Od nostalgie po Kulturní revoluci přes konspirační teorie – zdánlivě nesouvisející virální fenomény odhalují podle komentátora Ansela Li hlubší napětí v čínské společnosti i slábnoucí víru v model růstu, na němž stojí legitimita režimu.

Čínský bloger a politický komentátor Ansel Li ve svém článku publikovaném na webu Sinopsis spojil tři nedávné online fenomény, které podle něj svědčí o „hlubších trhlinách v čínském ideologickém systému a erozi společenské smlouvy založené na trvalém růstu“.

Na první pohled jde o tři vzájemně nesouvisející debaty, které na přelomu roku rozvířily čínské sociální sítě natolik, že je úřady různými způsoby „harmonizovaly“: smazaly několik virálních videí, zablokovaly účty a ke dvěma tématům vydaly oficiální stanovisko.

Nejprve na začátku prosince platforma Bilibili odstranila tři videa, která vedla k náhlé eskalaci dlouhodobějšího trendu nostalgie po Kulturní revoluci. Krátce nato Oddělení propagandy provincie Če-ťiang zveřejnilo kritiku tzv. „historické perspektivy roku 1644“, online debaty odrážející populární etnonacionalistické diskurzy, které v rozporu s oficiálními postoji čínskou identitu odvozují čistě od většinového etnika Chan (tzv. etničtí Číňané).

Do března pak z čínských sociálních sítí zmizely nejvlivnější účty, které tyto názory šířily. Poslední z trojice virálních online trendů je konspirační teorie o pádu USA, označovaná jako „Kill Line“, kterou naopak otevřeně podpořilo přední stranické ideologické médium Qiushi, když na toto téma zveřejnilo 4. ledna 2026 krátký komentář.

Mezi socialismem a kapitalismem

První kauzu odstartovala série tří videokomentářů k filmu „Mládí“ (Fang-chua) z roku 2017. Film natočený podle autobiograficky inspirované předlohy v Německu žijící spisovatelky Jen Ke-ling se odehrává v době Kulturní revoluce (1966–1976) a zachycuje život skupiny mladých lidí v armádním uměleckém souboru.

Jen Ke-ling je v Číně persona non grata poté, co v roce 2022 vystoupila na Youtube kanálu bývalého profesora sociologie na Lidové univerzitě v Pekingu Čou Siao-čenga, který nyní žije v exilu. Její původně kritické dílo se však nyní paradoxně stalo fetišem mladých obdivovatelů vrcholné éry maoismu.

Virální série videokomentářů film interpretuje jako oslavu Kulturní revoluce a jejích hlavních aktérů, tzv. „bandy čtyř“, jejíž členové v čele s tehdejší Mao Ce-tungovou manželkou Ťiang Čching byli po Maově smrti na podzim 1976 odsouzeni k mnohaletým, případně doživotním trestům.

Tehdejší stranické vedení uvěřilo, že s ekonomickým rozvojem a zvyšováním životní úrovně lid zapomene na traumata maoistických kampaní, a nakonec dosáhne slibovaného komunistického ráje, jen trochu jinou cestou.

Kreativní „analýza“ filmu coby zakódovaného politického poselství posbírala během několika málo týdnů desítky milionů zhlédnutí a vyvolala na sociálních sítích živou debatu. Řada čínských komentátorů spatřuje v enormním ohlasu k tomuto tématu jasné známky narůstající nespokojenosti mezi příslušníky generace Z, která tvoří velkou část uživatelů internetu. Tomu ostatně nasvědčuje i cenzura debaty, která prozrazuje obavy čínského režimu z nálad mezi mladými lidmi.

Ansel Li, podobně jako někteří další komentátoři, hovoří o konci „společenské smlouvy“, kterou s „čínským lidem“ pomyslně uzavřel tvůrce politiky „reforem a otevírání se světu“ Teng Siao-pching na začátku devadesátých let, když prohlásil, že je nevyhnutné, aby „nejdříve zbohatla jen část společnosti“.

Narážel tím na to, že v teoreticky socialistické společnosti kvůli reformám vzniknou nové elity, které budou mít na začátku snazší přístup k funkcím, zdrojům, ale i vzdělání či zdravotní a sociální péči. Po více než třiceti letech má však část čínské společnosti stále pocit, že na benefity ohromného ekonomického rozmachu své země nedosáhne a pro mnohé je nemožné se vymanit z prostředí, do něhož se narodili.

Komentátor čínského vysílání Radio France International Sang Jü ve svém prosincovém textu k debatě o filmu „Mládí“ navíc upozorňuje, že čínská komunistická strana se po konci Kulturní revoluce s tímto historickým traumatem dostatečně nevyrovnala.

Určitá debata sice zpočátku probíhala, ale stranické vedení pod taktovkou Teng Siao-pchinga ji začalo rychle cenzurovat a humanistické a prodemokratické hlasy v ní postupně zcela umlčelo, počínaje zavřením tzv. „Zdi demokracie“ v roce 1979 a konče vojenským zásahem proti demonstrantům na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Komunistický režim totiž po tragických politických kampaních, jejichž byla Kulturní revoluce vrcholem, čelil zásadnímu existenčnímu problému: jak vysvětlit, co se stalo, a zároveň neztratit legitimitu?

Teng Siao-pching našel řešení v podobě reforem a otevření se světu, což byl v praxi odklon od nastavené cesty ke komunismu – státem řízená verze kapitalismu. Jím nastolený „socialismus s čínskými rysy“ si musel alespoň navenek zachovat socialistickou tvář. Tehdejší stranické vedení přitom uvěřilo, že s ekonomickým rozvojem a zvyšováním životní úrovně lid zapomene na traumata maoistických kampaní, a nakonec dosáhne slibovaného komunistického ráje, jen trochu jinou cestou.

Jenže ekonomika fungující na principech kapitalismu ani v kombinaci s leninskými principy řízení státu nedokáže zajistit komunistickou utopii naprosté rovnosti, která je stále základem ideologie čínské komunistické strany. Nejdříve opravdu zbohatla část společnosti, bohatne však stále víc a značná část občanů má pocit, že je z této prosperity vyloučena.

To dává prostor k příklonu k ultralevicovým názorům především u vzdělaných mladých lidí, kteří se musí potýkat s nejrůznějšími problémy od vysoké nezaměstnanosti přes enormní tlak na výkon až po rysy nové třídní společnosti, v níž se ti z nejnižších vrstev – převážně potomci někdejších rolníků z venkovských oblastí, legendární hybné síly Mao Ce-tungovy revoluce – nemají šanci propracovat výš.

Právě debata kolem videí rozebírajících film „Mládí“ s nebývalou intenzitou ukázala, že bujení obdivu k radikální „kulturní revoluci“ má v současné Číně plodné podhoubí. Podle Ansela Li tito komentující vnímají „reformy a otevírání se světu jako ‚zradu‘ maoistické linie“ a smazání videí mělo utnout žhavé debaty orientované tímto směrem.

Problematická národní hrdost

Podobně motivovaná byla i cenzura dalšího online fenoménu, který ve svém článku Ansel Li zmiňuje. „Historická perspektiva roku 1644“ je spojená s trendy oslavujícími tzv. impérium Chanů. Část nacionalisticky orientovaných uživatelů na čínském internetu se přiklání nikoli k oficiálně propagovanému státnímu nacionalismu, ale etnickému nacionalismu oslavujícímu většinové čínské etnikum Chan.

Ve videích dokonce tvrdil, že americký režim systematicky likviduje občany, kteří se dostanou na dno, za onu „smrtící hranici“, například kvůli ztrátě zaměstnání nebo nemoci.

Tyto debaty se často obracejí právě do minulosti – do roku 1644, kdy moc nad čínským impériem převzali Mandžuové a založili poslední vládnoucí dynastii Čching, nebo dokonce do 13. století, kdy Čínu dobyli Mongolové a téměř sto let jí vládli pod dynastií Jüan (1271–1368).

Příznivci těchto teorií oslavují poslední chanskou dynastii Ming (1368–1644) a odmítají celé období vlády dynastie Čching, které považují za kolonizaci Číny „barbary“. Zveřejněný komentář čeťiangského oddělení propagandy se pokouší uvést „historii na pravou míru“ a mimo jiné zdůrazňuje, že vyloučení „nečínských“ dynastií z historie Číny má nepěkné implikace pro „národní jednotu“ ČLR.

Ta staví na konceptu „velkého čínského národa“ složeného z 56 etnik. Tento etnonacionalistický proud tak ve výsledku ohrožuje územní celistvost Číny podobně, jako určitá „separatistická hnutí“ národů, které se čínský stát po desetiletí pokouší „stabilizovat“.

Ansel Li uvádí, že do března 2026 byly z Douyinu (čínská verze TikToku) odstraněny populární etnonacionalistické účty, které v krátké době získaly miliony sledujících. Hlavním důvodem tohoto zásahu bylo podle něj šíření názorů, že současná ČLR opakuje historické chyby čchingského impéria, které na svou rozlehlost a multietnickou pestrost doplatilo fatálním oslabením.

To během 19. století vedlo k sérii porážek ze strany západních mocností, Ruska a Japonska, které Čínu dostaly do semikoloniálního područí, a nakonec přivodily pád mandžuské dynastie v roce 1912.

Třetí online fenomén se týká v Číně populární konspirační teorie označované jako „Kill Line“ (smrtící hranice). Účet operující na platformě Bilibili pod jménem Lao A se na konci minulého roku proslavil virálními „dokumentárními“ videi o úpadku americké společnosti.

Měl za nimi stát čínský student Alex, který si při studiu v Seattlu údajně přivydělával coby sběrač mrtvol, k nimž se nikdo nehlásil. Ve videích dokonce tvrdil, že americký režim systematicky likviduje občany, kteří se dostanou na dno, za onu „smrtící hranici“, například kvůli ztrátě zaměstnání nebo nemoci.

Poté, co se tomuto fenoménu věnoval zmíněný komentář ideologického listu Qiushi, převzali kauzu také někteří pročínští komentátoři na sociálních sítích a téma zpracoval v delším článku i deník The New York Times. V něm tento trend identifikuje jako součást koordinovaného působení Číny na sociálních sítích s cílem ovlivnit veřejné mínění doma i v zahraničí ve prospěch čínského režimu.

Potenciálně velký problém

I když Ansel Li upozorňuje na rizika rychlých soudů o jakékoli společnosti na základě virálních online fenoménů, které mohou být navíc do určité míry zesílené vlivem algoritmů, tyto tři debaty podle něj stojí za pozornost především proto, že spolu nijak úzce nesouvisejí, vykazují však určité společné rysy svědčící o radikalizaci čínské společnosti.

Každý z těchto fenoménů se stal virálním díky trochu jiným mechanismům, všechny tři jsou však svojí povahou ideologické – představují „makropolitické narativy“, které ve svých základech vycházejí z oficiální čínské ideologie, dostávají se však do extrémních poloh ventilujících nahromaděné negativní emoce.

Každý z těchto fenoménů přitom vyrůstá z podhoubí, které na čínském internetu a v čínské společnosti raší již dlouho – ať už je to nostalgie po Kulturní revoluci a návrat Mao Ce-tungova kultu, popularita trendů oslavujících dynastii Ming (včetně například obliby tzv. chan-fu, kostýmů vycházejících z historického oděvu dynastie Chan) nebo konspirační teorie tvrdící, že západní historie je vymyšlená („západní pseudohistorie“).

Narativy o úpadku Západu lze vystopovat až k počátku milénia, kdy Čína začala vydávat pravidelnou roční Zprávu o stavu lidských práv v USA s cílem obrátit západní kritiku Číny naruby. Na jaře 2025 dodali v očích generace Z zásadní váhu těmto narativům tzv. „tiktokoví uprchlíci“, mladí Američané, kteří se v protestu proti plánovanému zákazu TikToku v USA uchýlili na čínskou aplikaci RedNote.

Tam se nestačili divit „nádheře a bezpečnosti“ Číny a dokonalosti jejího sociálního a zdravotního systému, který jim tam byl prezentován, zatímco mnozí z nich si svým novým čínským přátelům stěžovali na nedostatky systému amerického.

Nevyrovnaný „čínsko-americký duel“ paradoxně zkreslily právě základní charakteristiky obou systémů – na jedné straně západní svoboda vyjadřování a výchova ke kritickému uvažování ve vztahu k vlastní společnosti, na straně druhé čínský komunistickou stranou centrálně řízený a přísně kontrolovaný systém vyznačující se cenzurou a od raného dětství vštěpovanou nekritickou láskou ke straně a vlasti.

Ansel Li všechny tři fenomény interpretuje jako „mýty o národním vzkříšení“, nesoucí se v podobném duchu jako Si Ťin-pchingova doktrína o „velikém obrození čínského národa“. V centru této oficiální doktríny stojí komunistická strana a její vedení. Alternativní „mýty“ jsou proto svou povahou heretické, i když staví na aspektech obsažených v oficiální doktríně.

Legitimita čínského režimu je závislá na výkonu a vyžaduje prostor pro další růst – dokud nepřijde onen vysněný komunistický ráj, kde se všichni budou mít stejně dobře. Autor článku dochází k závěru, že tři rozebírané online fenomény mají základního společného jmenovatele, a tím je „ztráta víry v dosavadní model růstu“.

Podle něj odrážejí konec dosavadní vize státu stavějícího na trvalém ekonomickém rozvoji. Ona „společenská smlouva“ nastavená Teng Siao-pchingem nabízela „rychlý ekonomický růst výměnou za uznání ‚nadřazenosti komunistické strany‘“.

Díky ní byl čínský lid ochotný přijmout vznik nové elitní třídy rekrutující se ze stranických kádrů, pro něž bude systém vždy výhodnější, i existenci tzv. dvojího systému sociálního zabezpečení. V něm je zdravotní a důchodová péče primárně poskytována státním zaměstnancům, zatímco soukromníci či zemědělci na ni často nedosáhnou ani dnes.

Ve jménu růstu se běžní Číňané vzdali některých základních svobod. Je však otázka, co se stane, když v něj věřit přestanou.