ROZHOVOR. „Především se musím přiznat, že do zemí bývalého Sovětského svazu jezdím rád, protože se tam všude domluvíte rusky a lidé jsou tam velice přátelští. Mně to navíc bezděky evokuje mládí. Najednou člověk vidí, jak rychle zapomínáme, v čem jsme dřív žili. A oni v tom – i když to už není ten echtovní socialismus – žijí stále,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org archivář a cestovatel Antonín Herudek. Už dvacet let provozuje antikvariát v pražské Nerudově ulici.

Antonín Herudek je archivář a cestovatel. Po gymnáziu studoval dvouletý obor knihovník, poté dramaturgii na pražské DAMU. Díky slezské umanutosti a lásce ke knihám se vydrápal vysoko do Nerudovy ulice, kde s kolegyní Jitkou už přes dvacet let provozuje antikvariát. V mezičase provandroval pět teplých světadílů a desítky zemí. O obou jeho „frajárkách“ jsme si povídali v krámku pod Pražským hradem, kde se nad hromadami tiskovin a stojany s grafickými listy vznášel charakteristický odér starých knih.

• Jak se proměnil pojem „kniha“ za desetiletí vaší praxe?

Třiačtyřicet let je opravdu dlouhá doba. Především je třeba zdůraznit, že se díkybohu změnil politický systém, samozřejmě se změnila i generace čtenářů a jejich preference. Aby to bylo fér, budu mluvit za náš antikvariát: co bylo dřív zakázáno, to jsou dneska ležáky. Je mi strašně líto, že tu třeba máme Škvoreckého a další, a nikdo to nechce. Na druhou stranu musím uznat, že dnes vychází knížky, o kterých se nám v mládí ani nesnilo. Řečeno s nadsázkou, já nemám odvahu jít do normálního knihkupectví, abych tam nenechal majlant. Ale braku je tam taky dost. Přesto se mi zdá, že pomalu mizí generace, která si systematicky pořizuje knížky domů. Já a moji dnešní kolegové, aniž jsme to tušili, jsme si tak do revoluce „nakopali materiál“ pro budoucí antikvariáty. Samozřejmě i mnozí další během těch hubených let socíku pokračovali v tradici první republiky, kdy kvalitní knihovna byla prestižní záležitost, někdy možná snobská v tom nejlepším slova smyslu. Až do revoluce byly některé knížky cenným artiklem, dalo se nimi zaplatit třeba meloucháři za instalatérské práce. Samozřejmě nešlo o Platóna, ale o detektivky – třeba 3x Raymond Chandler.

• Chmurné předpovědi o zániku klasické tištěné knihy se ale nenaplnily…

Souhlas, nových knih vycházejí denně desítky. Jak už jsem ale říkal, něco je ve fantastické kvalitě – například tituly nakladatelství Arbor vitae, zatímco v mainstreamu se to občas skoro nedá nazvat knihou – nedávno jsem měl v ruce tristně vyhlížející paperback markýze de Sade, ačkoliv zrovna on není moje četba. No a vedle toho si kvantum lidí čte na internetu, v čtečkách nebo v mobilech. Přesto se o osud klasických knih nebojím, ty staré nevyjímaje. Pořád jsou lidi, které přitahují krásné kožené vazby, slovníky, grafické listy nebo původní plakáty. Mými nejmilejšími klienty jsou ovšem hřbetaři.

• Čím se vyznačují hřbetaři?

Tiše se jim tímto omlouvám za nevyžádaný přídomek, zkrátka jde o druh odborníka a trochu podivína na způsob Josefa Váchala. Hřbetař se zajímá o staré tituly, ne o nějaké samizdaty na průklepáku nebo torza knih, ale o původní tisky s co nejzachovalejší vazbou, kterých si cení jako pokladu. Mně takový postoj rozhodně konvenuje.

• Zmínil jste se, že je zájem o původní plakáty. Spadají sem i ty s propagací komunismu?

Jistě. Po revoluci nakupovali turisti kdejaký bizár, např. plakát Maladjož na samaljoty nebo nějaké ty Leniny. Těžko říct, zda to brali vážně, nebo jako recesi. Nicméně i recese je podle mne druh sběratelství, určitě šlo o svého druhu odborníky, protože brali jen originály. Rozhodně to ale nebyl artikl, který by nás živil. Jsme tady na tzv. Královské cestě, takže sháňka je pořád, ale dnes už toho máme minimum.

• Uplynulo už sedm měsíců od vpádu Ruska na Ukrajinu, mohla tato skutečnost přispět k ochlazení zájmu o relikvie bývalého impéria Sovětského svazu? Nedávno jsem byl na Havelském trhu, ušanky a matrjošky už tam moc vidět nejsou, pouze sem tam na pěší zóně v kamenných prodejnách. …

Pokud mizí, tak je to jen dobře. K té Ukrajině nemám co říct, normálnímu člověku to prostě hlava nebere. S těmi materiály komunistů je to ale zvláštní. Stále mě překvapí, když se objeví někdo třeba z Latinské Ameriky, kdo shání původní propagační tisky. Trochu je chápu, oni mají na věc odlišný pohled, nemusí dvakrát USA a jejich zkušenost s komunismem byla jaksi součástí dekolonizace. Bavím se s ním a on je to nějaký badatel, který ani neumí česky, přesto mu stojí za to dopodrobna zkoumat ty komunistický žvásty. Snad ví, co dělá.

• Poznamenal jste, že konflikt Rusko vs. Ukrajina je mimo chápání normálního člověka. Jak se teď jedni nebo druzí projevují?

Situace s nimi je asi taková: když vejdou, já nepoznám, zda je to Rus nebo rusky mluvící Ukrajinec, natož na jaké straně stojí. Oni si to uvědomují taky, možná se stydí přiznat totožnost, a tak radši mluví anglicky. Samozřejmě jsou okamžitě k rozeznání podle přízvuku a taky podle zvyku většinou neodpovědět na pozdrav. To asi patří k tomu skrývání identity.

• Pojďme k vašemu cestování. Zajímaly by mě cesty do Sovětského svazu, následně i do postsovětských zemí. Jak jste vnímal tu rozlehlost, rozmanitost kultur i etnik? Pomohly vám ty cesty k pochopení ruské mentality?

První cestu do SSSR jsem podnikl už v roce 1980, to ještě žil Brežněv. Byli jsme v Soči, Kyjevě a pak v Gruzii, konkrétně v tehdy ještě neodtržené Abcházii. Žádné iluze o tom zřízení si pochopitelně nikdo nedělal. Z mentality lidí jsem mnoho nezachytil, oni nás taky samotné nikam nepustili. Neřekli přímo, že tam nebo onam (třeba do Batumi) nesmíte, ale neprodali vám bilet na autobus. Úsměvné bylo zrovna aktuální prohlášení místního plátku, že se bude zdražovat alkohol, prý na přání pracujících. Co mě šokovalo, že v Soči na nádraží nebyly na záchodech dveře. Nebo úroveň obchodů: patrový univermag – přízemí chleba, cukr a konzervy, první patro odznáčky. Mnohem víc mi daly ty pozdější cesty po roce 1989, kdy se doopravdy dalo svobodně cestovat a mluvit s lidmi.

• Které země to byly a čím vás zaujaly?

Především se musím přiznat, že do zemí bývalého Sovětského svazu jezdím rád, protože se tam všude domluvíte rusky a lidé jsou tam velice přátelští. Mně to navíc bezděky evokuje mládí. Najednou člověk vidí, jak rychle zapomínáme, v čem jsme dřív žili. A oni v tom – i když to už není ten echtovní socialismus – žijí stále. Nicméně kupříkladu v Uzbekistánu vidíte, že o města, jako je Samarkand, Buchara nebo Chiva, se starají a mají je mnohem zachovalejší než v Íránu. Navíc je tam pro nás příjemně lacino a lidi jsou otevření. Na „bílého muže“ hledí s úctou, někdy i s neopodstatněným očekáváním. To jsme třeba přijeli do nějaké vesnice, seběhli se kolem nás místní, a když zjistili, že jsme z Česka, prosili nás, abychom jim v Praze zprostředkovali práci. Jak jim člověk má vysvětlit, že je jen obyčejný turista? Na venkově mají s prací asi potíže, korupce je tam obecně rozšířeným jevem. Když náš autobus zastavili místní policajti, podotýkám bezdůvodně, řidič jim okýnkem podával řidičák, z něhož čouhala bankovka. Jsou to víceméně autoritářské režimy, korupce je tam všude, rozdíly jsou v prosperitě a v míře svobody. Navzdory chudobě mi v Kyrgyzstánu lidé připadali svobodnější než v bohatším Kazachstánu, kde bylo změnu na tvrdší režim vidět hned po překročení hranic. Oproti tomu jsem měl velmi dobrý pocit z Gruzie, v Tbilisi na mě dýchla atmosféra kosmopolitního města, ačkoli už tehdy tam byla ruská enkláva, kam vás gruzínský taxík dobrovolně nezavezl. Mluvím o situaci před dvaceti lety, nevím, jak vším zacloumala nová politická tektonika.

• Díval jste se na cestách jako knihovník po něčem ze svého oboru?

Ano, díval. Tuším to bylo v Arménii, kde se mi ze všeho nejvíc líbily ty kostelíky, tam jsem venku na nábřeží viděl pár prodavačů, kteří na způsob bukinistů nabízeli knihy v ošoupaných vazbách přímo z auta. To bylo vše, na klasické antikvariáty jsem narazil až v pobaltských republikách.

• Mají knížky stále onu magickou výpovědní sílu, dokáží ještě zprostředkovat zásadní myšlenky?

Já upřímně věřím, že sílu sdělit něco zásadního knížky stále mají, jinak bych jim nevěnoval celý život. Možná už to není tak masová záležitost, ale pořád je dost lidí, kteří dávají přednost individuální četbě a přemýšlení o ní. Při cestách po světě jsem si uvědomil, že v tomto konkrétním ohledu na tom nejsme vůbec špatně.