali tři čtvrtiny města. V Kobaní začala bitva o každý metr ulice, o každý dům, často muž proti muži. Přesto se nedařilo islamisty porážet. Když v říjnu začaly YPG a YPJ ztrácet naději, bojovnice YPJ známá pod jménem Amir se odpálila před strategickým místem islamistů a deset jich zabila.

Teď je z ní nejpopulárnější mučednice a plakáty a obrazy s její tváří visí všude. Na pomoc YPG/YPJ přišli nakonec těžce vyzbrojení pešmergové ze sousedního iráckého Kurdistánu a bojovníci z Asadovy opozice – Svobodná syrská armáda FSA.

Rozhodující ale byly nakonec nálety spojenců, kteří začali bombardovat pozice IS, byť zpočátku zejména USA váhaly, aby tím nenaštvaly Turky. Kobaní bylo osvobozeno 27. ledna 2015, ale boj tím zdaleka neskončil.

Pokud si koupíte knihu Islámskému státu na dostřel (cena 189 Kč) autorek Lenky Klicperové a Markéty Kutilové prostřednictvím objednávky přes [email protected], 50 Kč z ceny půjde na pomoc lidem, kteří namísto útěku zvolili obtížnou cestu obnovy svých zničených domovů, a to ve městě Kobani, které bylo zničeno během bojů s Islámským státem. Více o kampani, o knize i autorkách na www.soskobani.cz