KOMENTÁŘ. Všechny civilizace všech dob směřovaly svoje stesky i naděje mimo pozemskou realitu. Z rodových a kmenových kultů vyrostla náboženství. A to už byla politika. Pořád to ale bylo něco, v co jste museli věřit, aby všechno ostatní dávalo smysl a člověk nezůstal v drsném světě sám. Víra, která rozlišovala dobré od zlého a člověka vázala k předkům i přírodě se v církví organizovaném diktátu latiny stala kolektivním rituálem, řízeným právě a jedině církevní politikou.

Pak přišla renesance, po ní osvícenství a nakonec, v devatenáctém století, i průmyslová revoluce, která přehnala lidi z půdy do měst. Všechno se proměnilo a staré odpovědi už nestačily. Parní stroj přece nevymyslel žádný Bůh, ale do posledního šroubku člověk sám.

„Tmářskou“ víru měl nahradit všepokrývající rozum. Rozumělo se samosebou, že rozum sám od sebe přinese nové hodnoty i morálku. Stalo se však něco děsivého. V nádherném hmotném pokroku a nárůstu vzdělání ve všech jeho formách něco chybělo.

Zjistili jsme, že rozum, úplně stejně jako víra a náboženství, nedokáže nepodlehnout fanatismu. Namísto víry ve smlouvu s alespoň občas milosrdným a odpouštějícím Bohem nastoupila pseudovědecká totální a totalitní vražedná schémata komunismu, fašismu a nacismu.

S nadšením jsme vítali národní státy, státní organizaci vzdělání, ale nevšimli jsme si militarizace a totální byrokratizace života společnosti. Objevil se kolonialismus, dvě světové války s desítkami milionů mrtvých, holocaust, pak studená válka s dalšími miliony obětí.

Čím je a čím není dnešní svět

Novodobá iracionální racionalita narazila do zdi. Dnes se ve zmatku podvědomě vrací k nekritické víře ve „svaté“, a proto „silné“ vůdce. Technické řešení sociálních sítí navíc nabídlo zdánlivě nové možnosti, ve skutečnosti vracející se ke středověku do doby, kdy vládly momentálně nejsilnější tlupy lapků, v současnosti samozřejmě legitimizovaných podporou zhlouplých nebo zfanatizovaných voličů.

Trumpismus-putinismus, opřený o nový typ oligarchické ekonomiky a její propojení s jakýmkoliv politickým systémem či fasádou, proto ještě nějakou dobu vydrží. Nemůže však přinést řešení. Současná informační revoluce je mnohem rychlejší a ve svých sociálních, ekonomických, ale i klimatických důsledcích drastičtější, než byla její průmyslová předchůdkyně. Je třeba jí porozumět.

Pěna fašizujících trumpaslíků z doplňkových straniček vládní koalice už jenom vyplňuje skuliny v jednotně bezradné „politice“ bez obsahu a zásad.

Na počátku ledna 1977 napsal český filozof Jan Patočka jeden z nejdůležitějších textů českého moderního myšlení „Čím je a čím není Charta 77“.

Daleko v něm přesáhl úzce domácí kontext a zároveň na necelých třech stránkách naprosto přesně popsal historickou krizi člověka moderní doby.

„Dnešní lidstvo, rozervané ideologiemi, nespokojené uprostřed blahobytu, očekává toužebně a horečně řešení od nových a nových technických receptů. Sem náleží rovněž spoléhání na politickou moc a stát“.

Přiznejme, že jde o myšlenku bezmála sedmdesát let starou a přesto tak pravdivou a vysvětlující samolibou pitomost současné „politiky“, za všech okolností se pouze podbízející davu nemyslících a nezodpovědných otroků spotřeby. A jednověté vysvětlení veškeré krize lidskosti od průmyslové revoluce ze stejného textu?

„Morálku se nepodařilo technicky vytvořit, protože to nejde“.

Vláda žvástu

Co se dá vyrobit, se totiž dá i koupit. To je asi nejjednodušší popis fungování spotřební společnosti. Spotřeba smršťuje vidění světa a morálku nepotřebuje. Ještě důležitější jsou však důsledky takto omezujícího vztahu, produkujícího už po jedné dvou generacích jen karikatury lidství bez schopnosti solidarity a pokory.

Přidejme ještě zbabělost a neschopnost jednat podle pravdy, a získáme nejpřesnější charakteristiku české polistopadové politiky, stejně jako dokonalý popis protagonistů současné vlády.

Jestliže se od demokratických poměrů očekávala věrnost právu a především a za všech okolností rovnost před zákonem – tedy něčím tak neekonomickým, jako je praktická mravnost a morálkou deklarovaná pravidla – pak musíme ze všeho nejdříve přiznat, že jsme po roce 1989 selhali a jen přemalovali nemravnost komunistické diktatury na vládu žvástu.

Naše země nevzkvétá, přestože jsme nejbohatší generací v české historii. Něco je špatně.

Zatím poslední vláda České republiky vznikla ze zoufalé nespokojenosti a protestu proti neléčitelné korupci a prolhanosti ODS. Populistický protest ale znovu přivedl k moci ještě zkorumpovanější a prolhanější skvadru nestatečných, kteří vzývají jedinou „politickou strategii“, známou jako „když nevíš kudy dál, vyvolej konflikt“.

Neschopni pravdy hroutí se už při prvním náznaku rozpočtových problémů. Pěna fašizujících trumpaslíků z doplňkových straniček vládní koalice už jenom vyplňuje skuliny v jednotně bezradné „politice“ bez obsahu a zásad.

Po nás potopa

V českém společenství, přesněji ve společenství českého jazyka, se už od posledních let první republiky lidí politického ražení nedostává. A s každou další generací se tato neschopnost společenství propojovat jen prohlubovala.

České společenství jako celek dnes spojují jen lži o minulosti a nekulturní spotřeba. Ideje obecné morálky jsou zahnány do soukromí a myšlenky Charty 77 a minuskulního protikomunistického disentu, jako jsou obrana lidských práv, solidarity a rovnosti před zákonem, se neuchytily vůbec.

Politika je vnímána jako nedůvěryhodná korupční klec. Naší většině proto opravdu stačí chovat se a myslet spotřebně.

Ale spotřebitelská většina svět takhle nevnímá. Popkultura kvete, točí se nové a nové komedie, bulvár vzkvétá, jezdit na dovolenou k moři je sociální povinnost. Systém péče o seniory se ovšem ve stejné době přibližuje ke krizi a rodí se nejméně dětí od roku 1785, kdy porody začaly být úředně zaznamenávány.

Naše země nevzkvétá, přestože jsme nejbohatší generací v české historii. Něco je špatně. Vládnoucí elita dnešních trumpaslíků a politických hafíků to vidět nechce a jedná podle zásady „po nás potopa“.

Je namístě otázka, jestli má české společenství v takové duchovní krizi možnosti sebeobrany. Pokud ano, tak jaké.

Existují stovky příkladů úspěšných občanských iniciativ v sociální a humanitární oblasti. Stovky skvěle řízených samosprávných a sousedsky naladěných obcí. Nevládních organizací v ochraně přírody. Skvělé iniciativy a programy ochrany historické paměti. Celý segment nezávislých médií. Církve. Silná tradice „ostrůvků pozitivní deviace“ funguje.

Ale pokud se požadavek prosté morálky neprosadí v politice, nebude to stačit.