KOMENTÁŘ. Loňská studie Univerzity Palackého na třech tisících českých příspěvků na síti X ukázala, že sedm z deseti komentářů reagujících na významné společenské události má jasně negativní zabarvení. Vylévat si vztek na sociálních sítích je ale podobné jako dávit naprázdno. Mnohem užitečnější by bylo naučit se negativní emoce vyjadřovat jinak a jinde. Žádný univerzální recept na „emoční bábovku“ ale neexistuje.

Bez emocí by byl život snazší. Dělat přesně to, co si naplánuju, usínat kdy chci, myslet na co potřebuju a říkat lidem to, co si myslím, aniž bych se zadýchával, červenal a zakoktával. Mohl bych řídit svůj život jako firmu. Ale byl by to život?

Sdílení emocí má zásadní význam. Je to malta cihlového domu, který spolu budujeme, želatinová poleva dortu, do kterého jsme vsazeni jako kousky ovoce. Sdílení emocí nás drží pohromadě. Jenomže to není vůbec snadné.

Při své práci párového a rodinného terapeuta často pozoruji, že spousta mužů se při otázce na pocity otočí na svou partnerku, aby jim pomohla, protože to „umí líp říct“.

Sdílení emocí přitom není žádná speciální dovednost, kterou je třeba se učit, ani nezávisí na verbálních schopnostech.

Vlastně je úplně jedno, jakým způsobem spolu emoce prožíváme, jenom je důležité, abychom si v tom rozuměli. Když bouchnu pěstí do stolu, anebo se na druhého člověka usměju, většinou mi rozumí, aniž bych cokoliv říkal.

Kam vylejt hejt

S pozitivními pocity většinou problém nemíváme. Vyjádřit spokojenost, náklonnost, zájem, přátelství nebo vděk nám jde dobře už proto, že očekáváme pozitivní přijetí. Jen málokdo pochybuje o tom, že tato vyjádření jsou spojovacím materiálem našich vztahů.

Potíž je s negativními emocemi. Žijeme v kultuře, kde se odmalička učíme potlačovat vztek, naštvání, nenávist nebo odpor, protože na sdílení takových pocitů zkrátka „není nikdo zvědavej“.

Háček je v tom, že sami nemůžeme ovlivnit, co budeme prožívat. Můžeme maximálně ovlivnit kanál, kterým to z nás jde ven.

Můžeme se naučit pocity regulovat, zastavovat je nebo je vypouštět. A celkem logicky máme tendenci otevírat průchod spíše emocím lásky, než nenávisti.

Pro firmy je maximální priorita udržet pozitivní naladění svých zaměstnanců, rodiče jsou rádi ušetřeni hlasitých a vztekajících se dětí, a stejně tak děti nenesou dobře hašteřící se rodiče. A když si pak zařveme na ulici, riskujeme stíhání kvůli veřejnému pohoršení.

Jenže i negativní emoce si musí hledat vlastní cestu ven, přičemž prostoru, kde jsou vítány, není moc.

Jako zvracet naprázdno

Prostředí internetu, zejména sociální sítě, se zdá být lákavým místem pro bezpečnou ventilaci nenávisti, vzteku a odporu.

Jsou tam reální lidé, které sice neznám, ale mohu si s pomocí jejich fotky živě představovat, jak na ně řvu sprostá slova ze tří centimetrů přímo do obličeje, aniž mi hrozí nebezpečí fyzického konfliktu. Maximálně si vysloužím ban.

Má to ale i své nevýhody. Mám před sebou výlevku negativních emocí. Chtělo by se říct boxovací pytel, ale tak to úplně není. Při boxování se alespoň zbavujeme napětí, které je tělesným základem všech pocitů, ale při psaní nenávistných komentářů si jen představujeme, jak se napětí zbavujeme.

Lze si sice skrze psaní sprostých slov ulevit a tím se dostat do relativního klidu, ale napětí uvnitř zůstává. Je to tedy jen zdánlivá úleva. Takové zvracení naprázdno.

Zásadnější je, že pokud si tento vzorec vylívání emocí na sociálních sítí osvojíme, ohrožuje to v důsledku naši schopnost zažívat blízkost, intimitu. Negativní emoce totiž patří do blízkých vztahů stejně jako ty pozitivní. Naši blízcí mají právo o nich vědět.

Sám jsem si prožil, jak destruktivní dopad má zadržování negativních emocí pro partnerské vztahy. Bohužel jsem si to vždy pořádně uvědomil, až když bylo pozdě.

Recept na emoční bábovku? Zapomeňte

Jak tedy jinak zacházet s negativními emocemi než psaním hejtů? Bohužel v tomto případě nelze nabídnout recept jako na bábovku, každý si musí vytvořit svůj vlastní postup.

Společným vodítkem ale může být, že když se mnou něco hýbe, tak se nechám rozhýbat. Jinými slovy, ve chvíli, kdy nějakou negativní emoci zachytím, tak se snažím ji ozvučit v tom prostředí, kde vznikla.

Může to mít různé podoby, od zmíněného bouchnutí pěstí do stolu až po slovní popis toho, co prožívám.

Nemusí to být hned. Mohu chvíli počkat a hledat způsob, jak to udělat, abych druhého příliš neranil. Někdy je ale lepší dopustit se drobného škrábnutí, než být zcela nečitelný a nesrozumitelný.

Také není dobré váhat příliš dlouho. Riziko je potom v podstatě stejné, jako když se zadržují jiné formy tělesného vylučování.

Pokud už se nám povede emoci nějakým způsobem vyjádřit, je důležité neodcházet a počkat si, co se bude dít dál. Možná vznikne konflikt, hádka, možná přijde omluva, vysvětlování, možná něco úplně jiného. Něco nejspíš přijde, málokdy se nestane nic.

A pak lze zažít ten úžasný proces, jak se původně nepříjemná negativní emoce začne postupně proměňovat.

Pokud bychom se tohle aspoň trochu naučíme, nemuseli bychom si negativní emoce tolik vylévat do vlastní kapsy a i sociální sítě by pak byly třeba o trochu snesitelnějším místem.

Autor je sociální psycholog a rodinný terapeut