Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Figuríny oběšených lidí s nápisy Šel proti KSČ(m) se v roce 2013 objevily v několika českých městech. Foto: František Vlček / MAFRA / Profimedia
,

Represe, kam oko dohlédne. Strach, pasivita a likvidace elit je cíl každé diktatury

Komunistický režim šel po odbojářích, pochopitelně. Avšak v jeho hledáčku se ocitli i ti, kteří se režimu nijak nevzepřeli. Komunisti museli do společnosti zasít strach, museli jít cestou teroru, aby své panství udrželi. Kdo se bojí, nezlobí. Kdo se bojí hodně, systému nehrozí. To ví každý diktátor. Věděl to Hitler i Stalin, samozřejmě Gottwald, věděl to Mao Ce-tung, ví to i Putin.

Tátu Boženy (v knize vystupuje jen takto, s křestním jménem) nezatkli za aktivní odboj, ani za získávání vojenských nebo národohospodářských materiálů určených pro Západ, ani za kontakt s cizinou. Neshromažďoval zbraně k boji proti režimu. Žádné protistátní řeči na veřejnosti. Žádný tisk falešných potravinových lístků či dokladů, ani tisk a distribuce letáků. Žádná příprava útěku za hranice anebo organizování pomoci rodinám zatčených protivníků KSČ.

Nepatřil ke kruhům vizionářů, kteří by diskutovali, co nastane po pádu režimu. Ničeho proti komunistům se nedopustil. Věděl o nich sice své, přál si konec jejich panování, nicméně nebyl jejich přímým protivníkem.


Ukázky pocházejí z knihy „Bolest přetrvává“, která vyšla v březnu 2022 a zpracovává téma dětí politických vězňů komunistického režimu. Objednat je ji možné ZDE. Navazuje na knihy „Nezhojené rány národa“ a „Jizvy zůstávají„. Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let a která v případě potomků politických vězňů do značné míry pokračovala i po roce 1989. První text ze série si můžete připomenout ZDE


V lágru se neocitl ani proto, že by se za války pustil do odboje proti Němcům. Takových se KSČ právem bála. Kdo projevil statečnost jednou, mohl by se vydat stejnou cestou podruhé, tentokrát proti soudruhům. Lepší se takových preventivně zbavit.

Komunisté považovali za nespolehlivé i vojáky ze západní a východní fronty druhé světové války. Ti ze západu poznali důvěrně Británii a mohli být načichlí demokracií ještě víc než za první republiky před válkou, měli venku osobní vazby. Bojovat uměli a odvaha jim nechyběla – kriminál to vyřeší.

A východní vojáci? Ti poznali hrozné poměry v SSSR, mnozí z nich prošli gulagem a mohli by našincům vyprávět, jaký že je ten „náš vzor“ tam na východě, který tolik opěvovala KSČ. Režimu byli vyloženě nebezpeční. Raději pryč s nimi – za mříže.

Spousta českých hrdinů

Boženina tátu StB nelapila ani kvůli falešnému udání souseda, i když se k takové sousedské podlosti propůjčila spousta českých „hrdinů“. Nikdo mu nepodstrčil do sklepa starou rezavou nefunkční flintu, nikdo z horlivých občanů ho neobvinil z vedení protistátních řečí a zesměšňování komunistů, z poslouchání zahraničního rozhlasu, nikdo mu neslídil pod okny a tajně nenaslouchal, nikdo se ho nesnažil zatáhnout do protisocialistických diskusí, aby ho pak práskl.

Nepatřil ani do další kategorie zatýkaných: StB šla plošně i po obyčejných lidech, aniž měla konkrétní důvod. Lapit pod jakoukoli, i sebenesmyslnější záminkou, to aby se národ bál. Stačilo málo. Zmínit třeba v hospodě svůj názor na vyžírku, místního komunistu. Podivovat se, proč komunisté pozatýkali v roce 1950 jedenáct hokejových reprezentantů.

Ptát se, proč obyčejný dělník musí pořád pracovat, zatímco kolegové, straníci, v továrně pořád schůzují. Zauvažovat nahlas, proč se dostali na úřadech ve městě a v podniku nahoru dřívější flinkové a kolaboranti s Němci, kteří nyní špatně rozhodují, vyhýbají se práci a zbavují se slušných a dovedných lidí.

Pronést při výročí konce války veřejně pravdu, totiž že západní Čechy osvobodili Američané. Šedesátiletý pán měl pekárnu, dřel se tam sám; zařadili ho mezi vykořisťovatele a majetné, zavřeli.

Proč tedy to zatčení? Soudruzi likvidovali čestné a morálně silné jedince. Osobnosti respektované celostátně anebo v regionu. Ty, jimž šlo vždy o rozvoj země. Straně se sice přímo nepostavili, avšak vzhledem ke svým vlastnostem by se jí mohli vzepřít někdy v budoucnosti. Popřípadě by mohli svou osobností a příkladem ovlivňovat ostatní.

Právě do této kategorie patřil i Boženin táta. Komunisti na něj neměli nic. Žádný odboj, žádná prohlášení proti režimu. Jen se jim nehodil: byl uznávaný, dříve vysoce postavený v Junáku a majetný (než ho komunisté okradli), nepříznivě pohlížející na režim. Schopný a tvořivý člověk plný energie, rozený vůdce. Kdyby nepohltil zemi v roce 1948 temný mrak, dospěl by k velkému úspěchu a uznání. Nadto měl nepřátele na místním národním výboru.

Soudruzi prostě „museli“

Podtrženo a sečteno: komunisté věděli o nemalém odporu k nim i to, že moc, kterou uchvátili, není jistá. Kdyby ji ztratili, lidé by je vláčeli ulicí a došlo by na hrdelní soudy jako s nacisty a českými kolaboranty v roce 1945 po válce. Soudruzi hráli o všechno. Buď oni, nebo ti druzí. Aby si své panství pojistili, museli systematicky, vynalézavě a nekompromisně vystavět represivní stát.

Tedy dusit a udusit právo a svobodu. Prohlásit za podezřelého každého, kdo nešel s nimi. Označit za nepřátele ty, kteří proti nim nic neudělali a uvízli náhodně v hledáčku StB. Pozavírat každého, kdo se i jen málo otřel o KSČ.

Zlikvidovat odboj a odbojáře líčit jako monstra. Vést válku proti všem, zlomit národ a eliminovat jeho kostru, elitu.

Posilovat strach výhružnou propagandou ve sdělovacích prostředcích, veřejnými soudy, těžkými tresty, popravami.

Rozjet systém udávání, rozpoutat vlnu závisti a čekat, kdo uvízne ve smrtící smyčce. Zfanatizovat davy. Zřídit si svou vnitřní armádu – Lidové milice podřízené KSČ.

Dozírat na občany na pracovišti, v bydlišti, ve školách, v zájmových organizacích. Nikdo si nemohl být jistý, zda se o něj nezajímá StB, domovní důvěrník, očko v práci, placený konfident, komunistický kádr ve sportovním oddíle anebo nejlepší kamarád. Zastrašovat, zastrašovat, zastrašovat.

Kdo žije v atmosféře tísně a cítí se ohrožen, bude mlčet a poslouchat, stáhne se do svého domova a útrpně přijme karabáč nad sebou. „Doma ať si klidně hudrá! Ale nebude nebezpečný a nechá nám volné pole,“ taková byla filozofie KSČ. Strach a pasivita drtivé většiny společně s odstraněním elit je cíl každé diktatury.

Ráj na zemi? V lágrech a mučírnách

Slibovali nám, soudruzi ráj na zemi. Výsledek? Jedny zmučili a poté zhoupli v oprátce. Druhé zmučili a pak nechali hynout v lágrech. Třetí uvrhli do nouze a vyhazovali je z práce, škol, bydliště. Čtvrté okradli. Další postříleli na hranicích při jejich útěku z komunistického „ráje“.

Proč tomu obhájci minulých pořádků nevěnují pozornost a hovoří jen o lidech, jimž se za dob totalitního panování KSČ represe vyhnula? A ten ráj?

Toliko pro činovníky režimu a jejich nohsledy, pro činovnické paničky a děti. Rodiny vyšších soudruhů měly pohodlný život. Žádná extrémní dřina v práci, výhody, velký plat, luxusní zboží, dovolená na Západě, nákup za bony (paralelní měna ke koruně) v síti prodejen Tuzex určených pro prominenty. Přesně to se naši komunisti učili a naučili v Moskvě u svých sovětských nadřízených. Vodu hoši bolševičtí kázat uměli, to ano. Ale aby ji i pili?

Jak moc brutálními výslechy táta prošel, Božena netuší. Nikdy o tom nehovořil. Ví jediné: coby výše postavenému skautovi mu estébáci připravili kruté měsíce vazby. Až po roce 1989 se dozvěděla z literatury a od muklů, jak to chodilo: z koho přiznání dostat chtěli, toho skřípli se vším svým sadistickým umem.

Vydržet mučení? Těžké, téměř nemožné. Estébáci byli machry na vytloukání duše z lidské bytosti. Vymlátit přiznání ze skutečných odbojářů. Násilím vynutit doznání z člověka, který v ničem nejel. Stačilo, aby u sebe třeba nechal přespat kamaráda – odbojáře, aniž věděl o jeho angažmá v odporu proti KSČ.

Kdo dobře tluče, kdo dlouho tluče, kdo tluče dny a týdny, měsíce, může z toho souženého vytlouci i něco, co ten nešťastník ani neví. Prostě se trýzněný, aby se zbavil krutosti, přizná k čemukoli, co se po něm požaduje.

Mlátit umělo už gestapo. Před nacistickým gestapem i sovětské organizace určené k likvidaci odpůrců komunistů i k teroru proti obyčejným lidem: Čeka, GPU, OGPU, NKVD – tak se postupně jmenovaly. Jedno měly stále společné – krev na rukou. StB se měla kde učit.

Koho už jednou estébáčtí řezníci zatáhli do své sítě, toho nepustili. Byl rovnou viníkem. Vládli totiž neomezenou mocí a mohli úplně vše, mohli beztrestně i zabít. Soudruzi a jejich příznivci o tom však dodnes slyší neradi.

Tátu odsoudili za něco, čeho se nedopustil: za údajnou ilegální skautskou činnost, za údajnou protistátní činnost a za údajné kontakty se zahraničím. Dostal deset let. Deset let za nic. Prostě jen tak, aby se rudí udrželi u moci.

Později titíž soudruzi lkali, že nic netušili, a kdyby ano, tak by nedopustili. Jenže lhali. Věděli moc dobře, byla to jejich vůle. Nebylo možné to nevědět. O to horší je, že se stále najde dost těch, kdo události mezi lety 1948 – 1989 zlehčují a omlouvají.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře