LZE I LÉPE. S nenulovou pravděpodobností naše doba ledová jednou skončí a stát se bude muset zadlužit coby jediný, kdo si může nyní zadlužení dovolit. Pomoc musí být plošná, není čas (a není ani bezpečné) vybírat šampiony. Ale o to více bychom v tom zadlužování neměli zapomínat na pár možných škrtů, které ozdraví struktury našeho rozpočtu. Kdy, když ne v současné katarzi?

Leonid Iljič Brežněv, Znovuzrození. Premiéru měla hra v listopadu 1982 ve Státním divadle Ostrava. Musel v ní hrát celý soubor, aby měl každý čárku. V nejdůležitějším obraze, kdy si cenzura ty čárky u každého dělala, museli všichni nastoupit na jeviště a deset minut na scéně tahat v mrazu za imaginární lano kterým vztyčovali sloupy vedoucí k vodní elektrárně Dněproges.

I dnes před nás dennodenně předstupuje celý vládní sbor a v ekonomickém mraze tahá za lana ke vztyčení podpory pro hospodářský proud, abychom nezabili více lidí ekonomicky než epidemicky. Zatím jde však stále o Brežněvova lana. Imaginární.

Máme tu další NERV, v pořadí již přinejmenším třetí ekonomickou komisi pro boj s následky státního zmražení ekonomiky. Zatím tak máme více komisí, než fungujících systematických státních programů. Ze Západu jsme úspěšně okopírovali snad jen program Antivirus pro zaměstnance. Bohužel jsme jej obohatili neprůchodným formulářem, který nikdo nevyplňuje podle úřednictva. Pro OSVČ ani firmy zatím žádná skutečně systematická pomoc. Jen jednorázovka po totálním fiasku (Pětadvacítka), a jeden program na vyřešení klasického vládního problému nedočerpávání Evropských fondů (Covid II).

Je samozřejmě kriticky důležité pomoci lidem v zachování ekonomických vazeb, abychom měli z čeho znovuzačít, až se stát konečně rozhoupe k Chytré karanténě a začneme naše vlastní ekonomické Znovuzrození z mrazivého sevření.

Ale stejně důležité je, abychom ty sloupy vztyčili správně a nerecyklovali ty staré, zohýbané. I naše nové NERVy mají v sobě hlasité bojovníky za vztyčování sloupů Naprogramovaného Nerůstu. Ekonomové oproti tomu orodují za narovnávání výdajové struktury státního rozpočtu.

K pomoci se neproškrtáme

Každý rozpočet obsahuje kapitolu nazvanou „Rezerva na řešení krizových situací, jejich předcházení a odstraňování jejich následků (zákon č. 240/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů)“. Na letošek je v ní vyhrazeno, na jednoho obyvatele, celých 14 korun…

Abychom zaplatili dnes potřebnou hospodářskou pomoc od státu coby jediného subjektu schopného si půjčovat bez následků, nemá vůbec cenu škrtat. Byla by to nesmyslně drobná pomoc. Škrtat totiž nemůžeme mandatorní (povinné) výdaje, a ty v posledních letech jen neustále rostly s téměř každým novým zákonem.

Stát se sice chlubil, že podíl mandatorních výdajů na rozpočtu (drobně) klesal.  Ale to je zase jen mámivé šálení našeho růstu. Lámali jsme rekordy v nezaměstnanosti, a tak reálné výdaje na sociální služby mohly klesat. Ale uzákoněné platby rostly. Jen ještě rychleji ubývalo těch, komu je bylo nutno vyplácet. Toto „zdražování zdánlivě bez následků“ nás nyní ale kousne dvojnásobně: nezaměstnanost se nejen vrátí „do normálu“ ale bude vysoko nad normálem.

Bez skutečné důchodové reformy s mandatorními výdaji nehneme. A tak nám zbývá zhruba jen čtvrtina státního rozpočtu, kde lze dnes škrtat. I kdybychom z nich dokázali seškrtat celou desetinu, jsou to necelá tři procenta státního rozpočtu neboli 40 miliard korun. Zhruba hodnota naplánovaného schodku pro rok 2020. Ten nyní vláda chce zpětinásobit na 200 miliard, a v zemi téměř nenajdete ekonoma, který by si myslel, že by to mohlo stačit.

I kdybychom skutečně zůstali na 200 miliardách, museli bychom nepovinné výdaje seškrtat o celou polovinu. A to žádné ministerstvo nedovolí, neboť nepovinné výdaje jsou právě koncentrovány ve všech ministerstvech kromě MPSV.

Ministryně financí včera oznámila, že chce vrátit veřejné finance do předvirového stavu do roku 2028. To už je rozumná doba, ve které by se nějaká vláda mohla pokusit o restrukturalizaci a znovuzrození struktury státního rozpočtu.

Primární přípravou na nové epidemie musí vždy být snížení podílu povinných výdajů, jinak si naše fiskální ruce neuvolníme. Ale několik tipů na snížení těch nepovinných přesto existuje.

Jak zvládnout další krizi lépe

Z jízdného

Nejjednodušším krokem musí být vyčištění rozpočtu od čistě volebních výdajů. Příští volby možná mohly být rozhodnuty zdarma cestujícími důchodci a studenty, je však jasné, že celá volební kampaň bude o koroně. Za vynaložených šest miliard se tedy v příštích volbách nedá koupit jediný hlas, tak je třeba vrátit peníze do rozpočtu k potřebnějším účelům. Důchodcům můžou klidně peníze zůstat – zdůstojněme jim raději podmínky v proklatě podfinancovaných pečovatelských domech. Budeme jich potřebovat stále víc.

Z medvědů

Po 220 letech se do Čech vrátili medvědi. Nejvyšší čas proto přestat s jejich každoročním porcováním. „Porcování medvěda“ je každoroční proces, kdy poslanci při sestavování rozpočtu na příští rok posílají peníze na své zájmy či voliče, výměnou za podporu. Logicky jde často o zájmy poslanců vládních stran, s podporou opozičních politiků pro rozpočet se většinou nepočítá. Ano, dnes je situace lepší než ještě před tuctem let, kdy byl v rozpočtu medvěd k rozporcování přímo vyhražen. Dnes se to většinou děje „výměnou něco za něco“, dáme mým a vezmeme tvým. I tak to na letošek dělalo 10 miliard korun. Kdyby poslanci mohli jen brát a nikoli dávat, hned bychom měli o čtvrtinu menší schodek.

Z hmotných rezerv

Dvě a půl miliardy ročně nás stojí Správa státních hmotných rezerv. Navrhovat její škrtnutí (či drastické omezení) dnes, v době „národní krize a zavřených hranic“, může vypadat jako čiré bláznovství. „Vždyť přeci nyní budeme potřebovat více, nikoli méně zásob!” Ale ekonom se nedívá na to, jak by něco mohlo fungovat v ideálním světě. Tomu se říká „jednorožčí vládnutí“. Je dokonalé ve všech směrech, až na jediný drobný problém; že neexistuje. Naše dnešní krize naopak dokazuje, že reální lidé nejsou nikdy schopni naplánovat, odkud přijde další ťafka, a jak se na ni připravit. Respirátory v rezervách nebyly, protože ministerstvo zdravotnictví nepředpokládalo jejich potřebu (a asi nemohlo, to bychom museli mít rezervní celou republiku a dát vždycky od všeho záložní kopii).

Možná že i kdybychom respirátory do rezerv dali, byly by teď v českém skladě v Německu, jako naše záložní nafta. V tom Německu, které vláda prohlásila za zamořené území a zakázala do něj vstup… Suma sumárum: nepotřebujeme, co skladujeme, a neskladujeme, co potřebujeme. Nejlepší „rezervou“ pro případ našeho národního nedostatku jsou otevřené hranice a výrobní kapacita EU. Pokud bychom někdy šli s touto rezervou do války, budeme mít mnohem větší problém než nedostatek rezervní nafty. A tuto rezervu máme zadarmo.

Ze sportovní agentury

Národní sportovní agentura spolkne ročně 86 milionů. Nic moc, řeklo by se, ale když se kácí les, nechť létají i třísky. Na studiu zločinů komunismu přitom šetříme a dáváme na ně jenom třikrát tolik. Návrat komunismu (obzvláště po COVIDu reálnější než kdy jindy) by nás stál 231x více, než nedostatek sportu.

A právě těch 86 milionů ukazuje onu bezzubost. 42 % rozpočtu jde na platy agentuřanů a agentuřanek. Sport je správné podporovat, ale ne skrze státní agenturu. V zahraničí je pýchou každého sportovního klubu, kolik dobrovolnické práce se znevýhodněnými dětmi její hvězdy odvedou. To je stokrát lepší (a levnější) pomoc, kterou ty uvědomělejší české kluby již dávno dělají. Děti budou vždy raději následovat hvězdu než agenturního pracovníka.

Z nějakého ministerstva

Máme nyní slavně více ministerstev než ministrů. To je dobrý začátek, ale v EU patříme k zemím s nadprůměrným počtem ministerstev, obzvláště když zohledníme velikost země. I největší stát EU, sousední Německo, to zvládá se stejným počtem ministerstev.  Jakkoli je dnes Maďarsko politicky nekorektní příklad, již mnoho let má ministerstev pouze osm. Nizozemí jedenáct. A pozor, méně ministerstev neznamená automaticky nějakou orbánovskou polodiktaturu. Nechť si klidně úřednictvo dělá, co doposud, ale ušetříme na režii jednotlivých personálních oddělení, zasedačky budou efektivněji využívány a tak dále. Když můžeme po starořeckém vzoru spojit sport a školství, proč ne dopravu a průmysl napevno, nejen přechodně, nebo místní rozvoj a kulturu?

Jen prosím nespojujme ministerstvo kultury s ministerstvem spravedlnosti. Brežněvovskou jevištní spravedlnost ponechejme nadobro minulosti.

Lze i lépe…. ozdravovat státní finance. Je jasné, že pandemie (a s ní spojený státní hospodářský ledomor) bude v mnohém směru katarzní. Ve všech českých Národních ekonomických radách jsou nyní zastánci nerůstu a snižování ekonomické a snad i osobní svobody v příštích letech. Nepochybně nás čekají nacionalistické tlaky na národní soběstačnost a omezení otevřenosti, ve jménu bezpečnosti. Ale ať už ta katarze dopadne jakkoli, zkusme ji, národe Haškův, využít alespoň k „mírnému pokroku v mezích zákona“. I ve státním rozpočtu lze najít prostor pro škrty – aby zbylo více pro skutečnou pomoc. „Ve jménu bezpečnosti“, samozřejmě…

O autorovi: Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridgi a Chicagu a spolupracuje s ekonomickým výzkumným ústavem ve Švýcarsku. S „nastavením systémů“ v těchto zemích má nejvíce zkušeností, ale dobře ví, že velké bohatství příkladů úspěšných reforem nabízejí i jiné státy. Nyní je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland. Seriál „Lze i lépe“ nemá být jen pouhým povzdechem, že jinde něco funguje lépe, ale vždy nabídne praktickou doušku, co a jak je pro zlepšení udělat v Česku.