Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Veřejná bezpečnost... Foto: Profimedia
,

Jak uhájit prostou existenci v temných kulisách a v „péči“ estébáků

Jen ničit zatčené komunistům nestačilo. Zakousli se – rudí „hrdinové“ – i do jejich rodin. Ženy, děti, prarodiče, sourozenci. Zvítězit nad nimi bylo jednoduché… Byli bezbranní a vydaní na pospas nenávistným soudruhům. I to patří k historii tohoto národa. Jenže o této rovině se mnoho neví.

Komunisti se mohli spokojit s likvidací svých protivníků a jedinců, kteří se jim sice nevzepřeli, ovšem časem by se o to mohli pokusit. To však straně nestačilo a systémově šla i po jejich rodinách. Vězeň to věděl a trpěl tou skutečností víc než krutými podmínkami v lágru.

Devastaci rodin mohl zvýrazňovat ten či onen konkrétní stranický funkcionář, jenž buď osobně nenáviděl, anebo prahl po příležitosti osvědčit svou oddanost straně. Nic neriskoval, žena se bránit nemohla.

Proč se komunisté pustili do rodin?

Bráno pohledem čestného člověka mohli komunisté klidně nechat žít rodiny bez nátlaku a bez šikany, vždyť ženy a děti muklů režimu ničím nehrozily. Na otázku proč to přesto dělali odpovědi existují:

Aby se pomstili muklovi. Aby všichni věděli, že rodina nepřítele bude trpět; vendeta, zadupat, zničit.

Aby všichni viděli, že režim nic nezastaví, a všichni se báli. Strachující se společnost KSČ nesvrhne, likvidace rodin k obecné bázni přispěla.


Ukázky pocházejí z knihy „Bolest přetrvává“, která vyšla v březnu 2022 a zpracovává téma dětí politických vězňů komunistického režimu. Objednat je ji možné ZDE. Navazuje na knihy „Nezhojené rány národa“ a „Jizvy zůstávají„. Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let a která v případě potomků politických vězňů do značné míry pokračovala i po roce 1989. Předchozí dva texty ze série si můžete přečíst ZDE a ZDE


Zde jeden z pohledů dcery politického vězně: „Za války nacisti nenáviděli Čechy bez ohledu na to, jaký majetek našinec měl. Komunisti směřovali nenávist podle jiného klíče. Nevražili na majetné vrstvy, na vzdělance, na silné osobnosti, samozřejmě na své odpůrce. Šlo o tak velkou zlobu, že se nespokojili se zavřením desítek tisíc občanů, ale vyřádili se i na jejich příbuzných. Naši bývalou majetnost nám předhazovali nepřátelsky i po desetiletích, stejně tak bytostně nesnášeli naši inteligenci.

Když se někteří z nás na sklonku sedmdesátých let svou pracovitostí zvedli, zase se ozývaly od straníků hlášky, že by nám měli majetek opět sebrat; divili se například, že jsme si postavili dům. Svou zášť byli komunisti schopni směrovat až za hrob a dozorovat při pohřbu známějšího mukla.“

Co rodinu potkalo

Boženinu rodinu potkalo, co zasáhlo tolik jiných rodů tzv. třídních nepřátel. Pravidelné domovní prohlídky. Ústrky Boženě a jejímu bratrovi Jarynovi ve škole, posměšky dětí a kantorů. Nepřijetí Jaryna na střední školu.

Trýznivé návštěvy, trýznivý pohled na zničeného vězně. Tlak na rozvod. Dlouhodobé předvolávání mámy k výslechům.

Nasazení donašečů na mámu v práci a širší rodině. Podstrčení falešného motáku estébákem. Ztráta známých, kteří se rodině začali vyhýbat, aby sami neupadli v nemilost. Škození rodině ze strany místních komunistů.

Některé běžně používané represe se rodině přece jen vyhnuly. Při domovní prohlídce estébáci alespoň nerozmlátili byt. Máma se s estébáky nemusela prát o jedinou přikrývku ročního dítěte, kterou hodlali zabavit. Nenutili ji vypovídat proti tátovi.

V roce 1953 nevyhrožovali mámě odvlečením a odvezením dětí do dětského domova (to až v roce 1958). Nikdo z příbuzných proti tátovi nevystoupil u soudu. Rodinu nevystěhovali do místnosti 4 x 4 metry bez topení. Mámě nechali práci. Nepřinutili ji k součinnosti s StB. Nezastrašovali ji: „Pokud se nerozvedete, vystěhujeme vás na venkov.“ Nemstili se sourozencům táty.

Nerozkradli po zatčení majetek rodiny (drtivou většinu jmění ovšem ukradli už při znárodnění, po soudu sebrali „jen“ tátovy osobní věci). Máma se nemusela starat, jako jiné ženy, sama o tři děti; dočkala se pomoci od příbuzných a dalších. Netrpěli hladem, nezažili výraznou chudobu.

Boženě bylo jedenáct let a nemusela, jako třeba jiná šestnáctiletá dívka, dcera mukla, odejít ze školy do zaměstnání, aby pomohla živit své sourozence. Máma měla obě děti ve škole, nemohli jí hrozit, že jí nevezmou děti do školky.

Neocitla se v situaci jako jedna právě propuštěná vězeňkyně, jejíž muž byl ještě za mřížemi. Dítě měli po dobu jejího devítiměsíčního věznění v kojeneckém ústavu, protože babička s dědečkem byli komunisty v JZD doslova „utlučeni“ argumenty o tom, že jejich dcera je nepřítel státu, a tedy ji nesmí podporovat. Tudíž se neodvážili si vnučku k sobě vzít.

Doufání v mírný rozsudek

Rodinu Boženy ničilo i samotné půlroční čekání na soud. Vůbec netušili, z čeho tátu obviňují ani kolik let mu hrozí. Báli se, zda ho neumučí. Pár let po válce tkvělo stále v paměti občanů řádění gestapa, doma u Boženy věděli, že StB umí to samé.

V roce 1948 a 1949 věřili v rodinách zatčených v nízké tresty – vždyť ten jejich nic neudělal. Kolik mu dají za pár letáků? Za skoro nic či za méně než nic? Tak rok, dva? Přece nebudou čeští komunisti Čechům rozdávat drakonické tresty jako němečtí nacisti Čechům.

Domněnka to byla naprosto logická. Ovšem kdo měl povědomí o realitě SSSR a sledoval činy a slova KSČ před válkou, za války a po válce, nic dobrého nečekal.

Boženin táta se do vyšetřovací vazby dostal až pět let po komunistickém puči. Tehdy již bylo dávno jasné, že s dvěma roky od soudu neodejde. Máma sice po vynesení rozsudku „deset let“ omdlela.

Dospělí se jinak s celým tím komunistickým terorem porovnat uměli. Byli vyzrálí, měli životní zkušenosti, zažili válku. Vnímali, co se odehrává. Pamatovali nacismus, nepřekvapil je proto komunismus. Přesně věděli, že obojí se projevuje stejně.

Ovšem děti? Ty větší se nějak mohly, třeba nedokonale, zorientovat. Alespoň z části pochopit, co probíhá ve společnosti a co je poškodilo. Proč po nich jede kantorka, proč mámu vyhodili z práce, proč máma po nocích pláče, proč už se podruhé stěhují, proč jim obrátili byt naruby.

A co ti mrňousi?

Je rozdíl mezi dvanáctiletým bráchou a čtyřletou sestřičkou. On je vyzrálejší a zpola dospělý, spěje k samostatnosti. Zatímco ona? Závislá na mámě, nehotová. Až se táta vrátí, stále bude dítětem, zatímco brácha bude v tu dobu stát na prahu dospělosti. Ona nevnímá vážnost situace, nerozumí dějům kolem sebe, nechápe, co tátovi hrozí.

O čem ti dospělí pořád diskutují? Proč doma panuje napětí? Proč vidí slzy v máminých očích? Tak ráda by jí pomohla, ale neumí. Může se na ty slzy jen dívat a v hloubi své dušičky se o mámu bát. Proč je táta ve vězení, když nic špatného neprovedl?

Proč ji máma pořád prosí, ať venku ani ve školce nemluví o tom, co slyší doma? Ale ona se potřebuje podělit o neštěstí! Proč zase přišli divní pánové domů a hrabou se v celém bytě? Proč odvážejí tátovy věci? Proč se budou znovu stěhovat? Proč jí máma nemůže koupit nové botičky? Proč pořád jedí brambory? Proč na mámu zase křičela sousedka?

Co to máma říkala babičce o rozvodu? Co je to rozvod? Kdože mámě rozvod přikazuje? Co je ta es té bé? Víc než negativní vnější vlivy ovlivňuje ty nejmenší tíseň v duši a stále přítomná nejistota. Něco zlého, neviditelného a neuchopitelného, co kdesi číhá a může zničit domov. Trvá to měsíce, ne a ne to skončit, což dítě cítí. Je znepokojené, dezorientované, zranitelné.

Tak moc potřebuje ve svém nevyzrálém věku pro normální vyspívání jistotu, klid, stabilní zázemí a pochopení té nejasné hrozby. Stíny a traumata, celý ten absurdní a neskutečný, přitom zcela hmotný svět se v nich ukládal a od základu je negativně ovlivňoval. Neměly úniku, následky šrámů si nesly celý život. Nic z toho se Boženy netýkalo, jí bylo při zatčení jedenáct let.

Živná půda pro rozvraty

Aby komunisti dokonali mstu, chtěli vzít muklům i to poslední, co jim zbylo: rodinu. Byli přesvědčení, že pokud budou manželky muklů dostatečně materiálně a psychicky terorizovat, zlomí je a přinutí k rozvodu. A to tím spíše, pokud jim výměnou za ten čin slíbí zlepšení situace.

Sami ryzí materialisté, ochotní pro peníze a majetek udělat cokoli včetně udávání a ničení lidských osudů, vůbec nechápali, že by někdo mohl mít jiný přístup a že existují i duchovní hodnoty. Netušili nic o pevné lásce pojící odloučené rodiny. Mnohé ženy se rozhodly ustát veškerá protivenství, pro ně věc vyššího principu. Komunisty nezlomnost některých žen zaskočila.

Jiné se po velkém nátlaku rozvedly. Pokud žena vychovávala malé děti a rodinu zabezpečovala sama, rodiče mrtví anebo nemohoucí, popřípadě daleko na druhé straně republiky, podpora příbuzných žádná, k tomu půl roku předvolávání na StB a hrozby zavřením, pro takovou bylo uvolnění nesnesitelných okovů nezbytné. Šlo samozřejmě též o povahu a vnitřní sílu. Která z manželek měla oporu, ta spíše útokům režimu odolala.

Další ženy se po čase zamilovaly a chtěly žít v úplné rodině. Najít tátu a mužský vzor dětem, pro sebe štěstí. Nebo je k tomu nahlodali rodiče. Záviselo i na délce věznění. Vytrvat pět let je něco jiného než třikrát tolik. V takový okamžik se pojem oddanost a věrnost může jevit jinak. Znovu se provdavší ženy mohly pocítit prudké výčitky v okamžiku amnestie a mužova návratu o deset let dříve.

Pohled muklů

Muklové a ženy se ocitli na dvou různých březích. Ona potřebovala provést rodinu temnými roky, to byl úkol číslo jedna. On potřeboval vědět, že mu zůstalo zázemí a má pro koho žít. Rodina mu byla majákem v temnu, jistotou a vzpruhou, důvodem jít stokou lágrů dál.

Muklové psali domů dopisy plné lásky a touhy po spolužití. Než je zatkli, ta slova třeba nikdy nevyřkli. Dopis mohl být důležitější pro mukla než pro ženu. Ne, že by si žena takový dopis nepřečetla ráda. Ale především musela zajistit chod domácnosti. Je udřená. Co se slovy o lásce?

Tak byly rozdány karty. Dva světy, drama tam i tam. Pochopit lze obě strany, jen se ty dva světy míjely. Někteří muklové odmítali rozvody a tvrdili: „Ona musí počkat.“ Jako by deset patnáct let samoty spojené s chudobou byla běžná životní etapa, úplně normální protivenství. Prožili mučení, hladovění a korekce. Ve své lágrové zkoušce obstáli, což však nemuselo přinést pochopení pohromy odehrávající se doma. Dohlédli, že se žena ocitla na pokraji pádu do propasti?

Ovšem pozor, mince má dvě strany. Rozvod sice pochopit lze, nicméně muklovi mohl uloupit poslední síly a mohl na něj dolehnout mnohem drtivěji než věznění samotné. V mysli mu třeba zaznělo slovo „zrada“. Ovšem zvolila-li žena rozloučení v neřešitelné situaci, neselhala ona. To KSČ se radostně šklebila v pozadí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

6 komentářů

  1. Jan napsal:

    Estébák. Člověk, který pro vlastní zisk či výhody mnoha lidem zničil život tak, jak autor článku popisuje. Je až s podivem, jak se dnes zapomíná, co to vlastně takový estébák bylo. Je opět načase si to připomenout… Děkuji autorovi za článek.

    • Jaroslav Lamr napsal:

      Vážený pane! Doporučuju nepaušalizovat. Nikoho. Co byla StB, kdo ji zřídil, řídil a využíval , to víme. Kupodivu, její tvůrci samet přežili a StB za ně odnesla vše? Příběhy zde zveřejněné jsou z padesátých let, z kruté a krvavé doby. Jistě, StB, ale i Vojenské zpravodajství hrálo svoji roli. Jak a od koho se dozvídali informace ? Nejen od agentů, ale i od sousedů na vsi, ze závisti…! Pokud se kdokoliv dopouštěl násilí, neomluvitelné, trestuhodné! Kolik muklů si stěžovalo po plyši na svoje vyšetřovatele, bachaře…a co se stalo? NIC ! Prokurátoři a soudci „totality“ přešli do služeb demokracie. Oni dozorovali, oni odsuzovali, oni mohli spláchnout nezákonnosti! Nestalo se! Ano, připomínejme si dobu i činy i zločiny. Možná obou stran!

      • Jiří Choun napsal:

        To, že se autor v článku nezmiňuje mj. o soudcích a prokurátorech, má snad být důvodem k relativizování zločinů StB? To snad ne. Zejména ne dnes, kdy naše spolehlivá pátá kolona zase zvedá hlavu a zneužívá ekonomických problémů k relativizování zločinného putlerovského Ruska.

    • Jan napsal:

      Pravda pravdouci.

  2. Petr napsal:

    A z těchhle estébáků se po hadráku rekrutovala „střední třída“ podnikatelů a majitelů. Komunistický teror dovedli k dokonalosti. Dnes už není potřeba ničit někomu rodinu, protože současný režim neumožní rodinu založit nikomu, kdo nemá charakter parazita a čistotu duše srovnatelnou s poblitým záchodem v hospodě páté cenové skupiny po sobotní chlastačce.

    • Paul Spurek napsal:

      Proč mluvíte za všechny? Samozřejmě, nechť každý využije své právo se vyjádřit, není na tom nic špatného, ale občas mi vadí, jak si někteří jedinci sami udělují mandát „mluvčího“ celé společnosti, neřku-li národa.
      Každopádně StB byla zavrženíhodná výkoná složka v celém systému, postaveném na jasných zločinech a zejména ve vyšším velení byly osoby, co věděly o přicházející změně režimu a připravily se na to. Nepotrestání těch sadistů, práskačů, konfidentů, etc., rozhodně není v pořádku a všichni s tím souhlasí. Pak ovšem nerozumím tomu, proč dokonce opakovaně spousta občanů volí do vedení našeho státu prokazatelně jedny z nich, co mu svým chováním očividně škodí..

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.