Boženiny půtky s režimem neskončily odchodem ze školy do zaměstnání. Předpověď na další roky pro ni zněla takto: oblačno, přeháňky; očekávejte i poryvy větru a bouřky. V tu samou dobu měli někteří občané Československa předpověď zcela jinou: spolupracuj, mlč a budeš se mít. Dnes leckdo vyvyšuje ty druhé nad Boženu, prý se ti druzí chovali správně a byli to oni, kdo „svrhli“ systém. Zatímco Božena prý byla naivní a její nekompromisnost vůči režimu byla zbytečná. Přinášíme další ukázku z knihy „Bolest přetrvává“, která vyšla v březnu 2022 a zpracovává téma dětí politických vězňů komunistického režimu.

Po dokončení jedenáctiletky Boženu poslali tahat těžké plechy do fabriky. Kdepak práce na úrovni jejího vzdělání! Jen ať se lopotí se železem! Když se pak vracela utahaná ze směn, v hlavě jí zněla myšlenka: „To jsou celí oni. Udatně se mstít na ženách a dětech. Bez slitování drtit, drtit a pak znovu a zas.“

V továrně na ni civěla spousta silných chlapů, nezastali se jí. Mohli si na místě Boženy představit své dcery, ale ne. Místo toho se našli ti, co se jí škodolibě posmívali: „Má maturitu a maká rukama. Dobře jí tak!“ „Pozná život dělníků.“ „Měli by ji zavřít k fotrovi.“ Přihlouplé zlobné poznámky Božena chladně přehlížela.

Božena a StB

Na Boženu hned v jejím prvním zaměstnání nasadili estébáka. Bylo jí sedmnáct let, rok 1959. Kdyby byla propuštěným protřelým odbojářem, kdyby u ní hrozilo riziko špionážních kontaktů se Západem, kdyby se angažovala proti režimu, pak by zájem StB o ni nepostrádal logiku. Ale v jejím případě?

Chlapa, jenž se kolem ní začal ochomýtat, znala již z jedenáctiletky – připravoval tam přednášky o požární ochraně. Ji a další studenty z režimem pronásledovaných rodin rád u testů dusil.

Ukázky pocházejí z knihy „Bolest přetrvává“, která vyšla v březnu 2022 a zpracovává téma dětí politických vězňů komunistického režimu. Objednat je ji možné ZDE. Navazuje na knihy „Nezhojené rány národa“ a „Jizvy zůstávají„. Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let a která v případě potomků politických vězňů do značné míry pokračovala i po roce 1989. Předchozí texty ze série si můžete přečíst ZDE, ZDE a ZDE.

Božena netušila nic o jeho spolupráci s StB. Pracoval ve vedlejší dílně, dojížděl stejným vlakem. Velmi často se objevoval přesně tam, kde ona s někým chvilku postála a povídala. Táta ji po návratu z lágru upozornil na jeho špinavosti a napojení na policii, Božena tedy zpozorněla a dávala si od té doby pozor na pusu.

I v dalším místě, v drahách, Božena spolupracovníky StB potkala, s jedním dokonce sdílela kancelář. O jeho skutečné práci nepochybovala. Neměla sice přímý důkaz, avšak aniž si brával dovolenou, jezdíval na hony s vysokými papaláši. Vozil je v lese terénním autem, oni stříleli zvěř přímo ze sedadla. Sám to v práci nejednou vyprávěl.

Za stolem téměř nic nevytvořil, vedení se k němu přesto chovalo uctivě. Musel být spjatý s režimem hlouběji, žádný řadový člen KSČ. Po honu se jí vždy snažil podstrčit kus zvěřiny, což Božena zásadně odmítala. Se soudruhy nechtěla mít nic společného. Vše dohromady dávalo Boženě jedinou výslednici: estébák.

Estébák neestébák, Božena si i tak chladnokrevně opisovala jen kousek od něj na psacím stroji samizdaty.

K výročí VŘSR vždy kvílely sirény. Božena jednou prohodila: „To ta VŘSR byla tak velká, že musí tak dlouho houkat?“ První kolega zahuhlal: „Nech toho, ty provokatérko,“ a raději odešel. Druhý, ten „od zvěřiny“, vzápětí odhalil karty a s úsměvem prohlásil: „Kdybych teď zvedl telefon a oznámil, co jste řekla, dostanu pětistovku. Ale neudělám to, vážím si vás. Nikdy jsem na vás nic nedonesl.“

Intuice tedy Boženu nezklamala. Zároveň mu věřila, že mluví pravdu a že od bonzování jsou jiní. Suše odvětila: „Neříkáte mi nic nového, vždycky jsem měla čuch na fízly.“ Přešel i tuto troufalou poznámku.

Proč se dekonspiroval? Snad se nechal unést chlubením. Podle Boženy se též styděl, už svou roli nemohl unést. Vždyť ji vnímal jako čestnou, nejspíš k ní cítil i něco jako úctu. Což dokázal další větou: „Vím, že to neřeknete.“ Božena dokázala zářit do svého okolí, i nepřátelé leckdy bezděky couvli.

Příklad odjinud

Dcera politického vězně, Anežka, ve své razanci nikoli nepodobná Boženě, měla s estébáky patálie také.

Jednoho dne zavítala do kanceláře ekonomky Magdy, toho času na dovolené. Potřebovala vyřešit nějaké výkazy. Záhy se ozvalo rázné zaklepání. „Dále,“ ozvala se. Dveře se otevírají, v nich mladý odměřený chlap. Vchází, ukazuje placku příslušníka StB a povídá: „Kolega je na dovolené, jdu místo něj pro zprávy o tý vaší kolegyni.“ A řekl Anežčino jméno.

Okamžitě se dovtípila, která bije: Magda spolupracuje s StB, tenhle si jde pro písemný elaborát. Protože nezná ani Magdu, ani mě, celé to popletl a netuší, že má před sebou objekt zájmu StB.

Uštěpačně z ní tedy nahlas vyhrklo: „Nemám nic připraveného, ale můžu vám o ní říct všechno, úplně všechno, i co měla včera k večeři.“ Důstojník dost divně koukal. Radši hodila zpátečku, nechtěla ho příliš provokovat. Nikoli kvůli sobě, ale kvůli Magdě. Jen dodala: „Víte, to jsem já, na koho se ptáte. Magda je na dovolené.“

Estébák se vyděsil a úpěnlivě Anežku prosil, aby to nikomu neříkala. On má děti a nechce mít malér. Rozešli se v dobrém.

Dohra s Magdou? Anežka s ní o té věci hovořila, Magda brečela. Dušovala se, že na ni nedonášela, pustila jim jen neškodné informace. Vysvětlila, proč ona a StB. Byla původem Němka, kvůli své národnosti si po válce dost vytrpěla. Posměšky, nadávky, opovržení. Skřípli ji časem i estébáci, k tomu se s ní dost zle rozváděl manžel. Tlak StB nevydržela a upsala se jim. Anežka byla vždy hodná a vstřícná, dokázala velkoryse odpouštět. S Magdou se nerozkmotřila.

Podepiš souhlas se vstupem vojsk!

Každoročně strana hodnotila všechny zaměstnance, zejména administrativu. Začátkem sedmdesátých let před Boženu hodili předem vypracovaný posudek a požadovali: „Podepište to.“ Božena čte, čte, a náhle na ni křičí věta: „Soudružka souhlasí se vstupem sovětských vojsk.“

Zavrtěla hlavou: „Nepodepíšu, leda byste škrtli větu o vstupu vojsk. Máte tam i další nepravdy.“ A ještě dodala: „Nejsem v KSČ, tak proč mě vy, komunisti, hodnotíte coby nestraničku po politické stránce? Do politiky jsem nikdy nezasahovala. Ať mě posuzuje vedoucí, a to výhradně po stránce pracovní.“ Soudruzi ten cár papíru nezměnili a vyžadovali dál její parafu, jinak že se se zlou potáže. Neuspěli.

Kvůli posudku si Boženu zvali skoro každý rok. Vícekrát jim v různých variantách bez rozpaků odsekla: „Je vás tu pět. Kdybyste tady neseděli a neničili lidi, kteří nic nezavinili, a dělali užitečnější práci, tak byste za tu dobu vyčistili docela dost vagónů.“

Soudruzi věděli, s kým mají tu čest. Předseda ZO KSČ často burácel: „Vyřídím si to s váma a postarám se o váš vyhazov!“ Výhrůžku myslel smrtelně vážně, nicméně ji nikdy nedotáhl do konce. Náčelník, ať tu funkci dělal kdokoli, i ten, který Boženu nesnášel, totiž vždy prohlásil: „Musím tu mít někoho, kdo umí makat, a ona umí.“ Čímž nepřímo potvrdil Boženina slova na téma „kdybyste dělali užitečnější práci“.

Tenhle bezpáteřní předseda KSČ Boženu oslovoval zásadně pouze paní. Ptávali se ho straníci: „Proč jí neříkáš soudružko?“ Odpovídal: „Není toho hodna!“ Božena tu hlášku považovala za velkou čest. On byl opravdu zabedněný.

Ještě jednou předseda…

Předseda ZO KSČ Boženu nesnášel zarputile. Ještě na začátku prosince 1989, nějaké dva týdny po sedmnáctém listopadu, ji strašil: „Však ještě uvidíte, vyhodím vás!“ Božena se totiž v práci při revoluci silně angažovala.

Hned další den si všiml trikolory připíchnuté v její kanceláři na kalendáři. Zasyčel: „Co to tady máte?“ Božena na to: „To nepoznáte?“ Zrudl a vyštěkl: „To si s váma vyřídím! Už jsem vám to říkal jednou a říkám znova, ještě uvidíte! Vyhodím vás!“ Myslel to smrtelně vážně, byl si jist silou režimu a těšil se na odvetu. Neuměl si představit rozpad moci KSČ, pro něj znamenal komunismus ideologii a výtah k postavení a pohodlí.

Na jaře 1990 se jednalo o jeho odchodu. Tehdy se hájil: „Nechal jsem ji na pracovišti, pomáhal jsem jí.“ Lhal. Což mu Božena řekla do očí. Musel odejít, neuměl nic než vést ZO KSČ. Záhy vstoupil předseda do ODS. Vždy věděl, kam natočit plachtu.

Jednou s komunisty, podruhé s demokraty. Jindy by šel s Číňany, Rusy anebo s Čapkovými mloky. Nebyl sám, kdo z komunistů po roce 1990 přeběhl na druhou stranu. Vždy vypočítaví… No, a ODS je přijala.

Po pádu KSČ se Božena dostala k materiálům vedeným o ní v práci. Pořádný štos. Přitom bylo zřejmé, že značná část dokumentů zmizela. Kolegové – donašeči – je včas stihli vyhodit, zlikvidovat.