KOMENTÁŘ. Po vydávání série textů, ve kterých jsem analyzoval asymetrickou válku s oligarchizací a nutnost vybudování funkčního občanského imunitního systému, se stala velmi zvláštní věc…

Zatímco z řad zavedených prodemokratických iniciativ, analytiků či veřejně známých osobností, které se často staví do role lídrů občanské společnosti, se k návrhu systémového odosobněného řešení neozval nikdo, zprávy plné hlubokého pochopení a ochoty se zapojit, přišly odjinud.

Psali mi lidé, kteří vyjadřovali upřímnou radost nad tím, že konečně čtou něco, co oni sami už dlouho cítí. Byli to lidé, kteří se aktivně nabízeli, že chtějí přiložit ruku k dílu a se systémem pomoci.

A víte, kdo překvapivě tvořil tuto skupinu? Byli to takřka výhradně vysokoškolsky vzdělaní, inteligentní a nadprůměrně na svůj věk aktivní lidé ve věku 75 a více let.

Pro svoje vnoučata…

Dlouho jsem to nechápal a bral to jako podivnou náhodu. Jde přece o tu demografickou skupinu, kterou moderní, digitálně zdatní demokraté často šmahem odepisují jako hlavní důvod svých politických proher.

Považují ji za generaci, která byla zmanipulována technologiemi, na něž nebyla mentálně připravena. Což je samozřejmě z hlediska statistiky poměrně správný postřeh. Bohužel nás dovedl do stavu, kdy jsme s vaničkou vylili i dítě.

Až po čase mi došlo, jak hluboce a arogantně jsme se v tomto paušalizování spletli. Ozvali se totiž ti, kteří digitálními nástrahami úspěšně prošli, a naopak dnes stojí na úplně opačném konci mentálního, ale i morálního a motivačního spektra než často i sebestředností hnaní prodemokratičtí influenceři všeho druhu.

Jejich zprávy a e-maily byly zcela prosty jakýchkoliv osobních ambicí. Nechtěli budovat svůj „brand“, nechtěli být lídry, nechtěli z toho ekonomicky těžit.

Byla z nich cítit jen čirá úleva z popsání a zveřejnění jim známé situace a nezištná touha ochránit svět pro ty druhé.

Zkušenosti, které za život nabyli, jim totiž umožňují naprosto jasně vidět, kam naše společnost míří. A ačkoliv by v novém, zdravějším systému sami již většinu svých let neprožili, chtějí své ubývající síly věnovat tomu, aby ho vybudovali pro svá vnoučata.

Konec testosteronu a nástup gerotranscendence

Tento fascinující chronologický posun od osobního ega ke kolektivnímu blahu není u některých lidí jen mým osobním pozorováním, ale velmi dobře popsaným psychologickým fenoménem.

Švédský sociolog a psycholog Lars Tornstam definoval na konci 20. století teorii takzvané gerotranscendence. Dokázal, že lidské stárnutí (pokud probíhá zdravě a člověk nezahořkne a nepodlehne ani manipulujícím vnějším vlivům) vede k přirozenému posunu perspektivy z materialistického a racionálního pohledu na svět k pohledu více kosmickému a transcendentnímu.

Tornstamovy výzkumy ukazují, že ve stáří dochází k radikálnímu poklesu sebestřednosti. Tedy pokud tento proces není narušen jinými impulsy nebo dokonce záměrnými manipulacemi pomocí nových technických prostředků.

Na ty totiž nejsou tito lidé plně imunní, protože v jejich mládí neexistovaly, a většina z nich tak nedokáže jejich vlivu čelit.

Pokud ale člověk tímto vývojem projde čistě, ztrácí zájem o povrchní sociální interakce, o soutěžení a hromadění majetku. Místo toho cítí silnou, až hmatatelnou afinitu k minulým a především k budoucím generacím.

Tím se stává mnohem lepším a nezištnějším ochráncem celku než třicetiletý dravec na vrcholu sil. A to ať už si onen dravec pro svůj úspěch vybral toxickou ideologii hypermaskulinního influencerství manosféry, nebo naopak zdánlivě pozitivní záchranu demokracie.

Naše společnost totiž nechápe to, co je mimo jiné i podstatou buddhismu. Není ani tak důležité, co děláme, ale proč to děláme. Ta primární, hlubinná motivace je tím, co nakonec „karmicky“ rozhoduje, jak daná věc dopadne, jaký skutečný vliv bude jednou mít a na jakou „stranu síly“ se přidá.

Doplňuje to i slavný vývojový psycholog Erik Erikson, který popsal poslední fáze psychosociálního vývoje člověka jako konflikt mezi „generativitou a stagnací“.

Zralý člověk pociťuje hlubokou biologickou i psychologickou potřebu tvořit věci, které ho přežijí. Chce zanechat odkaz.

Z reality sice známe příklady opaku s destruktivním vlivem, kdy narcistický, sociopatický stařec typu Donalda Trumpa nevytváří skutečný odkaz, ale upadá do stavu, který psychologie nazývá sebeabsorpcí (sebestředným ustrnutím) či pseudogenerativitou.

Potřebu zanechat stopu tito lidé řeší skrze patologickou formu symbolické nesmrtelnosti – nutkavou snahou nalepit své jméno a obličej na co nejvíce budov či hnutí, a vytvořit tak jakési narcistické prodloužení sebe sama jako zoufalou obranu před vlastním koncem.

Zdravá, nenáhražková forma je ale zcela jiná a čistě prokolektivní. Pokud se člověk oprostí od mladistvých testosteronových ambicí a potřeby někoho neustále porážet, být viděn a uznáván, dosahuje podle Eriksona stadia tzv. integrovaného ega – stavu, kde hlavním plodem života je moudrost.

Ztracení ladiči společnosti

I pro autora samotného bylo toto zjištění obrovským probuzením. Najednou dává smysl, proč si dřívější, tradiční společnosti tolik vážily svých stařešinů a proč jim svěřovaly ty nejdůležitější role.

V primitivním fyzickém souboji o vedení kmene by starce hravě porazil jakýkoliv dvacetiletý bojovník. Přesto tyto komunity nechávaly strategická rozhodnutí, usmiřování sporů a ladění společenské harmonie na starých lidech.

Instinktivně totiž chápaly to, co my jsme v éře sociálních sítí zapomněli: že čistá fyzická (nebo dnes digitální a intelektuální) síla je bez moudrosti a absence osobního ega destruktivní.

Stařešinové byli ladiči společnosti právě proto, že jejich rozhodování už nebylo zamlženo potřebou osobního vítězství. Měli větší nadhled, který lze získat pouze tím, že si prožijete všechny omyly, prohry i iluze mladého věku.

Je dokonce možné, že se z většiny starých lidí stali příznivci absurdních konspiračních světů a prolhaných, bezohledných populistů částečně i jako odplata za to, že přišli o svou obvyklou roli ladičů kolektivní společnosti a jsou mladými často pokládáni za společenskou a ekonomickou přítěž.

Internet a sociální sítě bohužel značnou část této demografické skupiny proměnily ve zmatené oběti algoritmů a připravily tak svět o skutečnou, prožitou moudrost. Zůstaly jen teoretické systémy a poučky, užívané často pro krmení eg.

Ale ty starší, kteří tomuto tlaku odolali, ignorujeme na vlastní úkor. Vedení naší společnosti, politiky i aktivismu jsme s nadšením předali mladým, sobeckým dravcům, anebo těm starcům, kteří pro svou psychologickou anomálii výše popsanými stádii neprošli a své negativní a společensky nebezpečné mentální uspořádání s věkem neustále ještě posilují.

Ti všichni i takzvané „dobro“ velmi často páchají z narcistické motivace, kvůli získání statusu a sebeprosazení. Není pak divu, že náš svět míří ke kolapsu. Jsme kmenem, který vyhnal své usmiřovatele a nechal si vládnout válečníky, již neumí nic jiného než bojovat – i když už bojují jen sami se sebou a za vlastní slávu.

Mladí dravci a sociopatičtí starci

Tento text je proto poděkováním všem moudrým lidem, pro které musí být tento svět obzvlášť krutý. Vnímají totiž, jak se demokratická společnost mladých dravců a sociopatických starců dívá právě na ně jako na původce současného úpadku, i když oni ve své hlavě a hodnotách mají přesný opak.

Přitom jsou to právě oni, koho by tito dravci, maskující své ambice za společensky prospěšná témata, měli poslouchat a od koho by se měli učit.

Ano, je jich ve vlastní generaci menšina a většina jejich vrstevníků informační válce podlehla, ale to na osobní krutosti této paušalizující nálepky pro ně samotné nic nemění.

Je to poděkování těm z nich, kteří navzdory tomu všemu nezahořkli, kteří stále hledají naději a jsou ochotni investovat svůj zbývající čas a energii do stavby ochranného valu, za kterým už se oni sami neschovají.

Je to důkaz, že to nejlepší z lidské přirozenosti v naší společnosti stále existuje. Jen to musíme přestat hledat v záři reflektorů a na monitorech, a začít naslouchat tam, kde mluví tichá zkušenost a skutečná touha po smyslu.