Turecko na sebe v rámci mezinárodního konfliktu v Sýrii vzalo roli „garanta“ syrské opozice. Ta už ale dávno není prodemokratickým hnutím, které na jaře 2011 povstalo proti diktatuře prezidenta Bašára Asada.

Většina zástupců syrské umírněné opozice je buď mrtvá, v emigraci nebo zavřená v Asadových věznicích. Kromě malého území pod správou prodemokratické frakce na jihu Sýrie tvoří syrský protirežimní tábor islamistické i radikálně islamistické jednotky, které Turecko, podle astanských dohod, plánuje „zkrotit.“

Co může pokračování podpory radikálních islamistů způsobit Turecku a představuje to případně hrozbu pro Severoatlantickou alianci a její další členské země?

Pákistánské varování

„Mysleli jsme si, že máme radikální skupiny pod kontrolou. Byly nástrojem naší zahraniční a bezpečnostní politiky. Jenže jsme si uvnitř vlastního státu stvořili Frankensteina,“ svěřil se mi v roce 2009 v Pákistánu tamní politický analytik.

Reflektoval tak situaci, kdy jeho zemi ničily desítky teroristických útoků Tálibánu, bezpečnostní situace se zhoršovala z měsíce na měsíc a armáda s tím nebyla schopná téměř nic dělat.

Část jejího velení a tajných služeb totiž navzdory stovkám mrtvých pákistánských civilistů i vojáků stále věřila, že radikální islamisty může i nadále efektivně využívat pro své cíle především v zahraniční politice vůči sousedním státům.

Taktika sice po nějakou dobu nesla své ovoce, z dlouhodobého hlediska ale Pákistánu přinesla kromě lidských obětí i zásadní ztrátu důvěry amerických spojenců a sponzorů v jednom a podstatné omezení rozvoje země.

Příslušníci Tálibánu a nově i tzv. Islámského státu zcela ovládají část pákistánského území, kde vybírají vlastní daně a vláda nad nimi nemá naprosto žádnou kontrolu.

Vznikl tak islamistický stát ve státě, který ohrožuje vnitřní stabilitu sousedních zemí i Pákistánu samotného a brání jeho rozvoji.

Turecko, které je samo o sobě vnitřně nestabilní, by se hypoteticky mohlo dostat do podobné situace, pokud svůj ochranářský postoj k syrským radikálům neudrží na uzdě. Co mu hrozí?

Morálka stranou

Turecko podporovalo protiasadovskou opozici od začátku syrského povstání. Pád Bašára Asada se zamlouval vizi prezidenta Erdogana na obnovení vlivu a slávy bývalé Osmanské říše, hodil se mu ekonomicky, politicky i nábožensky (Sýrii s 75% sunnitů vládla menšinová šíítská sekta).

Interaktivní MAPA s aktuálním děním v Sýrii

Erdoganovo velkolepé entrée z počátku syrského konfliktu ale mnoho arabských zemí nepodpořilo a válka se začala zásadně protahovat. Erdogan poskytl ve své zemi útočiště téměř třem miliónům uprchlíků a syrskou protiasadovskou opozici podporoval alespoň dodávkami zbraní.

Pozice Turecka výrazně posílila až se vstupem Ruska na syrské válečné kolbiště. Asadovsko-íránsko-hizballáhská šíítská klika díky Rusům nabírala na síle, a tím se pro arabské země zvýšila potřeba jasného ochránce a zástupce sunnitských zájmů.

Svého seriózního „garanta“ při mírových vyjednáváních začala potřebovat i naprosto roztříštěná syrská opozice.

Turecko se nabídlo a zabilo takříkajíc dvě mouchy jednou ranou. Zvýšilo si kredit mezinárodního hráče ve vlivu na budoucnost Sýrie a mezinárodní společenství oslabilo v kritice brutálního tureckého postupu proti syrským Kurdům.

Všechny strany konfliktu se chtějí dobrat finálního řešení války v Sýrii. Morálka jde v rámci geopolitických zájmů často stranou a problém, co si počít s islamistickou protiasadovskou opozicí, je v současné chvíli jedním z nejpalčivějších.

Svět přihlíží

Baštou protiasadovské opozice je v současné chvíli západosyrská provincie Idlíb. Přesunula se sem většina civilistů z území dobytých Asadovými spojenci. Přesunuly se sem také skupiny radikální islamistické opozice.

Ty už mezi sebou delší dobu bojují o moc nad 6000km² velkým územím, které před válkou obýval milión a půl lidí, dnes jich je podle odhadu OSN dva a půl miliónu. Podle jiných humanitárních organizací jde ale dokonce o tři milióny, z toho téměř milión dětí.

Mezinárodní společenství se podle neoficiálních zdrojů v kazašské Astaně dohodlo na následujícím scénáři.

Turecko podpoří v boji o Idlíb ty skupiny, které nejsou napojené na al-Káidu. Jmenovitě islamisty ze skupin Ahrar aš-Šám a Nour al-Din al-Zenki v boji o moc proti sdružení Haját Tahrír aš-Šám (HTS), jehož součástí je i bývalá fronta an-Nusrá.

Až budou islamisté z nejradikálnějších křídel zabiti nebo odejdou ze Sýrie pryč, stane se Idlíb autonomní oblastí syrské opozice pod „patronátem“ Turecka. I to byl jeden z důvodů, proč mezinárodní společenství tiše přihlíželo tureckému vyhnání Kurdů z afrínského výběžku.

Obsazení Afrínu Turky bylo nutné pro jednoduchý pohyb mezi Tureckem ovládanými územími na severu Sýrie a provincií Idlíb.

V tomto kontextu je nutné si uvědomit, že syrský konflikt se dostal do fáze, kdy nikdo z velkých mezinárodních hráčů neudělá zásadní bojový výpad, aniž by s ním do menší či větší míry souhlasily ostatní zúčastněné země.

Co udělá Asad

V současné chvíli vypadá situace tak, že Ahrar aš-Šám s tichou pomocí Turecka, kterému Rusko povolilo vystavět osm monitorovacích postů na administrativní hranici Idlíbu, získal zásadní převahu na jihu provincie. HTS drží pod kontrolou její severo-západní část.

Civilisté v Idlíbu velmi trpí, protože relativně malé území, kam se během dvou let přistěhovaly statisíce lidí, nemá kapacitu všechny uživit, nemluvě o ubytovacích kapacitách. Plno lidí žije podél cest ve stanech nebo provizorních příbytcích. Práce humanitárních organizací je v oblasti velmi komplikovaná právě kvůli přítomnosti radikálních elementů.

Ani v případě, že se skutečně podaří naplnit astanský scénář a Idlíb ovládnou „umírnění“ islamisté, není jisté, jestli se prezident Asad smíří s faktem, že část Sýrie, jakkoliv malou, ovládá islámská radikální opozice. Nebo že Asad dokonce povolí Idlíbu právo na sebeurčení, což je například přáním Francie.

Ve hře je proto také stále scénář, že se Asad se svými stoupenci rozhodne Idlíb obsadit vojensky. To by už brzy znamenalo tvrdé boje, statisíce civilistů v ohrožení a další uprchlíky, kteří by směřovali do Turecka, potenciálně do Evropy. Včetně radikálních islamistů.

Ať už se naplní pro Asada výhodnější scénář přímého útoku na Idlíb, nebo zmiňovaná mírnější verze pod tureckým patronátem, pro Ankaru představuje Sýrie z dlouhodobého hlediska především komplikaci.

A i to, co se může prezidentu Erdoganovi v současné chvíli jevit v Sýrii jako významný územní úspěch, bude ve skutečnosti vítězstvím Pyrrhovým.

Turecku se sice podařilo na severu Sýrie připojit některé radikální bojovníky ke své armádě v podobě milic Svobodné syrské armády, neznamená to ale, že půjde o spojenectví trvalé a že se mu podaří stejně zkrotit i „politiky“ z Ahrar aš-Šám.

Islamisty si jde možná dočasně koupit, ale ovládat je dlouhodobě ve svůj prospěch zatím nezvládl nikdo a nikde na zeměkouli.

Hrozba pro NATO?

Pákistánský scénář potvrzuje, že pootevření vrátek radikální formě islámu se obrátí proti tomu, kdo to zkouší. Jakkoliv se Turecko pod rostoucím vlivem prezidenta Erdogana stává konzervativnějším, a islám bude v jeho politice hrát větší roli, radikální karta by se mu dlouhodobě vymstila.

Třeba kvůli zvýšené hrozbě islamistických útoků doma, ale i v zahraničí. A ještě výraznější nálepka „podporovatele“ islamistů by se mu nehodila ani v rámci NATO.

Aliance se čím dál častěji ocitá pod palbou médií, která napadají bezpečnost setrvání tak problematického partnera v rámci NATO.

Jak ale pro HlídacíPes.org při nedávné návštěvě summitu StratCom v Praze potvrdil generál armády ČR a předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel, setrvání Turecka v Severoatlantické alianci je pro NATO stále prioritou:

„Žijeme v reálném světě a to přináší samozřejmě i třenice, ale zároveň funguje všeobecná vůle tyto třenice řešit mírovou cestou a vždy převládne koordinované řešení,“ upozornil generál Pavel s tím, že mimo dosah veřejnosti probíhá řada jednání a tzv. dekonfliktních rozhovorů mezi Tureckem a dalšími členy Aliance, aby se udržela úroveň důvěry nutná pro partnerství.

Ztráta Turecka by s ohledem na vývoj na Blízkém východě představovala pro NATO zásadní problém. V současné chvíli rozhodně větší než jeho, byť komplikované, setrvání v Alianci.