GLOSA. Petr Macinka zakázal vstup novinářce Deníku N na tiskovou konferenci Ministerstva zahraničních věcí. Nejde o nijak novou metodu, byť vypovídá  hlavně o tom, kdo zakazuje. Komunistický režim s nepohodlnými novináři zacházel velmi podobně. To se týkalo samozřejmě pouze novinářů ze západního světa, protože žádný z domácích novinářů nepohodlným být ani nemohl.

Komunisté dobře věděli, že je důležité rozhodovat o tom, kdo bude mít přístup k informacím, kdo se dostane na tiskovou konferenci, kdo získá akreditaci, kdo bude moci položit otázku a kdo zůstane za dveřmi.

Žádné provokace nepřipustit

Zahraniční novináři mohli v Československu působit pouze s povolením státu. Akreditace nebyla právem, ale výsadou, kterou bylo možné kdykoli odebrat nebo neprodloužit.

Na řadu tiskových konferencí se proto dostali jen vybraní novináři. Nepohodlné otázky byly ignorovány, označovány za provokace nebo nebyly vůbec připuštěny.

Režim si pečlivě hlídal, kdo se bude ptát. Nepohodlný novinář byl rizikem. Proto komunistický režim omezoval jeho přístup k informacím, kontaktům i veřejným vystoupením představitelů státu.

Tato metoda měla a má jednu zásadní výhodu. Navenek bylo možné tvrdit, že tiskové konference probíhají a že novináři jsou přítomni.

Ve skutečnosti však režim rozhodoval o tom, kteří novináři to budou a jaké otázky budou zaznívat.

Poprvé a asi naposled

Nejnebezpečnější totiž není kritický článek, ale možnost položit kritickou otázku přímo představiteli moci.

Komunisté to dělali, aby chránili režim. Každá nepříjemná otázka mohla odhalit slabiny systému, a proto bylo jednodušší nepustit dovnitř toho, kdo by ji položil.

V případě Petra Macinky lze jen těžko hledat takto „vysoký“ motiv. Jde tu jen o něj samého.

Zjevně se snaží zakrýt svou nekompetentnost, nedostatečnou orientaci v tématu a argumentační slabost.

To vše se navíc snoubí s okázalou snahou užít si moc, kterou získal poprvé a s velkou pravděpodobností i naposled.