Ilustrační foto
Profimedia.cz,

Studenti po střední škole často nevědí, co je názor a co fakt. Zájem o média přijde až na univerzitě

ROZHOVOR. Vysoké školy mají zůstat apolitické, to však neznamená nezájem o politiku – u studentů ani přednášejících. V tomto duchu vedou své semináře mediální expertky Andrea Hanáčková a Jana Jedličková z Univerzity Palackého v Olomouci. V létě poslaly stížnost na Radu Českého rozhlasu a o kauzách veřejnoprávních médií také samy vyučují.

Společně s dalšími kolegy z Katedry divadelních a filmových studií poslaly Radě Českého rozhlasu stížnost kvůli kontroverzní fotografii moderátora ČRo a člena Rady ČT Lubomíra „Xavera“ Veselého. Ten se na Vlasteneckém setkání v Příčovech v srpnu vyfotil s předsedou ultrapravicové Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomášem Vandasem a nevyloučil, že by to příště udělal znovu.

Vysokoškolské učitelky Hanáčková s Jedličkovou v rozhovoru pro HlídacíPes.org také popisují poměrně neutěšený obrázek o úrovni mediální gramotnosti středoškolských studentů v Česku: „Většinou trvá půl roku, rok, než si vysvětlíme, jak se to s fakty a názory má,“ říkají s tím, že český vzdělávací systém nevede žáky ke kritickému myšlení.

Proč jste se pro společnou stížnost rozhodli právě v případě kauzy Xaver-Vandas?

Jana Jedličková: Mediálních kauz, které by snesly tuto formu akademické pozornosti, se v posledních letech vyrojilo poměrně hodně. Nicméně přece jen se většinou netýkaly spojení veřejnoprávního média a ultrapravicové politické strany či uskupení. Je to navíc kauza poměrně viditelná, přehledná a ověřitelná co do faktů a souvislostí.

Andrea Hanáčková: V žádném případě není v pořádku, aby člověk spojený se dvěma velkými veřejnoprávními médii navštěvoval setkání lidí s ultrapravicovými názory a nezřídka neonacistickou minulostí. Když se s panem Vandasem fotografuje lídryně Trikolóry, ukazuje to voličům jasnou orientaci této nové politické strany. Moderátor veřejnoprávního rozhlasu a radní veřejnoprávní televize však na takovém setkání nemá co dělat. Zapovídají mu to Kodexy obou těchto institucí a v těchto týdnech navíc předvolební pravidla obou médií.

Kritizujete také samotný Český rozhlas, za to, jak se vůči jednání moderátora Veselého postavil, resp. nepostavil. Podle vás rozhlas Veselého chování relativizuje a nijak se od něj nedistancuje. Mohly byste mi to nějak přiblížit?

Hanáčková: Jméno Lubomír Xaver Veselý budí vášně od začátku jeho angažmá v Českém rozhlase. Málokdo chápal, proč se stává novou tváří veřejnoprávního média a jaké kvality ho vynesly do exkluzivní pozice moderátora večerního vysílání na téměř všech regionálních stanicích – jako moderátor vede zcela průměrné rozhovory, často se chová žoviálně a ve vztahu k veřejným autoritám a politikům až devótně. Pojmy veřejná služba nebo veřejný zájem si příliš neosvojil.

Zároveň stále prostřednictvím soukromé XTV prosazuje své vidění světa, které je úzce napojené na alternativní a dezinformační kanály a okruh lidí blízkých Hradu. Sociální sítě využívá velmi čile a prezentuje zde své názory a různé nápady způsobem, který si žádný jiný moderátor nedovolí. Je nepochopitelné, že takového člověka si vedení Českého rozhlasu drží ve svých řadách a že mu toleruje jednání, které by u jiných bylo minimálně předmětem debaty. Opakovaně tak Český rozhlas hájí člověka, který rozhodně nereprezentuje hodnoty veřejnoprávního média a pohybuje se neustále na samé hraně etického jednání.

Fakta vs. názory

Ve své stížnosti Radě ČRo píšete: „V posledních letech plníme své semináře kauzami Českého rozhlasu.“ Jakým dalším kauzám se tedy ve výuce se studenty věnujete?

Hanáčková: Celý jeden seminář jsme věnovali analýze kauzy Janka Kroupy, nedávno byla ke stejnému tématu obhájena diplomová práce. Porozumět tomu, co se na podzim 2017 stalo, znamená naučit studenty číst zákon a jeho aktualizace, Kodex, zápisy z jednání Rady Českého rozhlasu, mediální analýzy, sledovat všechny mediální výstupy z daného období. Pro dnešní podobu Českého rozhlasu jsou aktuální i starší rozhodnutí, u kterých stálo současné vedení – například neblahá centralizace regionálních stanic v rámci Reformy 2014. Podobně pečlivě se věnujeme kauze Matematiky zločinu, která stále nekončí a aktuálně je ve fázi právnických kliček o autorském díle, zatímco stejnojmenný podcast má skoro čtvrt milionu stažení jednotlivých epizod. Tím dílem by se měl Český rozhlas chlubit, měl by ho promovat a vystavovat jako ukázku skvělé investigativní práce. Nic z toho se však neděje a pozadí té kauzy je zbytečně předmětem temných spekulací.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Jedličková: My se nevěnujeme pouze Českému rozhlasu, ani výlučně českým veřejnoprávním médiím. S našimi studenty probíráme celkovou podobu české i zahraniční mediální, především rozhlasové a televizní, krajiny. Obor Televizní a rozhlasová studia navíc na Filozofické fakultě Univerzity Palackého existuje teprve třetím rokem a je to zároveň také období, kdy byla a stále je česká mediální scéna vystavena poměrně silné a stále rostoucí a intenzivnější snaze politicky a ideově ovlivňovat nejen komerční, ale také veřejnoprávní média.

Ve výuce se proto také bavíme o nápadech předsedy SPD Tomia Okamury na zestátnění ČT nebo o různých kauzách České televize, jako například vyšetřování Zpráviček Radou pro rozhlasové a televizní vysílání kvůli reprezentaci multikulturalismu. Vedle toho jsme řešili i přístup televize Prima k migrační krizi a to, proč navzdory pokutě od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání stále v těchto technikách pokračuje, nebo jak je pak možné, že získala povolení na provozování Prima CNN. Řešíme i vztahy mezi Hradem, panem premiérem a televizí Barrandov. Těch kauz je ale v posledních letech tolik, že by to vystačilo na samostatný obor. 

Jak na kauzy spjaté s veřejnoprávním rozhlasem a televizí vaší studenti reagují? 

Jedličková: Jsou hodně zvídaví a pokud se už k takové kauze dostanou, moc rádi ji rozebírají a komentují. Náš úkol je, aby nezůstalo u jejich názorů, ale dostali jsme se i k argumentům a faktům. To je ostatně role univerzity, naučit studenty a studentky kriticky přemýšlet, neustále pochybovat a umět si věcně, logicky a fakticky obhájit svůj postoj. Problém je spíš v tom, že zejména po příchodu ze střední školy nejsou zvyklí mediální scénu sledovat a nezajímá je to, a pak nejsou schopni právě diskutovat nad rámec svých názorů. Často chybí elementární znalost rozdílu mezi názorem a faktem.

Řada z nich je také ze střední školy naučená, že se o politice  nebavíme, protože je to ve škole nevhodné, a projevit názor nemůžeme, protože co kdyby byl špatně. Většinou pak trvá půl roku, rok, než si vysvětlíme, jak se to s fakty a názory má, co to znamená, že mají být vysoké školy apolitické a proč naopak politiku sledovat musí, když se chtějí něco o médiích naučit. To je ovšem problém celého českého vzdělávacího systému a toho, jak vede děti a dospívající ke kritickému myšlení. Respektive nevede a měl by.

Veřejnoprávní média pod tlakem

Téměř paralelně s rozhlasovou kauzou Xaver-Vandas se v České televizi řešila kauza moderátora Jakuba Železného a jeho výroku na adresu komunistického prezidenta Ludvíka Svobody. Jaký je podle vás rozdíl v obou kauzách a v přístupu obou zmíněných médií? 

Jedličková: Tak především je to kauza, o které se veřejně diskutuje a nikdo se ji nesnaží takříkajíc zamést pod koberec. Nakolik je pochybení pana Železného stejné či odlišné od pochybení pana Veselého, to si musí dané instituce vyřešit samy. V České televizi existuje Kodex ČT, který vcelku jasně říká, že zaměstnanec ČT prezentuje a reprezentuje toto veřejnoprávní médium svými aktivitami vždy a za všech okolností. Osobně bych ale dodala, že pan Železný nepodporuje českou ultrapravici, alespoň o tom tedy nevím. Netoleruje a nepodporuje tak uskupení, které například dlouhodobě monitoruje česká Bezpečnostní informační služba a zařazuje jej pravidelně do svých zpráv o šíření extremismu v Česku.

A Český rozhlas?

Hanáčková: O rozhlasových pochybeních se málokdy dozvíme. Z rozhlasu odešla v posledních letech spousta vynikajících novinářů a ačkoli pozoruji, jak  mají rozhlas pod kůží, že milovali tu práci a vlastně se snaží být loajální vůči bývalým kolegům a veřejnoprávnímu poslání média, pro které léta pracovali, sem tam nějaká informace unikne. Dozvídáme se o dusné atmosféře mezi zaměstnanci a vedením, velmi přísném posuzování chyb a podepisování různých interních příkazů a zákazů. V jednom nebo dvou případech by se mohlo jednat o ukřivděnost. Pokud se ale stejný příběh opakuje a odchází skutečně skvělí reportéři, dokumentaristé, moderátoři, není to náhoda. Rétorika generálního ředitele ve veřejných vystoupeních je většinou v pořádku, verbálně rozhodně hájí svobodu, svébytnost i poslání veřejnoprávního rozhlasu. Jeho reálné jednání a činy jsou problematičtější. 

Zažíváme v Česku krizi veřejnoprávních médií? 

Jedličková: Krize veřejnoprávních médií je charakteristická tak nějak pro všechny evropské země. Nejde o něco svébytně českého. V jednotlivých zemích se to však liší historicky a dle geografického umístění. Na západ od nás a ve Skandinávii jsou veřejnoprávní média v krizi, nebo se na krizi připravují, protože se mediální sféra za poslední dvě dekády rychle a zásadně proměnila a v závislosti na digitalizaci a konvergenci médií se ozývá čím dál tím větší počet diváků, a tedy také voličů, kteří požadují buď zrušení veřejnoprávního modelu, nebo alespoň nějaké vysvětlení, proč je v 21. století veřejnoprávní model vlastně třeba. Jedním z takových častých argumentů je to, že máme na výběr z velkého množství informací a informačních kanálů a tudíž už nepotřebujeme, aby nám je někdo státem uznaný a legitimizovaný opatroval a předával. To je ale zároveň protiargument, proč jsou veřejnoprávní média stále třeba – informačních kanálů je příliš a diváci a posluchači dnes často nerozeznají informaci od dezinformace.

A co srovnání Česka s okolními státy?

Jedličková: Tady jsou naopak veřejnoprávní média pod politickým a ideologickým tlakem. Je dobré taky připomenout, že sama veřejnoprávní média se v České republice málokdy obtěžují plně a srozumitelně svým koncesionářům vysvětlit, proč vlastně potřeba jsou a jaké služby mohou nabízet a nabízejí. Krom toho je také důležité si uvědomit, na koho veřejnoprávní média vlastně cílí a koho se snaží oslovovat. Ze zákona by totiž měla sloužit všem a být pro všechny, ale Česká televize dlouhodobě ignorovala publikum mladší 50 let. Teď už se to pozvolna mění, ale je otázka, zda už to náhodou není trochu pozdě. Je pak totiž trochu nesmyslné žehrat na to, že se mladší ročníky nekoukají na lineární televizi a jsou na YouTube nebo na Netflixu. Co by taky dělali na ČT nebo na iVysílání, když tam pro ně nic není?

Debata je možná, ale náročná

V dopise Radě ČRo upozorňujete na „nutnost kompetentní debaty o nepřekročitelnosti hranic bez zvýhodňujících podmínek vůči konkrétním osobám“. Je tato debata ale možná?

Hanáčková: Je obtížná, protože k ní nejsme vedení od základních škol. Zoufale chybí výuka etiky, průprava v kritickém myšlení a mediální výchova. Pedagogika stále řeší jakési neduhy tereziánského frontálního školství a ze škol vychází další a další ročníky dětí, které vyrostly v zahlušeném mediálním světě bez orientační mapy. Pokročilá debata o etických principech je obtížná v prostředí, kde si musíme stále znovu připomínat, na jakých hodnotách veřejnoprávní média po roce 1989 v Čechách vznikla a proč je potřeba si je uchovat. Tím spíše, že v některých okolních zemích se už podařilo je zlikvidovat a v tradičních demokraciích se otřásají v základech.

Na druhé straně pomáhá sledovat, jak Švýcaři už v pátém referendu svůj veřejnoprávní rozhlas podpořili a jsou ochotni platit velmi vysoké koncesionářské poplatky. Chápou, že nikdo jiný neposkytne plnohodnotné čtyřjazyčné vysílání, nebude plnit vzdělávací roli a nedá hlas minoritám. U nás jsme stále ve fázi vysvětlování těchto elementárních funkcí médií veřejné služby.

Co se týče obecně debaty o fungování veřejnoprávních médií, jakou úlohu by v ní podle vás měla sehrát akademická půda?

Jedličková: Můžeme nabídnout třeba erudici a odborný komentář nebo srozumitelný výklad složitých procesů, které se nejen v české mediální krajině dějí a dít budou. Univerzita má ostatně naplňovat i tzv. třetí roli, tedy přispívat k šíření poznatků a hodnot ve společnosti různými způsoby. Našim úkolem je mimo jiné porozumět světu kolem nás, skrze znalost a porozumění minulosti, bez které přítomnost pochopíme stěží. Když nepochopíme, co se dnes kolem nás děje, nebudeme schopni na tyto změny reagovat. Média patří k těm, kdo naši přítomnost jak vysvětlují, tak ji hodně spoluutváří. 

Je něco, za co si česká veřejnoprávní média zaslouží být kritizována, a je jejich kritika vůbec v této době na místě? Vzpomínám si na moment, kdy jsem pro studentský server Houpací Osel zpracoval analýzu veřejnoprávních novinářů na sociálních sítích a objevily se kritické názory, že se vůbec tímto tématem zabýváme a že tím nahráváme jejich kritikům… 

Hanáčková: Rozhodně nepomáhá někdy až urputná snaha zamést věci pod koberec. Zmíněnou kauzu Janka Kroupy uťal společný dopis generálního ředitele a šéfa zpravodajství Jana Pokorného, který přitom od první chvíle práci svých investigativců hájil. Situace se navenek uklidnila, uvnitř nejspíš vyhnila.

Tomu základnímu dilematu ale rozumím a sama ho řeším. Kritika veřejnoprávního média nahrává populistům, kteří z komplikovaných etických a mravních rozprav vytáhnou jen křiklavý titulek a jím se pak ohání od hospod až po parlament. Jenže nemluvit o chybách, o pochybnostech, o proměně a nutné redefinici médií veřejné služby znamená odsoudit je ke strnulosti a následně k zániku. A pokud tuto debatu nevyvolávají občané a hlas akademiků zní zatím slabě, měla by diskusi iniciovat sama veřejnoprávní média. 

Jde i o „četku“

Česká televize a Český rozhlas nejsou jediná česká média veřejné služby. Máme tady ještě Českou tiskovou kancelář, která je taky veřejnoprávní, jen se za její služby neplatí koncesionářské poplatky, ale na svůj provoz si vydělává sama. Příliš často o ní ale neslyšíme ani od tradičních kritiků veřejnoprávních médií. Jak vnímáte její působení?

Jedličková: ČTK je zásadní informační agentura, od které informace a zprávy přebírá naprostá většina českých mediálních domů a řada zahraničních tiskových a informačních agentur. V současnosti dodává v řadě lokálních médií zásadní část zpravodajského obsahu. Má navíc dlouhodobě pověst velmi prestižního média, což v minulosti vedlo k tomu, že si řada médií již neověřuje informace, které jim ČTK poskytne. Zejména pro ta komerční je to v podstatě zbytečné, nákladné a potenciálně mrhají časem. Teď ji ale mimo jiných kontroluje i člověk, který v minulosti po jiném médiu požadoval vedle objektivního zpravodajství i zpravodajství alternativní. 

Myslíte radního Petra Žantovského zvoleného do Rady za ANO, který navíc teď kandiduje do Senátu s podporou SPD?

Jedličková: Ano, on bývá některými mediálními analytiky a médii označován mimo jiné za jednoho ze zástupců české dezinformační scény a dlouhodobě spolupracuje s Parlamentními listy, které šíření dezinformací pravidelně umožňují. Žantovský se mnohokrát nechal slyšet, že by například Česká televize ve svém vysílání měla poskytnout prostor i pro alternativní výklady světa. Jak známo, pojem alternativní pravda je v mediálním diskurzu jinými slovy dezinformace, která nemá ani s pravdou, ani s ověřeným faktem nic společného.

Rada ČTK ale upoutává negativní pozornost v posledních měsících také kvůli úrovni jejích zasedání. V momentě, kdy Rada není schopna kvůli nepřátelství a pracovně-ideovým konfliktům vykonávat svoji práci, což díky online přenosu z těchto jednání můžeme vidět všichni, nabízí se otázka, jak může daná instituce, kterou mají tito lidé kontrolovat, vůbec efektivně fungovat.

Pozornost upoutal i další radní ČTK Pavel Foltán, který byl zvolen také za hnutí ANO. Foltán kromě jiných excesů, jako bylo neustálé podávání nesouhlasných stanovisek, odešel z Rady v průběhu zasedání a čelil podezření, že je na jednání opilý…

Hanáčková: Ano, i Pavel Foltán nastoluje svým jednáním tristní úroveň v Radě ČTK. Ta by ovšem neměla být měřítkem. I pro veřejnoprávní rozhlas je však jeho Rada zásadním problémem. V obecné vulgarizaci politické scény a stále se posunující hranici představitelného chování ve veřejných funkcích jsme už vlastně rádi, když zasedání Rady Českého rozhlasu proběhne bez nějakého verbálního průšvihu radního Vitězslava Jandáka nebo provokace Tomáše  Kňourka. Ten zase, když se chce inspirovat v zahraničí, jak má vypadat moderní veřejnoprávní instituce, navrhuje cestu do Moskvy. Jindy v odvolání na preambuli Kodexu ČRo připomínkuje vyváženost vysílání i obsahu serveru iRozhlas.cz, když se ale podíváte, jakých hlasů se zastává, figuruje tam SPD nebo Sputnik. Nedávno vydal své svědectví o poměrech v Radě značně otřesený Jiří Vejvoda (v rozhovoru pro HlídacíPes.org, pozn. red.), zároveň ale přiznal, že částka za práci v Radě „příjemně navyšuje rodinný rozpočet“. K tomu snad jen poznámka, že v řadě zemí je funkce v kontrolních mediálních radách čestná a hradí se jen provozní náklady.

V Radě ČRo se kumuluje hned několik klíčových problémů, které se propisují do práce celého média: špatně nastavená legislativa ze začátku 90. let a nedostatečná diskuse o roli veřejnoprávních médií v Čechách, politické kupčení s nominacemi a volbami do Rady, které generuje osoby nekompetentní nebo nedůvěryhodné. Logicky z toho pak vyplývá nedostatečná kontrolní role Rady, vysoký počet zasedání za zavřenými dveřmi nebo skandální debata o dezinformacích a mediálních manipulacích s vrchními českými manipulátory organizovaná Radou přímo na půdě Českého rozhlasu loni v říjnu. 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

4 komentáře

  1. Václav Čech napsal:

    Děkuji za velmi zajímavý článek. Nějak mne ani nepřekvapilo, že situace ve veřejnoprávních médiích je horší, než jsem si myslel. Ač je mi přes padesát, rozhlas ani televize mi moc zajímavého nenabízí. Kde jsou ty časy, kdy dávali v televizi například dona Camilla s Fernandelem (farář bojující proti rudému zlu). Škoda, že nedali i dona Camilla v SSSR. Ale mám jej na DVD. Raději poslouchám CD, dívám se na you-tube a po celém světě kupuji kvalitní filmy na DVD. Co potřebuji mi spolehlivě vyhledá „strýček GOOGLE“. Je úžasné vidět kvalitní filmy v originále a také se mi moc líbí angličtina Jana Wericha. Skvěle hraje jak v češtině, tak v angličtině.
    Také si myslím, že je velká chyba, že dnešní děti nevidí pohádky od Jiřího Trnky, ač jdou a jsou oblíbené i ve světě. Je třeba aby lidé u nás měli kritické a hlavně kreativní myšlení a ne jen encyklopedické znalosti.
    Ve školství devadesátých let jsem se setkal s nepochopením nových přístupů i u rodičů, kteří tvrdě vyžadovali stejný způsob výuky, jaký sami zažili. Nechápali, že je jiná doba a jiné požadavky.

  2. petrph napsal:

    Bohužel, ono se dá o mnohém z  článku opět diskutovat, ovšem ta tragédie je hned na začátku Pokud platí zmíněný výrok „.. „Studenti po střední škole často neví, co je názor a co fakt“ tak je to hrubá chyba současné soustavy vzdělání – ovšem v opačném gardu,..
    Protože – přece podle současné vzdělávací doktríny se studenti nemají učit fakta – ale chápat věci v souvislostech. Ovšem, ono chápání jsou právě ty (vytvářené nebo přebírané) názory..
    Tudíž – pokud by dokonce nerozeznali fakta od názorů, nemohli by se vlastně ve škole naučit vůbec nic ,ale současně by byli snadno zranitelní vůči jakékoliv propagandě .
    Což je ovšem bohužel přesný popisu současného stavu. A jak říká pointa mé oblíbené vulgární anekdoty „Na tom jsme se přece dohodli předem“,,,

  3. St. Oborský napsal:

    Rozlišit názor a fakt často nedokáží ani „profesionální“ novináři napříš všemi médii.

  4. srneček napsal:

    Bohužel mnozí „studenti“ jsou jen pouhými sběrateli titulů a diplomů, což se pak ukáže v praktickém životě. Určitě má na tom zásluhu i způsob výuky, ale marná sláva, jestliže je pro studenta důležitější titul, než znalosti, tak to školství těžko vychytá.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *