KOMENTÁŘ. V českém zemědělství existují tři různé světy: vlastníci půdy, nájemci (pachtýři) a stát. A právě rozdíly mezi těmito světy může zásadně ovlivnit připravovaný zákon o přednostním právu nájemce při koupi zemědělské půdy. Může rozhodnout o tom, komu budou v budoucnu připadat tisíce hektarů půdy prodávaných drobnými vlastníky.

V Česku neexistuje veřejný žebříček největších vlastníků zemědělské půdy. Katastr nemovitostí sice eviduje každou parcelu, stát ale souhrnná data nezveřejňuje. Na základě výročních zpráv, účetních závěrek a údajů z katastru lze přesto sestavit poměrně věrohodný obrázek.

Největším vlastníkem zemědělské půdy je bezkonkurenčně stát. Prostřednictvím Státního pozemkového úřadu spravuje více než 100 tisíc hektarů své zemědělské půdy, kterou z větší části propachtovává zemědělcům.

Mezi největší soukromé vlastníky patří především Agrofert (přibližně 30 tisíc hektarů), Agro Měřín, Úsovsko, Rabbit CZ, JTZE nebo Rhea Holding. Všichni dohromady však vlastní jen zlomek půdy, na které skutečně hospodaří.

Pokud bychom sestavili žebříček podle obhospodařované výměry, pořadí by vypadalo úplně jinak. Agrofert hospodaří přibližně na 140 tisících hektarech. JTZE na zhruba 40 tisících hektarech. Rabbit CZ obhospodařuje kolem 30 tisíc až 35 tisíc hektarů. Následují Rhea Holding, Agro Měřín, Úsovsko, Lukrom, Spearhead Czech, Spojené farmy nebo Agro Jevišovice.

Sedm z deseti hektarů neobdělává vlastník

Rozdíl mezi vlastnictvím a hospodařením je obrovský. Agrofert vlastní zmíněných zhruba 30 tisíc hektarů, ale hospodaří na více než čtyřnásobné výměře. JTZE vlastní kolem šesti tisíc hektarů, přesto využívá téměř 39 tisíc hektarů. Podobný poměr najdeme i u dalších velkých zemědělských skupin.

Zatímco vlastnictví půdy se mění jen pomalu, legislativa může změnit pravidla během jediného hlasování v Poslanecké sněmovně.

Skutečná síla českého zemědělství tedy neleží jen ve vlastnictví půdy, ale především v dlouhodobých pachtovních smlouvách.

Česká republika je v evropském měřítku výjimečná. Přibližně 70 až 75 procent zemědělské půdy je zde propachtováno. Vlastníci často žijí ve městech, půdu zdědili po rodičích nebo prarodičích a sami na ní nikdy nehospodařili.

Odhaduje se, že zemědělskou půdu vlastní přibližně tři miliony subjektů. Průměrná výměra na jednoho vlastníka dosahuje jen asi 1,3 hektaru.

Na jedné straně tedy stojí miliony drobných vlastníků, na straně druhé několik desítek velkých zemědělských podniků, které mají prostřednictvím pachtů pod kontrolou obrovské souvislé celky.

To je jeden z důvodů, proč české zemědělství patří mezi nejvíce koncentrovaná v celé Evropské unii.

Nový zákon může změnit pravidla

Ministerstvo zemědělství připravuje změnu, podle níž by nájemce zemědělské půdy mohl získat přednostní právo při jejím prodeji. Na první pohled jde o logický krok. Zemědělec, který na pozemku dlouhodobě hospodaří, má k půdě vztah, investuje do ní a pečuje o ni. Jenže české podmínky jsou specifické.

Debata o zemědělské půdě se často vede pouze z pohledu cen. Jestli hektar stojí 300 tisíc nebo 500 tisíc korun. Ve skutečnosti je ale mnohem důležitější otázka, kdo bude půdu vlastnit za deset nebo dvacet let.

Ve většině západoevropských zemí hospodaří farmář na desítkách nebo stovkách hektarů. V Česku mohou největší podniky hospodařit na desítkách tisíc hektarů. Pokud by zákon zvýhodnil nájemce při koupi půdy, největší příležitost by nezískali drobní farmáři, ale právě největší pachtýři.

Ti mají pronajaté pozemky od tisíců vlastníků a při každém prodeji by se dostávali do výrazně silnější pozice než ostatní zájemci. Jinými slovy: největší změna by se nemusela odehrát mezi vlastníky, ale mezi nájemci.

Debata o zemědělské půdě se často vede pouze z pohledu cen. Jestli hektar stojí 300 tisíc nebo 500 tisíc korun. Ve skutečnosti je ale mnohem důležitější otázka, kdo bude půdu vlastnit za deset nebo dvacet let. Vlastnictví totiž znamená možnost rozhodovat o krajině, hospodaření i budoucím využití pozemků.

Právě proto by měl každý nový zákon hledat rovnováhu mezi ochranou drobných vlastníků, podporou aktivních zemědělců a zachováním otevřeného trhu. Protože zatímco vlastnictví půdy se mění jen pomalu, legislativa může změnit pravidla během jediného hlasování v Poslanecké sněmovně.

A možná právě proto je dnes důležitější než kdy dříve rozlišovat mezi tím, kdo půdu vlastní, kdo na ní hospodaří a kdo z připravovaných změn může získat nejvíce.

Autor je podnikatel, investor a pravidelný přispěvatel HlídacíPes.org