Václav Klaus a Milan Knížák Foto: Pecak/ CNC/ Profimedia

Jan Urban: Stárnutí není pro sraby. S věkem nutně nepřichází zmoudření

Napsal/a Jan Urban 27. června 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Když průmyslová revoluce v průběhu 19. století zcela rozleptala do té doby stovky let stabilní svět a jeho hodnoty, nikdo netušil, že největší změny přinesou až její důsledky. Mezi nejdůležitější patřily ty sociální, především přesun ekonomických aktivit do měst, zvýšení životní úrovně a v průběhu jedné generace i vznik střední třídy a vrstvy neurozených bohatých podnikatelů…

Byli možná bohatí, ale zvyklosti a výstřelky klasické aristokracie mohli pouze napodobovat. Potřebovali uznání – a tak vytvořili, kromě jiných oborů, i potřebu a trh s uměním.

Trh je trh, a od renesance fungující exkluzivní model osobního školení malířů a sochařů u zkušeného a na tehdejší formě trhu s uměním etablovaného mistra přestal stačit poptávce. Umělecké školství začal podporovat stát i soukromníci.

A z umělců se stala, upřímně řečeno, rychle přelidněná, sebestředná subkultura, za všech okolností „prodávající“ svého tvůrce a jeho/její představy a ideály. Moderní umění zároveň rychle zavrhlo jakákoliv omezení obsahu i formy, stejně jako samu představu, že umění je přibližováním se ideálu krásy a dokonalosti.

Bylo to, jako kdyby fotbal prohlásil za hřiště celý svět, zbavil se všech pravidel a míč prohlásil za přežitek. Jenomže kdekoliv přestanou platit pravidla, měly by zůstat alespoň slušnost a humor. A to se nestalo. Zcela logicky pak exaltovaná umělecká duše tíhla k extrémům, a v mesianistickém pocitu napravování světa až příliš často ke kolektivistickým fikcím, slibujícím nápravu světa ještě za našeho života.

Podpora extrému

Bylo jedno, jak se to pojmenovalo. Moderna devatenáctého století přešla do avantgardy počátku století dvacátého se stovkami forem, provokací a výkřiků, pro nepřehlednost a nástup nových technologických možností, pro jistotu překřtěná jen o pár desítek let později na postmodernu.

Přitom se nic na podstatě problému i produkce neměnilo, i když se mezitím z umění stal globální byznys s miliardovým obratem. A protože trh nikdy nepřestává být trhem, stále více se prosazovaly stále nové módní trendy a uměnonázory a přišel feminismus, dekolonizace, ekologie…

Marketizace umění a umělců vedla, jak už řečeno, od počátku k podpoře extrému – ať už k přehnanému zdůrazňování umělecké individuality, nebo naopak až k podpoře populistických vůdců nebo dokonce chiliastických příslibů komunismu, fašismu a nacismu. Mělo a dodnes to má až komické projevy.

Kolikrát se to ještě bude opakovat? Studenti, bouřící se proti „neporozumění“ profesorů, a bojkotující ty, kdo se jim odváží říci něco tvrdšího?

Marie Majerová zamlada coby příznivkyně anarchismu a volného sexu skončila jako stalinistka a národní umělkyně komunistického režimu.

O generaci později skončil pověstný rebel šedesátých let a provokatér za každou cenu Milan Knížák jako splihlý souputník populistického premiéra a prezidenta Václava Klause, pouze verbálního konzervativce se slabostí pro evropskou fašizující pravici a ruské imperiální zájmy.

Stárnutí není pro sraby a s věkem automaticky nepřichází lidské zmoudření.

Všechno už tu bylo

K mesianistické sebestřednosti moderního (avantgardního, postmoderního) umění bez limitů a ohledů patřil a patří i až únavně se opakující pocit generační výjimečnosti. A jsme u „české“ žirafy Lenky na benátském Bienále, jehož hlavním mottem jsou „Všudypřítomní cizinci“. Že tomu divák nerozumí? Nevadí, o to větší a angažovanější je to umění.

A co ona vzhledem nevábná paní, rochnící se v hlíně v přítomnosti měšťácky oblečených dětiček? Muselo to být umění, když paní je vedoucí ateliéru volné tvorby Akademie výtvarných umění, byla nahá, navíc to bylo profesionálně dokumentované kameramanem – a to celé na dvoře Akademie.

A do toho ještě ona exaltovaná komunikace desítek, dnes už možná stovek českých umělců o směřování či nesměřování institucí, produkujících umělce, pořádajících výstavy a expozice.

Kolikrát se to ještě bude opakovat? Studenti, bouřící se proti „neporozumění“ profesorů, a bojkotující ty, kdo se jim odváží říci něco tvrdšího? Protestující proti soutěžím a individualismu a prosazující namísto toho týmovou, rozuměj exkluzivně generační, spolupráci?

To všechno už tu bylo mnohokrát. Jen v dnešním čase tvrdé komercionalizace, grantizmu, tiché PR války všech proti všem i mezi umělci stále více mizí snaha a ochota hledat společnou řeč a témata.

Bylo by ale naivní hledat důvod, proč by umělci měli být lepší než třeba politici. Vždyť i v české politice se předvádějí tuneláři, lháři a přisprostlí hrubiáni – a voličům ani jejich stranám to nevadí. Možná je to jen společný znak této zmatené doby.

Umění, zábava, sport i politika se společně mění a stávají se a-sociálními, tedy nezpůsobilými přesáhnout současný okamžik. Spojuje je především ona bezhodnotová bezbřehost a pocit, že všechno se dá „okecat“. Antický ideál umění jako jednoduché filozofické cesty přibližování se k ideálu dokonalosti a krásy člověka by dnes asi nepřežil.

Pop-up mobil Mobile (207451)
ReklamaSMR mobil článek Mobile (207411)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
ReklamaSMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

ReklamaSkyscraper 2 Desktop (211796-4)