KOMENTÁŘ. Byly časy, kdy se do Tomia Okamury pomyslně hodila pětikoruna a on vám o cestovním ruchu navykládal, co jste zrovna potřebovali. Pak zjistil, že na politice se vydělává líp než na cestovce pro plyšáky. A tak se stal komerčním fašistou. V jeho stopách jde Jindřich Rajchl a další.

Nejde o žádnou novinářskou zkratku, nálepku ani o hejt. Pojem má své jasně rozpoznatelné znaky.

A realitu této části spektra české politiky vystihuje přesněji, než běžné zkratky o populismu či protestní politice.

Funkční obchodní model

Rozdíl oproti klasickému fašismu 30. let je v tom, že zde nejde primárně o uzavřenou ideologii, ale o obchodní model.

Strana je značka, vypjatá rétorika marketingový nástroj, voliči cílová skupina. Prodává se důraz na národní identitu, nacionalismus, staré i nové křivdy, strach, vyprávění o ohroženém národě, hledání nepřátel, vůdcovský princip a mobilizace proti elitám.

Zatímco Okamura je už zavedená značka, na Rajchlově PRO lze studovat, jak se komerční fašismus rodí v přímém přenosu.

Nejlépe přes vlastní sociální sítě a spřízněné nekritické kanály. Skutečným novinářům se neodpovídá, ti jsou vykreslování jako škodná.

Fakta nerozhodují, klíčem jsou emoce. Rétorika nenávisti pak nakopává algoritmy sociálních sítí: čím více strachu a rozhořčení obsah vyvolá, tím větší je organický dosah a v důsledku volební výnos.

Nikoli náhodou analýza Univerzity Karlovy a Hospodářských novin z roku 2023 označila Okamuru za „nejúspěšnějšího dezinformátora v celé EU“ z hlediska dosahu příspěvků o Evropské unii na sociálních sítích.

A výsledek? Jen v minulém volebním období SPD inkasovala z veřejných rozpočtů 216 milionů korun.

Z minulosti víme, že kolem Okamurových politických projektů se opakovaně objevuje model, v němž peníze odtékaly do firem spojených s ním nebo jeho okolím.

Zrození komerčního fašisty

Cílem komerčního fašismu je právě zajištění a udržitelnosti příjmů: od spřízněných sponzorů, za protislužby a především ze státních příspěvků za volby a na činnost politických stran.

Když už model přestává vycházet s jedním do té doby výdělečným produktem (Úsvit), vyrobí se nový (SPD). Vloni pro jistotu – mohla by se hodit – vznikla nová Strana příznivců demokracie a Tomia Okamury (SPDTO).

Součástí je samozřejmě osoba vůdce. Takže schválně, kdo si teď rychle vzpomene na aspoň dvě další jména v Rajchlově hnutí PRO?

Zatímco Okamura je už zavedená značka, na Rajchlově PRO lze studovat, jak se komerční fašismus rodí v přímém přenosu.

I když by se mohlo zdát, že pojem fašismus patří někam do dávné minulosti, s přívlastkem komerční je víc než aktuální. Právě proto je v pořádku takto Okamuru a Rajchla označovat. Ne abychom je urazili. Ale abychom přesně pojmenovali, o co jim doopravdy jde.

Rajchl začínal jako politický aktivista na protivládních demonstracích, vyhrožoval blokádami vládních budov a prezentuje se jako hlas „normálních lidí“. A pak se z toho začal klubat byznys. Typické je, že v tom skutečném se mu přitom pranic nedaří.

Strana PRO od svého vzniku v dubnu 2022 postupně navyšovala příjmy, byť vedle SPD jde zatím o drobné. V prvním roce existence deklarovala příjem 3,5 milionu korun, v roce 2023 pak 5,8 milionu, v roce 2024 již 11,8 milionu korun, vloni 7,1 milionu. Ani zde nechybějí podivnosti.

Dohledový úřad kupříkladu odhalil neexistujícího sponzora starého 117 let, v poslední výroční zprávě se opět objevili nesmrtelní dárci, kterým by bylo v době darování 121 let (ročník narozeni 1905).

Další měli typické znaky tzv. bílých koní, šlo o údajné statisícové dary od Ukrajinců z ubytoven v severních Čechách. Což by bylo zvláštní i s ohledem na neustálou Rajchlovu protiukrajinskou agendu.

I to je ale příznačné: obsah slov u něj není výrazem pevného přesvědčení, ale proměnlivým, záměrně agresivním produktem určeným k prodeji konkrétní cílové skupině. Hlavně, že za to někdo (za)platí.

Pro společnost nebezpečný byznys

I když by se mohlo zdát, že pojem fašismus patří někam do dávné minulosti, s přívlastkem komerční je víc než aktuální.

Právě proto je v pořádku takto Okamuru a Rajchla označovat. Ne abychom je urazili. Ale abychom přesně pojmenovali, o co jim doopravdy jde: ne o národ, ale o peníze.

Ne o blaho země, ale o osobní prosperitu postavenou na strachu, který sami vyrábějí. A to je pro společnost nebezpečný byznys.