POZNÁMKA. Tomio Okamura dnes varuje před sudetskými Němci jazykem civilizační pohromy. O to zajímavěji působí, co sám psal před lety o nacismu, kolektivní slepotě a nenávisti.

Potkat svoje já z roku 2012, co byste si řekli? Možná byste se divili, co jste si tehdy mysleli a o čem byli přesvědčeni tak pevně, že jste to dokonce sepsali do knihy. Jako Tomio Okamura.

V jeho dnešním podání je nadcházející sudetoněmecký sjezd v Brně něco jako revizionistický happening s přehlídkou nablýskaných holinek sturmbannführerů.

Okamura naskočil na vlnu nenávisti, pseudovlastenectví a obrany národa před neexistujícím nebezpečím a ostře odsuzuje vše, co s akcí souvisí.

Mluví o neúctě k obětem nacistické okupace, o tom, že sudetoněmecký landsmanšaft má prokazatelně nacistické kořeny. Právě období nacismus používá jako hlavní argument proti sudetskému sjezdu.

Však taky normální člověk na nacismu nic hezkého hledat a nacházet nemůže. I když…

Vlastní mýtus o nacismu

Vzít dnes do rukou svou knihu Umění žít, Okamura by se nepoznal. Kromě toho, že se na přebalu usmívá jeho výrazně mladší a štíhlejší já, dozvíme se leccos zajímavé právě o jeho pohledu na nacismus.

„Nacismus v Německu zavedl děsivý teror (…). Ale nemůžu nevidět, že Hitler své sliby svým občanům plnil. Nebyl to hypnotizér, který omámil národ – on co slíbil, to v zásadních bodech národu dal,“ napsal Okamura s tím, že Hitler Němcům vrátil „vlastenectví a hrdost, sounáležitost, odvahu, schopnost se obětovat“.

Podle Okamury na nacismu sami mnohé nechceme vidět:

„Jednak to pozitivní, co Němcům přinášel, a také jeho podstatu. Utvořili jsme si vlastní mýtus o nacismu – personifikovali jsme v něm veškeré zlo – protože nám to pak umožňuje lépe se vyrovnávat s našimi zločiny.“

Docela přesné. Stejně jako jeho další připomínka, že „nacismus, nacistické Německo stvořili a tvořili ,slušní‘ lidé – jako vy nebo já, kteří do poslední chvíle odmítali vidět zrůdnost toho všeho kolem sebe“.

Když začínám nenávidět

Okamura z roku 2012 jako by se snažil promlouvat do duše své o 14 let starší verzi:

„Naše neochota vidět svět, jaký je, nebo v jeho plných souvislostech, je zločin, který pácháme sami na sobě. Je třeba pochopit běh dějin, myšlení lidí, i těch nejhorších, abychom se jejich chyb vyvarovali. V okamžiku, kdy začínám nenávidět, začínám být stejný jako ten, kdo nenávidí.“

Okamura se v knize hlásí k pojmům jako slušnost a čest, dnes je to ale on, kdo pracuje s kolektivní vinou a historickým strašením a dopouští se zjednodušení, před nímž tehdy varoval.

Nakonec by se ale s pomocí četby svých vlastních knih mohl dobrat k smíření a k poznání, které už zjevně vytěsnil:

„Být zapřisáhlým nepřítelem nějakého názoru nebo lidí je hroznou ztrátou hlavně pro nás. Z každého názoru bychom měli čerpat a učit se a učit se hlavně druhé chápat. Včetně toho nejhoršího, co moderní dějiny poznaly – zločiny nacistů a stalinistů.“

Nejostřejší kritik dnešního Okamury paradoxně nesedí v opozici, ale v řádcích jeho vlastní knihy.