ROZHOVOR. Nemyslím si, že by to byla tak zásadně závažná kauza, aby se kolem ní musel strhnout takový humbuk. Slova končícího šéfa Nadačního fondu proti korupci Petra Soukenky vzbudila velký ohlas a řadu nesouhlasných reakcí. „Je mi lhostejné, kdo a jak si rozhovor vykládá. Ten kdo chce vidět podstatu toho, o čem jsem hovořil, tak ji vidí. Kdo chce vidět, že hájím Babiše, ať si to klidně takto interpretuje,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

• Mezi ministry Dienstbierem na straně jedné a Babišem s Pelikánem na straně druhé se strhla pře o zákon o ochraně whistleblowerů. Z vašeho pohledu – skutečně byl ministr Dienstbier liknavý, nebo je to třeba číst jako formu boje uvnitř koalice?

• Jiří Dienstbier navrhuje dvě varianty, obě jsou rozprostřeny do víc zákonů, Pelikán s Babišem samostatný zákon. Co je lepší cesta?

Varianta jednoho zákona je přehlednější zejména pro veřejnost, ale i odborníky. Řešení cestou více zákonných norem sebou navíc přináší i rizika, která jsou spojená s různými snahami o dodatečné dílčí novely v neprospěch věcné podstaty problému.

• O whistleblowingu se v Česku hodně mluví, bývá zmiňováno pár známých příkladů – třeba příběh nynějšího senátora Libora Michálka. Jaká je vlastně kolem nich situace? Jsou dostatečně chráněni?

Statistiky jednoznačně hovoří v neprospěch oznamovatelů, přesněji řečeno nesetkal jsem se s případem, ve kterém by nebyla snaha oznamovatele nějakým způsobem postihnout. Fond od roku 2011 do současnosti ocenil Cenou za odvahu dvanáct lidí. Jejich současná životní situace je velmi rozdílná: Libor Michálek je senátorem, Ondřej Závodský je náměstkem na ministerstvu financí; naproti nim stojí např. Jiří Chytil, který je pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu nebo Vladimír Sitta ml., který přišel spolu s otcem o prosperující firmu a je nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu.

• Vy jste nositelem myšlenky, že se zde vlastně ještě klasický, definiční whistleblower neobjevil. Můžete to blíž  vysvětlit?

Dovolím si vás opravit. Klasičtí oznamovatelé se u nás již objevili, jde třeba o případ Jakuba Klouzala, ale absentují oznamovatelé, nebo my o nich alespoň nevíme, z komerční oblasti, např. farmaceutického průmyslu, automobilového průmyslu, zbrojního průmyslu. Tito oznamovatelé nemusí nutně poukazovat na finanční ztráty či korupční trestné činy, ale může se jednat o problematiku s dopadem na zdraví a život lidí, na životní prostředí atd. Umím si představit oznamovatele, který poukáže například na škodlivost určitého léku, byť je lék oficiálně prezentován s minimálními vedlejšími účinky. Odvaha takových oznamovatelů může mít pozitivní dopad na stovky milionů lidí.

• Jaká je situace v regionech, v menších kolektivech, v oblastech, kde není tak snadné sehnat práci – máte signály, jak se daří či nedaří oznamovatelům korupce tam? Je to složitější?

Nemám k dispozici žádná statistická čísla, ale naše zkušenost říká, že čím menší město či obec, tím je situace pro oznamovatele nebo pro člověka, který bojuje proti nějakému nezákonnému nebo nežádoucímu jednání ze strany úřadů nebo konkrétních osob, horší. Obrovský problém jsou různé sociální a klientelistické sítě napříč všemi oblastmi. Běžný občan má nulovou nebo minimální šanci uspět. Jediné řešení je spojit síly s více stejně smýšlejícími občany a utvořit nějaké sdružení nebo hnutí. Jsou ovšem i výjimky, např. Leo Steiner (odkaz na jeho příběh zde).

Psali jsme: Bývalý důstojník BIS Soukenka končí v čele Janečkova protikorupčního fondu. Povede jej Linda Majerová

Zaplaťte mi úkryt v Bibione, žádal po protikorupčním fondu whistleblower Čadek

• Jak složité je vyhledávání, ověřování a „očišťování“ informací od nepravd?

Práce s informacemi je standardní proces získávání, shromažďování a vyhodnocování informací a hodnocení zdrojů. Žádná stoprocentní pravda neexistuje. To bychom se museli pohybovat v oblasti matematiky. Dospěje se k nějakému závěru či zjištění, kterému se přiřadí určitá míra pravděpodobnosti. Prakticky stejně postupuje policejní orgán a nakonec i soud. Míra pravděpodobnosti je přímo úměrná kvalitě a kvantitě informací a zdrojů. Při hodnocení informací posuzujeme jak informaci samotnou, tak zdroj informace.

• Jak často si člověk „naběhne“?

V případě informací nebo kauz, které byly určeny k publikování, jsme si žádnou chybu dovolit nemohli. Pakliže jsme měli pochybnosti o svých závěrech a nebyli jsme schopni je rozptýlit doplňujícími informacemi, tak jsme takové informace nepublikovali.

• Co bylo pro vás vůbec největším zklamáním?

Nevybavuji si, že bych takový pocit zažil. Očekávání musí korespondovat s reálnými možnostmi a kompetencemi fondu. Zároveň nežijeme v ideálním světě a nemůžeme očekávat žádná skoková zlepšení – například v oblasti vymahatelnosti práva.

• A z čeho máte, když se ohlédnete, největší radost?

S výrazným přispěním fondu již neexistují některé klientelistické sítě kolem pražského dopravního podniku nebo Nemocnice na Homolce. Také si neskromně dovolím tvrdit, že některým oznamovatelům jsme alespoň částečně pomohli – a stále pomáháme – v jejich boji s korupcí, a to buď finančně nebo alespoň radou. Dokonce se opakovaně stalo, že oznamovatelé s námi komunikovali, aby si mohli tzv. „ulevit“ neboť neměli ve svém okolí nikoho, s kým by mohli o kauze alespoň mluvit.

• Dvěma viditelnými personami v čele fondu jste byli s gen. Randákem coby bývalí pracovníci tajných služeb. Může to vyvolávat různé reakce – v čem je práce ve fondu podobná? Náhoda to přece nebyla…

Generála Randáka znám více jak dvacet let. Nebylo nic překvapujícího, když mne Karel Randák oslovil s nabídkou vybudovat analytické pracoviště v nově vznikajícím fondu. V době, kdy nabídka přišla, jsme se Karlem Randákem běžně stýkal a sdíleli jsme na některé věci stejné názory. Navíc si Karla Randáka velmi vážím a bylo pro mne ctí s ním pracovat.

• Rozhodně, aspoň z mediálního pohledu, pro vás nedopadl dobře nedávný rozhovor v Lidových novinách. Na sociálních sítích i na některých serverech jste to schytal za obhajobu kauzy Čapí hnízdo. Měnil byste něco na svých slovech?

Na svých vyjádřeních v rozhovoru trvám. Je mi lhostejné, kdo a jak si rozhovor vykládá. Ten, kdo chce vidět podstatu toho, o čem jsem hovořil, tak ji vidí. Kdo chce vidět, že hájím Babiše, ať si to klidně takto interpretuje. České dráhy musely vyplatit soukromé společnosti Škoda Transportation přibližně 1,1 miliardy korun, neboť tak rozhodl rozhodčí soud. Okolnosti prohrané arbitráže jsou více jak podivné. Dalo by se říci, že občané této země přišli o více jak dvacetinásobek částky, kolem které se vášnivě diskutovalo několik týdnů. Nepostřehl jsem, že by ti, kteří tak horlivě zastávali zájmy lidu či Evropské unie v kauze Čapí hnízdo, stejně, ba dokonce více hájili zájmy státu v případě prohrané arbitráže.

• Co se týče odchodu z čela fondu – co vás k tomuto kroku vedlo?

Již jsem se k této otázce vyjadřoval. Pouze zopakuji: poslední cca dva roky se potýkám s opakovanými zdravotními problémy, které mohou souviset s prací ve fondu. Již zhruba v půlce roku 2015 jsem se rozhodl, že práci ve fondu nejpozději ke konci roku 2016 ukončím. Přicházely ovšem stále nové kauzy a také bylo nutno řešit kauzy stávající, a tak jsem svoje rozhodnutí stále odkládal. Na začátku roku 2016 mne opět potkala zdravotní komplikace, a tak jsem se definitivně rozhodl.