Když Havel podal demisi. V tradici selhávání intelektuálů stále pokračujeme
KOMENTÁŘ. Německo-britský sociolog Ralf Dahrendorf předpověděl v roce 1990, že postkomunistické země budou muset 60 let pracovat na tom, aby dospěly do stavu normálních stabilních institucí. Měli bychom mít před sebou tedy ještě 24 let zkoušení a mýlení se.
Na podzim 2025 vyšla v Česku kniha Národ sobě. České průšvihy 1989–2024. V něm část autorů, přímých aktérů „sametové“ či „něžné“ revoluce, sebekriticky analyzuje počátek a následky toho, co se koncem roku 1989 událo v naší zemi.
Je to neveselé čtení. Hned od začátku. Úvodní kapitole dal jeden z aktérů, Petr Pithart trefný titul, s prominutím, „Jak se to posíralo“. Na Slovensku nám podobné kritické sebeanalýzy zatím chybějí.
Už roky třeba čekáme, jak dopadne trapný soudní proces, v němž jeden z aktérů našeho Listopadu zažaloval svého spolubojovníka z falešného výkladu událostí.
Morální páteř země
Ve své knize „Přírodopis komunismu: Anatomie jedné utopie“ jsem napsal, že komunistické režimy v Evropě skončily implozí, tedy vyčerpáním toho, co zdědily, a sebedestrukcí.
V Československu byla komunistická strana zodpovědná za zničení ekonomické vyspělosti země a zlikvidování její demokracie.
Morální páteř země narušil už v roce 1938 mnichovský diktát a selhání prezidenta Edvarda Beneše, později ji fatálně pokřivila, po okupaci v roce 1968 ruskou armádou, husákovská „normalizace“.
Ta začala prověrkami skoro všech dospělých obyvatel, v nichž se většina musela ohnout a lhát.
Ukončena byla v listopadu 1989 dvěma protestními hnutími, Občanským fórem v Čechách a na Moravě a Veřejností proti násilí na Slovensku, které spustily masové manifestace proti zchátralému komunistickému režimu.
Protesty paralyzovaly mocipány; k smrti vystrašení komunisté byli ochotni vzdát se moci a jednat s představiteli obou protestních hnutí.
Ti však nebyli připraveni ujmout se moci, prý po ní ani netoužili a chtěli ji jen kontrolovat. Až na jednu výjimku.
Dne 15. prosince 1989 došlo k utajenému setkání mezi komunistickým politikem Mariánem Čalfou a vedoucím představitelem Občanského fóra, disidentským intelektuálem Václavem Havlem.
Špatně zapnutý knoflík
Je třeba připomenout, že pět dní předtím, 10. prosince, podal demisi komunistický prezident Gustáv Husák, první Slovák na trůnu českých králů, a o tento post okamžitě projevil zájem jiný Slovák, Alexander Dubček, komunista postižený husákovskými čistkami. (Čalfa sám byl třetím Slovákem v této hře.)
Z „rodné“ strany vykopnutí „zrádci“ se tehdy nazývali osmašedesátníci. V roce 2016 jiný osmašedesátník, publicista Boris Zala přišel s hypotézou, že Husákovi a jeho druhům šlo o to „zabránit Dubčekovi a jeho okruhu, aby se osmašedesátníci stali dominantní. Z nich měli komunisté větší strach než z disidentů, obávali se přímé pomsty“.
Čalfa nabídl Havlovi, že přesvědčí poslance Federálního shromáždění, aby ještě koncem prosince zvolili Havla prezidentem republiky, a ten by jako nová hlava státu mohl 1. ledna 1990 pronést svůj novoroční projev o návratu demokracie.
Myslím si, že pro Havla, autora působivých esejistických textů a divadelních her, vidina, že na Nový rok dramaticky promluví k občanům, mohla rozhodnout o tom, proč Čalfův návrh přijal. A tak 29. prosince byl Havel jednomyslně zvolen Federálním shromážděním, jemuž dominovali vystrašení komunisté, prezidentem Československa.
Ve svém slavném novoročním projevu pak řekl: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.“
Intelektuál, který hlásal potřebu „života v pravdě“, však zahájil svou kariéru politika zákulisní dohodou s komunistickým funkcionářem.
Znovuvybudování státu jsme tedy i my začali tímto aktem: první knoflík na novém obleku jsme si špatně zapnuli.
Pak už se nedalo uvažovat o tom, aby ti, kdo byli zodpovědní za porušování zákonů a za „normalizaci“, byli potrestáni a aby komunistická strana byla prohlášena za zločineckou organizaci a zakázána. Potrestán nebyl nikdo.
A z obnoveného kapitalismu nejvíce profitovali lidé, kteří byli za komunismu privilegovaní jako příslušníci komunistické nomenklatury.
Šikovný Čalfův tah by určitě vysoce ocenili i slavní znalci politické strategie v minulosti, Niccolo Machiavelli i Winston Churchill.
Havel se vynoří z bazénu
Když v roce 1992 politici Václav Klaus a Vladimír Mečiar připravili rozpad Československa, Havel jako prezident mohl překazit nelegitimní demontáž státu referendem.
V projevu ve Federálním shromáždění 25. června řekl: „Řekl jsem vícekrát, že své spoluobčany opustit nemíním. Svoje služby jim tedy nabízím i nadále. Pokud existuje federace, nevím, proč bych jí i nadále nenabízel službu v duchu ideálů, v něž věřím.“
Ale když v prezidentských volbách 3. července nebyl znovuzvolen pro odpor slovenských poslanců ve Federálním shromáždění a když Slovenská národní rada přijala 17. července deklaraci o svrchovanosti, Havel zareagoval emotivně.
Dne 20. července 1992 – brzy to bude 34 let – abdikoval na funkci prezidenta, čímž ztratil i možnost prosadit referendum. Ne sami občané, ale jimi zvolení zástupci, rozhodli o rozbití státu.
Domnívám se, že prezident Václav Havel i proto představuje v dějinách Československa podobnou komplikovanou osobnost, jakou byl prezident Edvard Beneš. Krátce před svou smrtí si to Havel možná i uvědomoval.
Vždyť jak jinak vysvětlit zakončení jeho filmu Odcházení, který měl premiéru 24. března 2011?
Jde o fiktivní příběh s herci ve fiktivních rolích o krachu jednoho fiktivního politika. V závěrečné scéně filmu však sledujeme bazén, kolem kterého stojí protagonisté filmu, a z bazénu se neočekávaně náhle vynoří sám reálný Václav Havel v promočeném a zmačkaném večerním obleku.
Z vlasů a tváře mu stékají proudy vody a zřejmě ironicky deklamuje své slavné heslo: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ a zase se ponoří. Velká lítost na mě padla, když jsem film dokoukal.
V dubnu 2011 publicista Jan Čulík komentoval závěr filmu takto: „Ironickou citací svého nyní tak často vysmívaného výroku z doby demokratické revoluce v listopadu 1989 Havel přiznává: Byl jsem naivní hlupák. Myslel jsem, že vedu svou zemi do svobody. Podcenil jsem a neznal jsem, co všechno a jak hluboce dokáže zpotvořit lidská přirozenost, má-li k tomu příležitost. Nevěděl jsem, že lidem jde jen o majetek a moc. Aspoň těm, s nimiž jsem se setkával ve vlivných kruzích. To, co jsme z této země za dvacet let udělali, je děsné. Za to se hluboce omlouvám, nevěděl jsem, že to tak dopadne. Je to testament opravdu tragický.“
Osobně to vidím velmi podobně.
Experimentální laboratoř světa
Od nepaměti byla lidská společenství udržována dvěma typy moci: mocí materiální a mocí duchovní, symbolickou.
V primitivních společenstvích moc materiální měli náčelníci a duchovní šamani. V pokročilých společenstvích funkci náčelníků plnili politici a funkci šamanů kněží a stále více i sekulární intelektuálové. Tyto funkce jsou rozdílné a nelze je směšovat ani zaměňovat.
Nositelé duchovní moci budovali a upevňovali to, co nazýváme spirituální základy společnosti. Ty zajišťovaly stabilitu společnosti.
Žijeme v době, kdy se tyto spirituální základy ve velké části světa oslabují, či přímo rozpadají. Role intelektuálů se stává o to důležitější.
A naše dvě malé země, pahýlky Masarykova Československa, jsou historicky miniaturními experimentálními laboratořemi světa.
Můžeme jen se smutkem a obavami sledovat, jak se v našich (a mnoha dalších) zemích otřásají základy demokratické společnosti pod tlakem agresivní politické moci. A intelektuálové a vzdělanci k tomu opět nedokážou vytvářet adekvátní protiváhu.
Autor vystudoval biochemii na Karlově univerzitě v Praze. Po pádu komunismu byl ministrem školství, mládeže a sportu vlády SR (1989–1990) a velvyslancem Československa při UNESCO v Paříži (1990–1991). Od roku 1995 je zahraničním členem Učené společnosti ČR. Je emeritním profesorem Univerzity Komenského.
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Reload (397650)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Investor Brůna: Peníze vznikají jinak, než nám říkali. Je užitečné tomu rozumět
Investor Brůna: Stříbro znovu vnímám jako investiční příležitost
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
14 komentářů
A vy znáte nějakou komunistickou zemi (s dosti specifickou vyjímlkou Rumunska) kde byli bývalí funkcionáři potrestáni a komunistická strana postavena mimo zákon….V takovém Polsku a Maďarsku se přejmwnovali na socialisty (přičemž část ortodoxních měla svou stranu dál) a jelo se dál….Takže specificky mluvit o nějaké první „chybě“ (i když první volba Havla zajisté nebyla něčím, nad čím bychom měli plesat) asi nemá moc smysl…
Že o tom mluvíme, ona se stejně, ta československá totalitní komunistická strana sama sebe zrušila v roce 1990. Takže z pohledu tehdejších „orgánů“ nebylo co řešit.
A že vznikla úplně nová, levicová KSČM, která si to „komunistická nechala ve jménu“..
A že tedy mluvíme o trestání bývalých funkcionářů /té bývalé KSČ), tak si jednak připomeňme, že ty procesy se skutečnými totalitní zločinci se pak stejně potom konaly a konají dodnes sice s velikým mediálním ohlasem, ale naprosto mizivým efektem spravedlnosti . (až tak že odsouzené Brožové-Polednové, musel dát prezident Klaus z útrpnosti milost)
Popřípadě, ten trest který vymyslela Fialová vláda, že těm bývalým funkcionářům sniží dnešní důchody, tak to už je skutečně bizár…
Sametová revoluce byla revolucí zapomnění. To je pravda. Na druhou stranu, díky tomu se přerušil řetězec napravování minulosti, které bylo nutné po dvaceti letech opět napravovat.
Je pravda, že Havel byl na začátku roku 1990 naivní hlupák. Na rozdíl od mnoha jiných se ale dokázal rychle učit. V roce 1992 pochopil, že udržovat Československo na kapačkách nemá cenu. Jak je vidět, některým jeho kritikům to nedošlo dodnes. A to, co pomohl udělat z této země, po dvaceti letech vůbec nebylo děsné. Osobně si myslím, že ani Jan Čulík by už dnes nebyl tak kritický. Protože jeho Británie dnes vypadá rozhodně tragičtěji.
Tedy, dovolil bych si protestovat proti větě „.. se přerušil řetězec napravování minulosti, které bylo nutné po dvaceti letech opět napravovat.
To je na tom tom právě to složité, protože to koliduje s právním principem „retro non agit“, tedy že právo nepůsobí zpětně.
Jinak řečeno, jestli byly ty činy legální podle komunistických zákonů, tak potom už polistopadový režim, se svými novými zákony, je nemohl zpětně trestat. /Někdy to šlo, pokud pachatel porušil i ty komunistické, ale těch nebylo tolik/.
Resp. tedy „obecně“ se to připouští, ve zcela mimořádných případech, (doslova tak jednou za století) pokud je ta -politická změna- natolik závažná, že.Ovšem, potom je to zcela na politické moci vlády, která tímto na svou politickou zodpovědnost omezí tu soudcovsko – právní a nařídí „a stejně ty lumpy potrestejte“.
K čemuž se tedy pochopitelně ta polistopadová, posametová? havlovská politika neodvážila..
Po bitvě je každý generálem. I autor článku Ladislav Kováč. Do současné situace se Češi a Slováci dostali sami svojí hloupostí. Jistě i Václav Havel se dopouštěl chyb, tak jako každý člověk, ale vinu za současný stav na Václava Havla neházejte Ladislave Kováči. Dost na tom, že na něj lidé tehdy po sametové revoluci v Bratislavě házeli vajíčka.
… a právě, Skeptiku, po těch vajíčkách na Slovensku Havel „procitl“ – a možná jich tehdy bylo málo, proto tedy to referendum nevyhlásil, protože si spočítal (nebo mu to bylo poradci řečeno), že může být raději kingem doma, než pro případné další pokračování federace, kde by ve slovenské části FS neprošel ani za 50 let… Jeho kolegiální disidentík na Slovensku Ferko Mikloško o něm prohlásil, že „on (Havel) Slovensku vůbec nerozuměl (což bylo podobné i tady, ale to by bylo na jinou diskusi)…“. Jemu tedy ten rozpad federace naprosto vyhovoval, protože jako prezident ČSFR to nebylo vůbec na vyznamenání, v čemž ale pokračoval mnohdy i tady už v ČR…
Kladl jsen si otázku, zda trpíte stařeckou demencí nebo chorobnou prolhaností josefové. Vypadá to však, že se někdo tím vajíčkem trefil ninimálně do hlavy toho josefa, který má právě směnu. Pštrosím.
… tak Skeptiku, ani jedno (ta demence), ani druhé (ta prolhanost) a ani třetí (to kdybyste mi dával ještě další přídomek)… A tedy v čem se pletu v hodnocení VH ? Snad jedině v tom, že VH vždy zázračně ožil když byly USAválky.. On tedy musel litovat, že USAválka ve Vietnamu skončila dříve, než mu začala funkce… To by šéf nynějšího ÚSTRu akad.Kudrna mohl zkoumat přínosy, které by se projevily v medailích za III.odboj…
To pštrosí vejce muselo být hodně velké.
L.Kováč žil a stále žije v paralelní realitě. V 1968 neměl o reformní komouše a Dubčeka zájem nikdo kromě hrstky senilních dědků (v čele s Č.Císařem) z Obrody, všichni bolševici bez rozdílu se za 40 let rudé totality stihli naprosto znemožnit. Rudí staříci z Obrody se strašně moc třásli na to, aby vytvořili vlastní ÚV KSČ, převzali vládu v ČSSR a mohli pokračovat tam, odkud po srpnu 1968 utekli.
V 1989 už nikdo nestál o žádnou versi ÚV KSČ a bolševické diktatury, už i idol reformních komoušů Gorby ztrácel pozice a moc, proto taky v 1988 nechal rozehnat demonstraci v Tbilisi a mladé protestující ženy a dívky umlátit zákopovými lopatami. Na jaře 1989 poslal zase tanky a vojáky na demonstranty ve Vilniusu a v Rize. Kdo by stál o takový „reformní“ režim?
Nemyslím si, že by referendum bylo dobrým řešením. Naopak – vetšina obyvatel zemí Čechy, Morava a Slezsko by byla pro zachování splečného státu, zatímco většina obyvatel Slovenska by byla pro odtržení. Pokud by se počítala prostá většina, zůstal by společný stát a tím pádem i většina problémů, které by situaci jen zhoršovaly. Tehdy jsem byl proti rozdělení. Dnes jsem tomu rád zvláště proto, že zábrana v podobě hranic vstupem obou zemí do EU padla. Takže mít ještě společnou měnu, odpadla by další (i když asi podstatně menší) překážka.
„Společný stát“ znamenal pro Čechy zhruba zachování existující federace, zatímco pro Slováky jakousi velmi volnou konfederaci. V referendu by tudíž Češi a Slováci hlasovali každý o něčem jiném, ačkoli otázka by byla stejná.
Tedy, dovolil bych si oponovat.U ž totiž ta úvodní předpověď je nesprávná.
“ že totiž postkomunistické země budou muset 60 let pracovat na tom, aby dospěly do stavu normálních stabilních institucí.“.
Protože, jak se dá dočíst jinde
„Česká republika vstoupila do Evropské unie 1. května 2004. Celý proces trval přes 10 let a zahrnoval podání přihlášky (1996), splnění přísných politických a ekonomických pravidel, náročné vyjednávání a nakonec úspěšné lidové hlasování (referendum) v roce 2003, kde vstup podpořilo 77,3 % voličů.“..
Jinými slovy, to co pan sociolog Dahrendorf tvrdil, že by mělo trvat 60 let, musela ČR zvládnout za 8 let, aby byla vůbec do EU přijata.
Že to „jaksi taksi“ pořád není ono? No to není. Ony snad ty instituce v těch ostatních státech EU pracují dodnes normálně a stabilně, tak že na ně (dejme tomu) rozhodnutí politiků nemají vliv?
To by bylo samo o sobě na dosti bouřlivou debatu, jestli to tak fungovalo aspoň předtím. Napůl britský sociolog, musel vidět, co dokázala -provést ve Velké Brianii Margaret Thatcherová (která zrovna v té době podávala demisi z místa britské premiérky
). A ve velice blízké budoucnosti už vyrůstala nová politická hvězda, Angela Merkelová, a později Ursula von der Leyenová.
Těžko lze předstírat , že by tato politika byla co do činnosti institucí „.. normální a stabilní“..Ostatně – pokud (by) snad pan sociolog dočetl, co dnes zcela veřejně prohlásil německý šéf poslanců CDU/CSU https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-sef-poslancu-cdu-csu-rezignoval-syna-mu-odnosila-nahradni-matka-311297
musel by pan sociolog dojít k závěru, že ten pojem „normální a stabilní instituce“, jak jí chapal on, už dnes neexistuje.
Jinak, ale souhlas, ani čeští politici s Havlem tehdy v čele, se nechovali a nejednali zcela „normálně a stabilně“ – jak by, třeba díky svým zkušenostem z totalního komunismu mohli a měli.
I pro ně, už tehdy bylo mediálně příjemnější i ty nové západní manýry s úklonou přijímat a přizpůsobovat se jim..
Do politiky jdou především ti, kteří by se v normálním životě neuživili. Výjimkou je např. Babiš, ale ostatní, zejména piráti jsou úplně marní.
Intelektuálové v politice nejsou. Skutečný intelektuál se do politiky nehrne.