ROZHOVOR. Bývalá zmocněnkyně vlády pro lidská práva a speciální pedagožka Klára Šimáčková Laurenčíková na večírku Přítomnosti hovořila o svém odchodu z funkce, zkušenosti s politiky, o destrukci lidskoprávních agend na Úřadu vlády a společenských a politických výzvách. Moderoval šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.

S příchodem nové vlády jste odešla z funkce zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Co za vaším rozhodnutím bylo? Vadí vám rétorika SPD a Motoristů?

Je to tak. Víte, během třech a půl roku, kdy jsem měla možnost vykonávat funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva, jsem si každý den potvrzovala, jak je pro smysluplný výkon této role zásadní mít s vládou alespoň většinový překryv na důležitých hodnotách.

Nechtěla jsem být jen formální zmocněnkyní vlády, ale chtěla jsem život zranitelných skupin posouvat, měnit a zlepšovat. V tu chvíli jsem byla velmi závislá na tom, že se mnou vláda v základních hodnotách souzní.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem rozhovoru je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek je redakční. 

S minulou vládou jste takový překryv měla? Vždyť i ODS s vašimi tématy jistě ne vždy souzní…

Ani s předchozí vládou jsme nebyli ve stoprocentní shodě, proto záměrně říkám „v souladu alespoň ve větší části klíčových hodnot“. Možná jste zachytili můj neúspěšný boj o to, aby ČR ratifikovala Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva). ODS tuto snahu velmi brzdila a nová vláda definitivně stáhla souhlas s její ratifikací.

Zdálo se, že téma systematičtější prevence násilí v blízkých vztazích by nemuselo hnutí ANO vadit, a ostatně i současná zmocněnkyně vlády Taťána Malá se hlásila k agendě prevence násilí ve své předchozí poslanecké éře, ale minulý týden vláda zrušila podporu vyjádřenou předchozí vládou.

Poslouchali jsme nesmyslné zkratky, například že se k nám nahrnou všechny ženy z Afriky, které jsou nucené k obřízce a že se o ně ČR bude muset postarat. Přitom Úmluva nic takového po ČR nepožaduje.

Istanbulská úmluva ovšem není jenom o násilí a o genderu…

Přesně tak. Řeší i ochranu dětí nebo seniorů před násilím… Nicméně kolem Úmluvy vznikla řada mýtů, které debatu úplně vyjmuly z racionálního rámce. Poslouchali jsme nesmyslné zkratky, například že se k nám nahrnou všechny ženy z Afriky, které jsou nucené k obřízce a že se o ně ČR bude muset postarat. Přitom Úmluva nic takového po ČR nepožaduje. Zkrátka bylo to konfliktní téma i pro bývalou vládu.

Ve funkci Vás nahradila Taťána Malá, které ovšem mezitím rozebrali celou agendu a tu rozstrkali po různých ministerstvech. Jak se díváte na tento vývoj?

Když jsme si s Taťánou Malou agendy předávaly, tak mi slibovala, že chce držet kontinuitu a chce se dál snažit o to, aby se zlepšoval systém ochrany ohrožených dětí. Rychle se však ukázalo, že situace ochrany dětí v justici ji nebude zajímat. Mám pocit, že teď je spíš součástí destrukce lidskoprávních útvarů, tj. Odboru lidských práv a Odbor rovnosti žen a mužů, které po více než 25 letech zanikají ve struktuře Úřadu vlády. Oba tyto odbory se roztříštily, lidé z do té doby fungujících týmů přešli do tří resortů a zmizela nadresortní koordinace průřezových lidskoprávních agend, která je velmi důležitá při tvorbě nové legislativy.

Jako zmocněnkyně jsem skrze tyto odbory mohla upozornit na to, že například novela školského zákona připravená ze strany MŠMT zhorší podporu dětí se znevýhodněním ve školách a že by nebylo dobré redukovat asistenty pedagoga. Občas se nám podařilo některé rizikové návrhy zastavit nebo naopak iniciovat změny legislativy. Touto cestou jsme v minulém období mohli připravit nový zákon o domácím násilí, pomoci s redefinicí trestného činu znásilnění, mohli jsme připravit novelu zákona ochránce práv tak, aby konečně v ČR vznikl ombudsman pro děti… To všechno by nikdy neudělal zmocněnec sám – potřebuje k tomu podporu expertů z obou odborů. V tuto chvíli sice mandát zmocněnkyni vlády pro lidská práva Taťáně Malé zůstal, ale sama pozice se úplně vyprazdňuje.

Proč je tak důležitá meziresortní koordinace? Není nakonec jedno, který z úřadů co vykonává?

Pokud chcete mandát zmocněnce pro lidská práva vykonávat opravdu naplno, a ne jenom formálně, tak potřebujete nadresortní zakotvení. Jste někdo, kdo spolu s premiérem vede poradní orgány – rady vlády a vládní výbory. Například agenda naplňování práv a potřeb lidí se zdravotním postižením je průřezová: zasahuje do působnosti resortu ministerstva práce, školství, zdravotnictví, ministerstva pro místní rozvoj; pokud chcete rozpouštět bariéry v dopravě, tak zasahuje i do ministerstva dopravy.

Když máte nadresortní působnost, tak můžete z poměrně vysoké úrovně ministerstvům ukazovat, v čem mají deficity, kde je potřeba přidat, kde jejich systém selhává. Častokrát narážím na to, že když potřebují například lidé se zdravotním postižením a lidé vážně nemocní přiznat invalidní důchod nebo příspěvek na péči, tak ČSSZ nedodržuje zákonem stanovené lhůty, takže na příspěvek tito lidé čekají až 12 měsíců. Pokud jste silný zmocněnec a máte dobrou nadresortní zakotvenost, silné expertní útvary, tak přinesete data a můžete z nadresortní úrovně s podporou premiéra, jemuž jste blízko, tlačit na konkrétní úřad, aby chyby začal řešit, nevyvlékal se ze své zodpovědnosti, ale nastavil změnová opatření. Tím dokážete zlepšit praxi pro znevýhodněné skupiny, které nedokážou změnu zařídit bez vás.

Myslím, že velká část občanů věřila, že ANO bude tlumit nebezpečné nápady a návrhy SPD a Motoristů, které ohrožují samotnou demokracii (…), ukazuje se pravý opak, totiž že SPD a Motoristé radikalizují ANO.

Jak vás podporoval bývalý premiér Petr Fiala?

Jeho podpora spočívala v tom, že jsem pojímala poměrně velkou autonomii. Mohla jsem akčně rozhýbávat stojaté vody v některých lidskoprávních tématech a měla jsem tichou podporu premiéra v zádech, když jsem potřebovala větší zastání. Několikrát od něj přišlo v důležitý moment zastání a měla jsem velkou podporu v tom, abych mohla věci posouvat, jednat s ministry a s jejich věcně příslušnými útvary. Zároveň pan premiér řekl, že poradní orgány – rady vlády a vládní výbory – vedu z pozice místopředsedkyně dobře, a pak už na nich byl málo přítomen, což byla škoda, protože lidé z občanského sektoru by s ním chtěli mít přímý kontakt častěji.

Jak si vysvětlujete, že tato vláda, kterou vede ANO silou 85 poslanců v PSP ČR, má zájem na tom, aby se destruoval systém, který se tady 25 let budoval v mnoha agendách?

Můžu se jenom domnívat, co všechno za tím je. Nemyslím si, že destrukce důležitých týmů ve struktuře Úřadu vlády, které rozvíjely lidskoprávní agendy na mnoha ministerstvech, jdou z hlavy premiéra. Myslím, že velká část občanů věřila, že ANO bude tlumit nebezpečné nápady a návrhy SPD a Motoristů, které ohrožují samotnou demokracii a mají potenciál rozdělovat a oslabovat občanskou společnost (zestátnění ČT a rozhlasu). Myslím, že se ukazuje pravý opak, totiž že SPD a Motoristé radikalizují ANO.

Konkrétně destrukce lidskoprávních útvarů na Úřadu vlády je z hlavy nové vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha. Ta z mého pohledu naprosto chladně a racionálně chtěla z Úřadu vlády odstranit všechno, co by premiéra mohlo nějak zdržovat (neziskovky, různě znevýhodněné skupiny lidí, kteří by s premiérem chtěli mít kontakt a mohli na Úřad vlády chodit s nějakými podněty).

Nedala si však práci s tím, zjistit, co je podstatou činností těchto odborů, vládních rad a vládních výborů. Myslím, že byla velmi zaskočená velkou silou občanské společnosti, expertů a expertek z těchto poradních orgánů, kteří se bránili a veřejně protestovali proti destrukcím. Myslím, že Andrej Babiš úplně dobře nerozklíčovává, které hlasy a která doporučení dávají smysl a která ne.

Premiér mi řekl, že si umí představit, že bych mohla být dobrou ombudsmankou, ale že to pravděpodobně nepůjde, protože narazím na nesouhlas SPD.

Mluvila jste o své práci se současným premiérem?

Když jsem se rozhodla rezignovat, tak jsem požádala Andreje Babiše o schůzku a snažila jsem se mu představit, co všechno jsme odpracovali a jak jsme na tom v různých lidskoprávních tématech. Chtěla jsem mu představit, co se podařilo a v čem bychom potřebovali kontinuitu, a zároveň jsem mu chtěla vysvětlit, proč končím. Šla jsem mu také vysvětlit důvody své motivace kandidovat na ombudsmanku a svoje odhodlání dál pracovat v lidskoprávních tématech, ale zároveň i své přání působit na tato témata z více odborné a méně politické (závislé) úrovně.

On si mě vyposlechl a byl překvapený výstupy naší práce. Řekl mi, že si mě váží a že mě vnímá jako někoho, kdo je pracovitý. Zároveň mi také řekl, že si umí představit, že bych mohla být dobrou ombudsmankou, ale že to pravděpodobně nepůjde, protože narazím na nesouhlas SPD a na to, že pro Tomia Okamuru jsem nepřijatelná v jakékoliv veřejné roli za to, že jsem se zastávala ukrajinských uprchlíků a vymezovala se proti němu, když se právě do této skupiny veřejně trefoval a různě překrucoval fakta na toto téma.

To bylo docela férové od současného českého premiéra. To bych nečekal, že by vám to řekl takhle napřímo, že se nikdy ombudsmankou nestanete. Vlastně vám naznačil, že ANO pro vás nemůže hlasovat?

Pochopila jsem, že opravdu funguje jednotná homogenní domluva na tom, kdo se kam smí dostat, nesmí dostat a že ANO, SPD a Motoristé hlasují dohromady jako jeden blok.

Jak si vysvětlujete zájem Motoristů a SPD na tom, co nebude restaurováno? Považují lidskoprávní agendu za nadbytečnou, škodlivou nebo snad za podrývání existence této společnosti?

Dlouhodobě má obrovský vliv na celou sociální politiku téhle země Aliance pro rodinu skrze šéfporadce Jana Gregora na MPSV. Ta cíleně a dlouhodobě přes Parlamentní listy a různé jiné dezinformační weby útočila na podstatu naší práce, na konkrétní úředníky, úřednice a na mě samotnou. Cílem této mnohaleté ostrakizační kampaně mělo být vypnutí lidskoprávních agend na Úřadu vlády a ideálně z klíčových míst dostat lidi, kteří se v těchto agendách snaží něco měnit a posouvat. Druhým aspektem je pevnost rozhodnutí Tünde Bartha „vyčistit“ Úřad vlády od přebytečných témat, které by mohly premiéra a vládu rušit. Témata integrace cizinců, podpory uprchlíků, ale i témata, která se týkají prevence násilí na dětech byla dlouhodobě trnem v oku také SPD a Tomio Okamurovi.

Proč jim podle vás vadí prevence násilí na dětech?

Konkrétně hovořím o novele občanského zákoníku, o niž tady usilovaly mnoho let organizace, která chrání dítě před násilím. Tu se podařilo prosadit právě za minulé vlády. V této novele občanského zákoníku je napsáno, že ČR nepovažuje nadále fyzické tresty na dětech za něco přijatelného. A tohle zrovna bylo téma, které se Tomio Okamura velmi snažil shodit a bagatelizovat.

S politiky jste se potkávala v Poslanecké sněmovně i jinde. Máte pocit, že z jejich strany jde o politickou hru, která je pro ně výhodná? Anebo jsou skutečně bytostně přesvědčení o tom, co říkají? Ohledně SPD se dlouhodobě vede debata o tom, jestli to je strana ideologického přesvědčení, nebo je to jen podnikatelský projekt. U Motoristů už dnes víme, že to ideologicky podmíněné je. Jak si tohle vysvětlujete?

Řeknu jen svou osobní domněnku, protože nemohu své tvrzení opřít o něco validního. U Motoristů mám pocit, že jejich motivace jsou opravdu ovládané nejrůznějšími byznysovými zájmy těch, kteří je podporují a sponzorují. A zároveň se obávám, že jejich motivace jsou ovládané velmi temnými postoji k tématům, jako je téma rovnosti žen a mužů a jejich role ve společnosti nebo globální oteplování, které považují za výmysly neziskovek. Do této hodnotové temnoty pronikají nejrůznější byznysové zájmy různých komplikovaných osobností v pozadí.

Je extrémně podlý, absolutně bezskrupulózní a neštítí se vůbec žádných praktik, včetně výzev k násilí a k nenávisti vůči zranitelným částem společnosti.

U Tomia Okamury mám pocit, i na základě konkrétní vlastní zkušenosti, kde jsem se sama stala shodou náhod někým, kdo se ocitl v jeho pasti, že je extrémně strategický v tom, jak zneužívat obyčejné lidi pro svůj vlastní a politický prospěch. Nejsem si jistá, jak moc tato nenávist je autentická a jak moc se velmi chytře a cíleně trefuje do strachu lidí z války. Zároveň tento strach rozdmýchává a uměle vytváří, a ten ho pak žene do vlivových pozic. Stává se pak tím, kdo společnost před hrozbou zachrání. Přesně ví, jak strach vytvořit, a pak se postaví do role „ochránce“, který to „monstrum“ (které sám stvořil) rozseká a obyčejné lidi zachrání. Dělá to velmi mistrně, cíleně, na několika konkrétních tématech – a vychází mu to. Je extrémně podlý, absolutně bezskrupulózní a neštítí se vůbec žádných praktik, včetně výzev k násilí a k nenávisti vůči zranitelným částem společnosti.

Máte příklad?

Zažila jsem s ním jednu konkrétní situaci, ve které mi bylo fyzicky zle. Jela jsem na oslavu kanceláře ombudsmana, který slavil na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně 25 let své existence. Bylo to vloni, asi čtyři měsíce před volbami. Byla jsem tam pozvaná spolu se spoustou dalších lidí z různých univerzit, nevládních organizací a státních úřadů. Shodou okolností byl formát té akce spojený s tím, že pan Křeček slavil narozeniny. A co bylo mrazivé, že první slovo dostal pan ombudsman Křeček, druhým vystupujícím byl předseda Ústavního soudu pan Baxa a třetí hlavní mluvčí byl Tomio Okamura – což na takové akci, která má velmi silné lidskoprávní pozadí, prostě nečekáte. Začal opět kázat o tom, že lidská práva ano, ale pomáhat jenom přizpůsobivým a „jenom našim“… Cítila jsem, že tomu nechci dělat stafáž, a tak jsem během jeho projevu odešla ze sálu (přidali se ke mně ještě dva lidé) a po jeho projevu jsme se do sálu vrátili. Program včetně různých německy zpívaných operních árií, dortu z buřtů a fanfár pro pana Křečka proběhl, ale bylo to jako z nějakého absurdního divadla.

Když to skončilo, tak spousta z nás měla podivný pocit, jako bychom byli zneužití jako kulisa pro divadlo, ve kterém jsme nikdy nechtěli hrát. A druhý den mi psal můj bratr, že je strašně překvapený, jak mohutně tleskám projevu Tomia Okamury na téhle akci, který Tomia Okamura zveřejnil na stránkách SPD. V tu chvíli jsem pochopila, že on to takhle dělá často. Měl tam s sebou člověka, který mu natáčel projev, a ten stejný člověk pak natáčel různé formy potlesků, tedy například kdy já tleskám panu Baxovi, protože jeho projev byl vynikající. A tento velký potlesk přilepil ke svému projevu, aby to vypadalo, že celý sál právníků a právniček obdivuje jeho myšlenky a jeho světonázor. Člověk se cítil zneužitý, protože se ocitl na Facebooku SPD a byl v roli fanouška tohoto člověka, což rozhodně nejsem ani já, ani spousta jiných lidí, kteří v sále vydrželi, ale netleskali. A já si uvědomila, jak opravdu mistrně manipuluje, překrucuje fakta a lže lidem s jasným cílem posilovat aureolu sebe jako vůdce a ochranitele za každou cenu na úkor kohokoliv, kdo se nemůže bránit. A musím říct, že to bylo mrazivé, protože velká část veřejnosti tohle nemá šanci prohlédnout.

Vnímáte, že ve společnosti opravdu přibývá lidí, kteří si myslí, že lidská práva ano, ale „jenom pro ty naše lidi“? Jde lidská práva takhle rozdělovat? A jak se vyrovnat s tím, že lidí s takovým názorem přibývá?

Pocházím z Mostu a pokaždé, když navštívím svoji rodinu, tak se potkám s lidmi, kteří volí SPD. Vím, že bych dokázala jejich myšlení i proměnit, ale musela bych s nimi v tom místě žít a mít šanci na ně mnohem víc působit. Řeknu teď jen střípek problému, ale i ten je důležitý. Tomio Okamura, Jindřich Rajchl, Kateřina Konečná a Stačilo – ti všichni umí srozumitelně a jednoduše komunikovat. Umí to i Andrej Babiš. Jdou do velmi emočních poloh komunikace, což je pro lidi zajímavé. Všimnou si, když jsou emoce ve vzkazu přítomné. A zároveň umí mistrně pracovat se slabými místy, které část společnosti drží v chudobě, v životní nestabilitě, frustraci, pocitu, že demokracie pro ně nefunguje a že stát jim nedoručuje řešení jejich problémů. S touto frustrací a hlubšími kořenovými problémy větší části společnosti tito lidé mistrně manipulují a využívají je pro svůj politický prospěch. Myslím si, že pokud má kdokoliv šanci tenhle nebezpečný trend vzrůstající frustrace, radikalizace, násilí a štěpení společnosti zastavit, tak se musí snažit změnit několik věcí naráz. Jednak musí mít autentický zájem o to, jak se žije všem lidem, na všech místech republiky. Nemyslím tím autentický zájem, který přichází tři měsíce před volbami, ale průběžný zájem o normální běžné lidi v regionech, ve městech a vesnicích.

Tohle Andrej Babiš asi naplňuje.

To naplňuje. Působí srozumitelně, komunikuje lidsky, umí do své komunikace poslat emoce a zároveň jezdí do regionů a tam mluví s lidmi.

A hlavně to dělá kontinuálně…

A dělá to kontinuálně, což většina demokratických stran nedělá. Nevím, jestli je to o zdrojích, které chybí na to, aby tenhle typ politické práce mohl být v regionech více přítomný nikoli jen před volbami, ale kontinuálně. To je jedna část problému. Druhá část problému je, že demokratické strany by měly nabízet řešení problémů, které lidi trápí. Primárně kvalitní sociální program, který bude reagovat na potřeby lidí, kteří i když pracují 12 hodin denně, tak mají problém uživit sebe, svoje děti a žijí ve velké nejistotě, v přetížení a mají pocit, že systém nefunguje spravedlivě a že i když dělají, co mohou, tak na dobrý, důstojný život nedosáhnou a závidí lidem, kteří se zdají být úspěšní a jejichž život se zdá být jednodušší.

Pokud jsou lidé frustrovaní, naštvaní a ovladatelní, tak to vládním politikům ve výsledku vyhovuje víc, než aby byli kompetentní, zplnomocnění, stabilnější, silnější a občansky angažovanější.

A pak si myslím, že bychom měli podporovat politiky, kteří se v problematických územích snaží o dobré věci, ale leckdy jim chybí expertní podpora, podpora ve zdrojích, aby změny v tom území mohli opravdu úspěšně provést. Zkusím být konkrétní. Znám problémy Mostecka, kam se pravidelně vracím. V tomto regionu nejsou lidé, kteří by byly nutně xenofobní, rasističtí a kterým by bylo jedno, že Mostecko chřadne a že se tam společnost rozděluje na chudé a bohaté a prohlubuje se tam problematika sociálního vyloučení a zhoršuje se bezpečnost. Problém je, že ti, kteří jsou na radnici, neví a neznají řešení komplexních sociálních, ekonomických a bezpečnostních problémů, a že by potřebovali více expertní podpory z centrálních institucí, a možná i více zdrojů na to, aby se lokální problémy daly řešit úspěšně, nikoliv jenom přibržďovat represí, která je něco, co se většinou nabízí jako první, ale nepřináší to skutečná řešení.

Z programů vlády vidíme – i když vláda je samozřejmě u moci zatím jen krátce – že programy, které jsou rozběhnuté, nesměřují k tomu, aby řešily základní problémy. Možná by to znamenalo, že když budeme řešit problémy, tak nám zmizí elektorát?

Mám pocit, že do jisté míry platí to, co říkáte. Pokud jsou lidé frustrovaní, naštvaní a ovladatelní, tak nám to ve výsledku vyhovuje víc, než aby byli kompetentní, zplnomocnění, stabilnější, silnější a občansky angažovanější. To by nám mohlo situaci komplikovat.

Mít manipulovatelného voliče je snadnější než mít někoho, kdo přemýšlí…

Pokud uzdravíte lidi, kteří jsou nemocní, tak už vás nemusí potřebovat. Pokud je budete udržovat ve stavu nemoci a závislosti a budete se tvářit, že vy jste ten, kdo zapříčiní to, že neumřou tak rychle, tak vás to pořád v té vaší roli může udržet spíš, než když lidé budou silní, svobodní, svébytní, sebevědomí a už vás nebudou potřebovat pro to, aby mohli fungovat.

Nejste politička a byla jste velmi blízko politikům, tak se zeptám: Myslíte si, že Motoristé svým nadšením pro kulturní války Donalda Trumpa jsou schopni částečně převálcovat Andreje Babiše, který si vždycky dělal o sobě představu, že on je ten, kdo řídí politiku? Myslíte si, že jsou schopní mu tuhle agendu vnutit, anebo že on ji přijme, protože pochopí, že je možná výhodnější než ta, kterou razil předtím?

Nemyslím, že ho válcují ve velkém. Ale že ho válcují svou politickou zakázkou na to, čemu se vláda má nebo nemá věnovat, to si myslím, že se děje ve velkém. Velká část toho, co se teď odehrává, by se neděla, pokud by Motoristé a SPD nebyli součástí vládní koalice. Myslím, že ANO se těmito stranami opravdu radikalizuje.

V situacích velkých krizí se najednou vypne pole ideologicko-kulturních přestřelek a lidé v bázi svého lidství cítí, že teď není čas se bavit o tom, jestli zachraňovat z hořícího domu napřed babičku a pak děti, ale zachraňujeme všechny, které zachránit můžeme.

Společnost by bez lidských práv jako východiska rovnosti, spravedlnosti a všech těchto idejí neexistovala. Jak si vysvětlit, že je u vlády někdo, kdo to chce zásadním způsobem podkopat? Aby se ta společnost snadněji ovládala? Nebo jen kvůli té moci?

Já myslím, že proto, aby na úkor společnosti obohatil sebe, posílil svůj vliv a naplnil své z velké části sobecké zájmy. Nedokážu rozklíčovat, jaké všechny další strategie a důvody můžou být za tím, že se současná vláda chová, jak se chová. Určitě je tam i vliv zahraničí a zahraničních partnerů, kteří potřebují ochočené národy. Také si myslím, že velká část vyspělých demokracií si principy a hodnotová východiska daná Ústavou a Listinou základních práv a svobod měla šanci více zvnitřnit než u nás, kde jsou lidskoprávní agendy v pravidelných intervalech někým zesměšňované a devalvované. Lidé, kteří se těmto tématům věnují, jsou vytlačováni pryč z mainstreamové politiky, z veřejných institucí, ze státních organizací.

Zdá se mi, že určitě je dobré rozvíjet hodnotovou komunikaci, která vysvětluje význam, smysl a přínos ochrany lidských práv pro všechny, nikoli jenom pro ty zranitelné, kteří potřebují solidární, soucitnou, funkční společnost, jejíž instituce jsou silné a nabízí servis a podporu těm, kteří v životě klopýtnou nebo se narodí se znevýhodněním. My tohle umíme v situacích velkých krizí. Tam se najednou vypne pole ideologicko-kulturních přestřelek a lidé v bázi svého lidství cítí, že teď není čas se bavit o tom, jestli budeme zachraňovat z hořícího domu napřed babičku a teprve potom děti, ale zachraňujeme všechny, které zachránit můžeme. Pomáháme při povodních nebo když přijde covid, pomáháme válečným uprchlíkům, protože je v tu chvíli i v té společnosti jednoznačně nasvícené, a velmi dobře, silně a srozumitelně komunikované, kdo je oběť a kdo je agresor. V tu chvíli jsme byli schopni se semknout.

Ve chvíli, kdy z veřejného pole jasnost sdělení a jasnost komunikace mizí, otevíráme prostor dezinformačním narativům a solidarita společnosti jde dolů a lidé jsou zmatení v tom, jak to tedy je – jestli jsou ti lidé oběti, anebo někdo, kdo nám tady překáží.