Tereza Engelová,

Turci hlasují v parlamentních i prezidentských volbách. Opozice chce zpátky do Evropy

Napsal/a Tereza Engelová 24. června 2018

Těsně před tím, než se Turci v neděli možná nadobro rozloučí s parlamentní demokracií, by návštěvník země čekal napjatou atmosféru a strach mluvit o politice. V Istanbulu je to ale zcela naopak. „Je to takové vzdemutí optimismu, energie, naše poslední šance na svobodné Turecko,“ vysvětluje v exkluzivní reportáži HlídacíPes.org Ahmet Baver, majitel baru nedaleko proslulé ulice Istiklal.

Změny, ke kterým v jeho zemi především v posledním volebním období prezidenta Erdogana došlo, nese těžce.

„Směřovali jsme do Evropy a teď nás najednou otočili směrem na Blízký východ. Tam my ale nepatříme. Jsme někde uprostřed a to vždy mělo svůj půvab i pro turisty,“ naráží na změnu, kterou pocítil v rámci byznysu.

(Skoro) všichni proti Erdoganovi

Za posledních dvacet let se atmosféra v Turecku několikrát zásadně proměnila. Od nadšeného uvolnění při přístupových rozhovorech k EU a opatrného optimismu během mírového procesu s Kurdy až k postupnému odklonu od sekularismu a svobod, které si Turecko za poslední století vydobylo.

Návštěvníci Istanbulu se za posledních léta také proměnili, méně Evropanů, více Arabů. I z toho důvodu byl nucen jeden ze svých podniků zavřít.

„Čepujeme pivo, jsme jazzový klub, ale to Arabové nechtějí, chtějí jen vodní dýmky a své jídlo, svou kulturu. Nechtějí poznávat Istanbul, jaký je, chtějí ho pozřít a mít to tu jako u sebe doma.“

Dnešní volby jsou zlomové v tom, že poprvé v historii země se strany ucházejí o hlasy voličů v rámci aliancí. Tu první tvoří Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje společně s nacionalistickou stranou MHP.

Proti nim se do tzv. Národní aliance do velké míry sjednotila opozice. Figuruje v ní Lidově republikánská strana CHP, Strana štěstí a Strana dobra.

Její předsedkyně Meral Aksenerová sice odmítla do aliance přijmout i pro-kurdskou Lidově demokratickou stranu HDP. I tak ale odpůrci prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana doufají, že tentokrát ho ve volbách skutečně porazí.

Poslanci ve vězení

Režim prezidenta Erdogana, který chce přechodem na prezidentský systém dostat Turecko definitivně pod svou kontrolu, vnímá Ahmet jako diktaturu.

„V diktatuře ale nemůžou opoziční strany oslovovovat voliče, kritizovat vůdce. To tady stále ještě možné je,“ poukazuji na překvapivou míru svobody předvolební kampaně.

„Moje matka je už 4 měsíce ve vězení. Jednou ráno přišla policie, odvedla ji, dva týdny jsme o ní nevěděli a teď ji smíme vídat jednou týdně. Důvod? Je členkou opoziční Lidové demokratické strany (HDP). Kdo jiný než diktátor tohle může dělat?“ hořce se pousměje Ahmet.

Členové a poslanci pro-kurdské strany HDP mají volební kampaň zcela jistě nejtěžší. Jejich předseda Selahatin Demirtas byl jako nová hvězda do té doby nemastné neslané opoziční scény „uklizen“ do vězení krátce po pokusu o puč proti prezidentu Erdoganovi v roce 2016.

Hrozí mu trest 142 let odnětí svobody za napomáhání terorismu. Stejné či podobné obvinění si za poslední dva roky vyslechly tisíce členů státní správy, akademiků, studentů i novinářů.

Hra na diktátora

Nejdéle z novinářské obce seděl za mřížemi šéfredaktor opozičního deníku Cumhuriyet Akin Atalay, a to 18 měsíců. I když byl odsouzen na osm let, nakonec ho propustili na svobodu letos v dubnu. Podle jeho mínění především díky mezinárodnímu tlaku na tureckou vládu:

„Dostalo se nám velké solidarity na národní i mezinárodní úrovni. A právě tato solidarita nám dala velkou naději. Podmínky ve vězení sice nebyly jednoduché, ale měli jsme na rozdíl od studentů nebo akademiků to štěstí, že náš hlas byl slyšet,“ míní Atalay.

Jakkoliv situaci médií v zemi popisuje jako tristní, kdy 90% médií píše pouze provládní propagandu, možný výsledek voleb paradoxně vidí pozitivně:

„Věřím, že vláda ztratí během těchto voleb podporu. Turecko není jako ostrov v moři. Má vztahy i s jinými zeměmi. A velké ekonomické problémy. Ty můžou být vyřešeny pouze ve spolupráci s jinými zeměmi. Takže i v případě, že bude Erdogan znovuzvolen, věřím, že bude muset ubrat z totalitního přístupu. Ne dobrovolně, ale bude k tomu přinucen.“

Podle Atalaye je i současná „válečná“ rétorika a akce namířené proti Kurdům v Iráku součástí předvolebního boje. Jsou to podle něj manévry směřované dovnitř Turecka, pro domácí publikum.

Prezident sjednotitel

Opozice vkládá velké naděje nejen do parlamentních voleb, kde věří v sílu své znovupoznané jednoty, ale i do prezidentských voleb. Kandidát sekulárních republikánů na prezidenta Muharrem Ince má totiž narozdíl od nevýrazného předsedy této strany šanci oslovit i lidi mimo jejich tradiční voličskou základnu:

„Muharrem Ince davá jasně najevo, že chce být prezidentem sjednotitelem. Po nominačním sjezdu sejmul z klopy odznáček strany CHP a řekl, že chce být prezidentem všech Turků. To je velký rozdíl mezi ním a Erdoganem, který kope pouze za svou stranu a své příznivce,“ upozorňuje Ünal Çeviköz, bývalý turecký ambasador ve Velké Británii a poradce prezidentského kandidáta Inceho pro zahraniční politiku.

Pro Turecko jsou podle něj zásadní dvě věci. Reforma soudnictví, které je zcela v područí vlády, a jasný signál do Evropy, že může s Tureckem počítat jako se stabilním partnerem.

„Pro Republikánskou stranu je priorita zrušení výjimečného stvau a pak hned oddělení soudní a výkonné moci. Depolitizace justice je zcela zásadní. Férový právní systém ukončí utrpení lidí zavřených ve vězení kvůli politickým názorům. A pak jasný signál Evropě, že chceme pokračovat v přístupových rozhovorech,“ shrnuje Çeviköz povolební opoziční strategii a kupodivu je optimista i co se týká spolupráce opozičních stran.

Republikáni prý rozhodně chtějí spolupracovat i s pro-kurdskou stranou, kterou po volbách v roce 2015 odmítali. Věci se podle nich posunuly a hlavně všichni mají společný cíl, odvrátit konec parlamentní demokracie v Turecku.

„Pokud zůstane u moci současný režim, určitě to posune Turecko dál od Evropy, propadne se do propasti. Turci si nezaslouží archaický režim. Protože ten si vyžádá další daň i v už tak slabé ekonomice a z toho by se země vzpamatovávala léta,“ uzavírá Çeviköz.

Čtěte též

Reklama

2 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Preju Turkum, at to dobre dopadne. Nadeje umira posledni.

  2. jan rich napsal:

    1)Turecko zavrhlo představy Ataturka o demokratickém a svobodném státním zřízení a vrátilo se k islámskému vlivu.
    2)Opoziční „Národní aliance“ je trpěna,pokud se nepokusí o zásadní zavržení Erdogana.
    3)Je jen otázkou času,kdy Erdogan nastolí svou diktaturu.
    4)Vnitřní podpora Erdogana je zřejmá.Výhrady ze zahraničí jsou nepodstatné.
    5)Je s podivem,že je Turecko nadále členem NATO a není s podivem,že se nedostalo do členství EU.
    6)Prezident sjednotitel je jen smyšlenka.Islámizmus je zdejším obyvatelům zažrán do morku.Myšlenky Ataturka se uplatnily jen velmi záhadným způsobem a na historicky krátkou dobu.
    7)Případný plebiscit by znamenal vítězství islámizmu včetně jeho začlenění do státotvornosti.I jeho zahraniční konexe hovoří jasně,že nemají v NATO co pohledávat.
    8)Erdoganův přístup k údajným povstalcům jasně ukázal,že Turecko má k Evropě velmi daleko a že do ní zatím nepatří.

    Můj příspěvek má sice 8 bodů,ale kam se hrabe délkou na základní článek.Přispivatelskou etiketu jsem taky nenakopl.Takže mám šanci „HlídaíPese“?

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama