Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ilustrační foto: Profimedia
,

Vždyť ten režim tak hrozný nebyl. Je dobré bydlo víc než svoboda?

V úvodu celkem pětidílné série věnované knize „Bolest přetrvává a cesta nekončí“ s podtitulem „Nesmazatelný otisk v podvědomí národa“ jsem zmínil jednu důležitou skutečnost: kniha je oproti svým předchůdkyním „Nezhojené rány národa“ a „Jizvy zůstávají“ doplněna o výraznou konfrontaci s názory u nás v současnosti silně šířenými, totiž že minulý režim nebyl až tak zlý a byl legitimní, vlastně docela fajn, a občané s ním ujednali dohodu. Tak se na to podívejme blíže.

Nositele zamlžování a překrucování let 1948 až 1989 zastupuje v knize postava Mlžilka, jejíž reálný předobraz existuje. Díky takovým se zlehčuje totalitní podstata minulého systému a časem se z mlžného závoje stane masivní těžký závěs, jímž za dalších deset let špatnost a zločiny minulosti ani neprobleskne.

Mlžilce věnujeme závěrečný text, který je zároveň výňatkem z úvodu knihy.

Být předem varován

Slyšel jsem od pamětníků, s nimiž jsme pro své knihy mluvil, někdy až příliš. Zcela se mi otevřeli. Čím jsem starší, tím více mně dochází, čím si museli projít. Po skončení rozmluv se sami sobě divili, co vše mně prozradili. Ale důvěřovali mi a přáli si, aby výkřik jejich bolesti zůstal zaznamenán, zachycen, aby se jejich osudy staly varováním pro budoucí.


Ukázky pocházejí z knihy „Bolest přetrvává“, která vyšla v březnu 2022 a zpracovává téma dětí politických vězňů komunistického režimu. Objednat je ji možné ZDE. Navazuje na knihy „Nezhojené rány národa“ a „Jizvy zůstávají„. Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let a která v případě potomků politických vězňů do značné míry pokračovala i po roce 1989. Předchozí čtyři texty ze série si můžete přečíst ZDE, ZDE, ZDE a ZDE


Aby si mohl každý uvědomit, že čest je čest a stín zůstává stínem, ač se dovedně maskuje za světlo. Abychom nevytvořil volný prostor k vpádu dalšího neštěstí.

Jsou zde ale naopak ti, kdo neštěstí přinesené komunistickým režimem přehlížejí, zlehčují a zločiny omlouvají. Někdo tak činí lehkomyslně a z nevědomosti, jiný záměrně a zlomyslně, aby zakryl rudé stopy obtištěné v dějinách tohoto národa.

Takový přístup se nám snaží mimo jiné podsunout, že utrpení jednotlivců představovalo pouze okrajovou záležitost v porovnání s většinou, která se naučila v režimu fungovat a vůči komunistům se nevymezovala.

Proti režimu neprotestovala, čímž prý jej legitimizovala a ztotožnila se s ním, uzavřela s ním konsensus, společenskou smlouvu typu „vy, komunisti, nám dejte pokoj a nechte nám naše chatičky a zahrádky a dovolenou u moře v Bulharsku; my, občané, se vám na oplátku nebudeme plést do vašeho vládnutí“.

Tato zavádějící (z mého úhlu pohledu lživá) tvrzení naprosto opomíjejí následující významné skutečnosti.

Zaprvé

Občan se směl beztrestně pohybovat pouze po přísně vyměřeném hřišti. Byl vystaven tvrdé propagandě. Tento stav si většina národa nevybrala dobrovolně, nebyly to normální poměry, taková situace znesvobodňovala.

Směřoval-li člověk například na oslavy Prvního máje, obvykle tím nedokazoval svou identifikaci s režimem. Mnohý byl otráven, zavítal tam vynuceně, vnímal licoměrnost toho divadla.

Zrovna tak se s režimem nemusel ztotožňovat ten, kdo se vydal k volbám. Spousta občanů tam dorazila s velkou nevolí. Nepřijít ale znamenalo mít problémy, odejít za plentu také. Účast u voleb rozhodně režim nelegitimizovala, stejně jako podpisy na peticích za smrt Horákové neospravedlnily její smrt.

Zadruhé

Žádný konsensus většina neuzavřela, lidé se pouze snažili v tom komunisty diktovaném režimu žít a hledat štěstí, mysleli si o nich své. Mlčení ještě neznamená souhlas, někdy i pouhé mlčení může být výrazem odmítnutí.

Nevyjadřovat se, aby měl člověk pokoj. Schovat se do šedé, zdánlivě beztvaré masy a být neviděn. Mimikry. Pod tou fádní barvou se sice dost často skrývalo odevzdané a zpola vynucené přitakání režimu, avšak jindy barvitý život a sluncem nasvícená myšlenka „KSČ = hnus“.

Pokud někdo najde osobní štěstí v represivním systému, a přitom neztratí čest, pokud ho ta struktura nedokáže plně kontrolovat a neumí číst jeho myšlenky, není to doklad svobody a správnosti společenského uspořádání, ale vitality daného člověka.

A pozor! I ten, kdo proklouzával, i tomu brala KSČ možnost jít si svou originální cestou, i ten se měl obvykle hůř, než by se měl ve svobodné společnosti.

Ani člověk, který si v systému hověl a zmohl se leda tak na nadávání na nedostatek zboží, ale vůbec mu nevadila poroba, režim podle mého soudu nelegitimizoval. To bychom na zákonnost kladli příliš nízká kritéria.

Zatřetí

Zločinecký systém nemůže být nikdy uzákoněný a ospravedlněný souhlasem anebo pasivitou většiny.

I kdyby jej převažující část společnosti brala za svůj, stále by se jednalo o zločineckou strukturu. Nebo snad loupení a vraždění tlupy není proti řádu jen proto, že se oni, ti z té bandy, shodnou ve svém záměru vraždit a vykrádat za tichého pohledu ostatních, kteří cítí u hlavy pistoli vůdce hordy?

Mikrokosmy a odkud vane vítr?

Podle jedinců blahosklonně pohlížejících na KSČ se tedy, bráno matematicky, posčítají mikrokosmy osob ničených a zničených a výsledné číslo se porovná se součtem mikrokosmů ostatních, těch proplouvajících bez silné újmy, z nichž se mnozí za normalizace měli docela dobře. Protože těch druhých je řádově více, znamená to prý, že máme éru komunismu posuzovat vstřícně podle nich.

Jenže pozor, nejde o součty! Co váha toho či onoho mikrokosmu? Není správné upozaďovat utrpení, které režim způsobil. Je to dokonce nečestné.

Při posuzování jakéhokoli systému má (v první, druhé i třetí řadě) nesrovnatelně větší význam jeden režimem záměrně rozdupnutý osud než tisícinásobná kupa jedinců, kteří se podvolili a vytvarovali a zapomněli, že pragmatismus může leckdy zavánět zradou vlastní země.

Myšlenky odlehčující komunistickému režimu s odkazem na životy obyčejných lidí, kteří s režimem údajně souzněli, se často objevují i na české akademické půdě, samozřejmě v KSČM, také mezi těmi, jejichž rodiče či oni sami s KSČ úzce spolupracovali, též mezi jedinci, kteří se dříve snadno smířili s nesvobodou.

Patří k nim i ti, kdo potřebují být v opozici za každou cenu.

I takoví, kteří sní nějakou levicovou utopii a vůbec jim nepřipadne divné, že kvůli fantasmagorii jménem komunismus zahynulo ve světě k jednomu stu milionů lidí. Jsou zároveň přesvědčeni, že ten pokus o stvoření lepšího světa stál za to a myšlenky komunismu (nebo nějaké podobné) by měly opět dostat šanci.

Je to mámivá písnička s refrénem „nebylo vše špatně“, je to matoucí balada „občané uzavřeli konsensus“,ten lž ivý song mělnící velké zločiny na menší nepravosti, jež pak relativizuje a překrucuje, tahle klamná melodie vábící nás do prostoru zapomnění nabývá na síle.

Vnímám ty tóny jako šlágr plný prázdných slov vytrubovaný starou ohranou deskou. Stará ohraná deska Mlžilka, tak jsem ji smířlivě a poeticky pojmenoval.

Mlžilka se měla dobře, proplouvala, kličkovala. Za doby komunismu byla ještě mladá. Věří, že její rodiče, byť komunisti z vyšších nomenklaturních pater, kteří díky tomu žili v blahobytu, vyloženými spolupachateli nebyli.

Bylo by dobré, kdyby ysi uvědomila, že v té samé době se druzí měli špatně, i vyloženě strašlivě zle. Třeba jako Božena a její rodiče. Éru KSČ nelze obhajovat a zlehčovat, nelze žonglovat se slovy konsensus, s tím, že občané souhlasili. Zločiny KSČ se nemohou rozpliznout v zastřené minulosti.“

Co vkládáme do naší země

Tahle kniha je určená, Mlžilko, i tobě a všem, které už jsi ošálila, i těm, kteří zarytě trvají na obratu „zlatej socík“. Bagatelizováním doby vlády komunistů snižuješ u leckoho schopnost rozpoznat počáteční fázi autoritářského vývoje. Otupuješ senzory lidí, tudíž zvyšuješ riziko příchodu nějakého dalšího –ismu.

Vytváříš podhoubí, z něhož může jednou vyrůst nečekaně jedovatá houba nesvobody. Podhoubí není vidět, zdánlivě je klid, a pak – raz dva – a hotovo.

Mlžilko, pokud se navýší riziko vpádu zla do nadkritické hodnoty, nějaký –ismus jistojistě přijde, jako se stalo v Německu před válkou a u nás po ní. Nechci už zpět do nesvobody. Žil jsem v ní skoro do devětadvaceti a nesl jsem ji těžce. Nicméně, v něčem je, Mlžilko, tvá mise pozitivní.

Naplno hovoříš o tom, kolik lidí se v režimu v různé míře uvelebilo, pro kolik občanů bylo dobré bydlo (někdo tomu říká žlab) důležitější než svoboda, čímž nasvěcuješ (možná mimoděk a nechtěně) temnou stránku tohoto národa, stránku, kterou nemáme coby společnost zpracovanou.

Máš pravdu. Pouze z toho vyvozuješ jiné závěry než já. Podle tebe pasivitou občanů režim získal zákonnost.

Podle mě tím režim legitimizován nebyl a spousta jedinců se zbaběle či prospěchářsky ohnula mnohem víc, než odpovídalo rudému větru dujícímu zemí. Děsím se, když domyslím, jaká časovaná bomba se skrze podobné Mlžilky do této země zase vkládá.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře