KOMENTÁŘ. Ministr zdravotnictví Vojtěch označil přesun agendy duševního zdraví společně s protidrogovou politikou z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví za „logický“. Je to ale logika falešná. To, co nazýváme duševním zdravím, má jinou podstatu než to, co nazýváme zdravím tělesným.

Úspěchy medicíny při léčbě infekcí, nádorů a zánětů bohužel nejsou provázeny podobnými úspěchy při léčbě šílenství, nekonečného smutku anebo obrovské touhy se zabít.

V řešení těchto problémů psychiatrie dlouhodobě selhává. Zdravotníky v péči o duševní zdraví potřebujeme, ale nikoliv jako manažery.

Standardní postup. A co pacient?

Pár let zpátky jsem šel se svou klientkou, která ke mně chodila na individuální psychoterapii, navštívit psychiatra. Věřili jsme, že by jí v jejím trápení s nezvladatelnými chutěmi na pervitin mohlo ulevit předepsání zklidňujícího léku pro ty nejtěžší chvíle. Po předchozích zkušenostech s psychiatrií se bála jít sama, tak jsem jí nabídl doprovod.

Pokud se nesmyslné rozhodnutí nastrkat všechny meziresortní oblasti do jednoho resortu nepodaří odborné obci zvrátit, duševnímu zdraví by bylo rozhodně lépe na jiném místě než na ministerstvu zdravotnictví.

Šli jsme za psychiatrem, se kterým mám velice dobrou zkušenost a který je také na rozdíl od jiných otevřen tomu, abychom se s klienty potkávali společně. Je citlivý a milý, ale bohužel musí respektovat zdravotnické postupy. A tak převážnou část první schůzky zabralo vyšetření spočívající v množství otázek, které si zapisoval do počítače.

Po deseti minutách se otázky stočily k prvním sexuálním zkušenostem klientky a počtu jejích intimních partnerů. Přišlo mi to ujeté. Dva muži po čtyřicítce poslouchají, jak sotva dvacetiletá dívka odpovídá se sklopenou hlavou na dotazy ohledně svého sexuálního života.

Nahlas jsem opatrně a zdvořile vyjádřil pochybnost o smyslu takových otázek, kolega však jen pokrčil rameny a konstatoval, že jde o „standardní psychiatrické vyšetření“, které musí udělat s každým novým pacientem.

Jako špinavý klacek v ráně

Ano, v rámci zdravotnictví to dává naprostý smysl. Celý systém je postaven na diagnostice a veškeré velké úspěchy medicíny s diagnostikou stojí a padají. Avšak v případě problémů, kterým – pro nedostatek slov – říkáme duševní, diagnostika dveře k vyléčení spíše zavírá, než otevírá.

Metaforicky řečeno, zatímco zasunutí sondy do nitra nádoru nám jasně ukáže, jaké metody k úspěšné léčbě použít, zavrtání do nitra psychických zranění člověka spíš rozdráždí, vyděsí, uzavře a stigmatizuje. A přesně to se děje ve zdravotnických zařízeních.

Sám Sigmund Freud sice cílil na ta nejtemnější zákoutí duše, ale jednak se tam dostával až po desítkách hodin psychoanalýzy, a jednak nám pozdější poznatky o re-traumatizaci dost jasně ukázaly, že otevírání psychických zranění je stejné jako šťourání se v otevřené ráně špinavým klackem. Problémy spíše chronifikujeme a zotavení blokujeme.

Víc než psychofarmaka

Určitě nechci zpochybňovat význam psychiatrie, potažmo celého zdravotnictví, pro duševní zdraví. Sám si každodenně uvědomuji, jak je pro moji psychickou pohodu důležitá péče o tělo. Co jím, piju, jak se hýbu, jak reguluji napětí a uvolnění ve svém těle.

Také jsem si, jako člověk zajímající se dlouhodobě o psychoaktivní látky, vědom toho, jak zásadně můžeme změnit prožívání a chování člověka pouhými několika mikrogramy chemické sloučeniny. Vím, jaká mohou látky ovlivňující nervový systém přinášet rizika, i jaké to může mít benefity. Zdravotnictví, které se o zacházení s psychofarmaky stará, má tedy v péči o duševní zdraví rozhodně nezastupitelnou úlohu.

Nicméně k tomu, abychom dokázali být v psychické pohodě a pokud možno se nedostávali do stavů, kdy si nedokážeme sami pomoci, potřebujeme mnohem víc než psychofarmaka. Potřebujeme také bezpečný prostor, domov, potřebujeme důvěrné vztahy, smysluplné aktivity, potřebujeme cítit, že nejsme na světě sami a že můžeme rozhodovat o našem životě.

Pokud bychom tento vznešený výčet přeložili do ministerského jazyka, šlo by o kombinaci sociálních věcí, spravedlnosti, místního rozvoje, školství, kultury… Vlastně je spíš otázkou, který resort bychom při tom mohli vynechat.

Kde by duševnímu zdraví bylo líp

Tuto komplexní agendu nemůže zajistit jedno ministerstvo, a proto bylo zřízení meziresortní Rady vlády pro duševní zdraví naprosto logickým krokem. Pokud se ale nesmyslné rozhodnutí nastrkat všechny meziresortní oblasti do jednoho resortu nepodaří odborné obci zvrátit, duševnímu zdraví by bylo rozhodně lépe na jiném místě než na ministerstvu zdravotnictví.

Freud prý také řekl, že základem psychické stability je práce a láska. A protože ministerstvo lásky (bohužel) nemáme, snad by se koordinace péče o duševní zdraví mohlo ujmout Ministerstvo práce a sociálních věcí, které má kromě zaměstnanosti na starosti také sociální oblast.

V centrech duševního zdraví pracovníci v sociálních službách a sociální pracovníci převyšují počty zdravotníků, a navíc hrají v rámci případů jednotlivých pacientů zpravidla koordinační roli.

Názvem by k tomuto účelu také celkem pasovalo nově zřízené ministerstvo pro sport, prevenci a zdraví. Nicméně pod motoristickou taktovkou Borise Šťastného by to možná nebyl ten nejšťastnější nápad.

Autor je sociální psycholog a rodinný terapeut