Uživatel

Lubomír Vejražka

Příště řekneš rukulíbám! Muklové po návratu domů doháněli ztracené roky ve výchově dětí

Političtí vězni za komunismu leckdy neviděli své potomky třeba i deset let. Mezitím z nich vyrostli mladíci, slečny. Jak s nimi po tak dlouhé době otec naváže vztah? Uspěje? Přinese domů jen to hezké? Uplatní právo vést je životem formou příkazů a zákazů, nebo jim dá pochopení? Budou potomci snášet tátovu autoritu? Byl to proces plný chyb …

Návraty politických vězňů jako zatěžkávací zkouška pro rodiny: kdo se měl ty celé ty roky hůř?

„Vězeň se v nejednom případě dovtípil, že do zaběhlých podmínek tak trochu nepatří. Anebo dokonce překáží a soužití nefunguje. Připadal si cizorodý. Nikoli však svou vinou ani kvůli blízkým, nikdo nic takového neplánoval. Byl prostě deset let pryč.“ Jak se rodiny politických vězňů za komunismu vyrovnávaly s návratem otce domů, popisuje kniha Lubomíra Vejražky Jizvy zůstávají.

„Váš syn je nepřítel lidu. Táhněte pryč!“ Komunisté uštvali i staré rodiče politických vězňů

Za protirežimní odboj svých dětí musí zaplatit i jejich rodiče. Tak komunisté rozhodli. „Je ti, matko, osmdesát let? Nejsi odpovědná za syna? Ale kdež! Jsi! Stáří neomlouvá! Špatně jsi, matko, potomka vychovala.“ Mnoho z rodičů vězňů zažilo vystěhování, výpověď z práce, výslechy na StB, šikanu, omezení sociální a zdravotní péče.

Rozpadlé vztahy, nejistota, úzkost. I když se táta vrátil z vězení, komunisté zničili dětem celý život

KSČ likvidovala a věznila přímé odpůrce, preventivně i osoby, které pro ni byly potencionálně nebezpečné svými názory a pevností, také ty, kteří prostě měli smůlu. Ale i to bylo komunistům málo. Jejich msta meze neznala a KSČ semlela i ženy muklů i jejich děti, nevynechala ani rodiče a sourozence, bičem šlehla po snoubenkách uvězněných.

Srdíčko v mapě tam, kde je Mírov. Jak rodiny politických vězňů prožívaly návštěvy v kriminále

Vedle dcery nervózně posedává máma. Babička je ustaraná, těžce dýchá. Táta? Naproti, za sítí; sklíčený, strhané rysy. Za ním se tyčí bachař. Děvče se udiveně dívá a říká si: „To je ten můj táta?“ Na to, čeho se stala svědkem, ji nikdo nemohl připravit. Návštěvy v komunistických kriminálech patřily v rodinách odsouzených k těm nejtěžším chvílím během mnohaletého …

„Proč není táta ještě doma?“ Jak vysvětlit malému dítěti, že mu komunisté zavřeli jednoho z rodičů

V rodinách, odkud zmizel zásahem KSČ táta a kde byly velmi malé děti, vyvstala otázka: Co říci čtyřletému prckovi. Pravdu? Nebo se nějak vymluvit? Třeba na služební cestu? A pokud tajit, kdy s pravdou ven? Autor knihy Jizvy zůstávají Lubomír Vejražka vybral pro HlídacíPes.org několik textů, které ukazují, jak těžké to kdysi měly rodiny politických vězňů.

Jituško, jsem doma… Návrat politického vězně k rodině. Zápletka tím nekončí, ale začíná

Za války, při živelné pohromě anebo po příchodu totality se děti (a staří lidé) stávají nejbezbrannějším článkem společnosti. Vnitřní stav dětí, kterým komunisté ukradli otce nebo matky, lze jen těžko vypodobnit. Režim se plánovaně vydal cestou msty na těch nejmenších, a ještě z toho měl radost. Děti politických vězňů byly komunistickou zvůlí celoživotně a nesmazatelně poznamenány.

Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies