ROZHOVOR. Evropské domácnosti mají kolem deseti bilionů eur úspor – hlavně na bankovních vkladech. Ty jsou sice bezpečné, ale obvykle se zhodnocují o dost méně než investice na kapitálových trzích. I proto vzniká strategie Unie úspor a investic. Chce tenhle „spící“ kapitál rozhýbat a podpořit financování evropské ekonomiky.

„Strategie patří mezi unijní dokumenty, které samy o sobě nezakládají právní povinnosti, ale říkají dopředu, co chce EU v určité oblasti dělat a jaké právní předpisy chce připravit. Je to vlastně plán, předběžné varování, kam se ta politika bude ubírat,“ vysvětluje Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Rozhovor je textovou verzí podcastu HlídacíPes.org Bruselská setba. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Evropské domácnosti mají prý v bankách úspory ve výši 10 bilionů eur. Aby vynikla výše té sumy, je to 10 tisíc miliard eur úspor…

… a ty peníze tam v zásadě nepracují tak, jak by mohly. Samozřejmě zprostředkovaně pracují přes bankovní úvěry, ale právě to je jedna z bolestí, o nichž jsme mluvili už u tématu Listing Act zaměřeném na kapitálové trhy. Když ty peníze nejsou dostupné podnikům i jinak než přes bankovní financování, tedy přes kapitálové trhy nebo soukromý kapitál, velmi to brzdí financování malých a středních podniků i startupů. Velké korporace si na úvěry sáhnou snáz, zatímco banky zcela logicky zůstávají opatrné a rizikovější projekty financují méně.

Neměl by to ale trh zvládnout sám? To propojení úspor domácností s investicemi do firem přece zní jako něco, co by měla umět neviditelná ruka trhu bez toho, aby tomu EU shora umetala cestičku.

V ideálním případě asi ano a je to legitimní otázka. Jenže problém evropského kapitálového a finančního trhu je v tom, že těch regulací je pořád 27. Existuje 27 různých regulací, 27 dohledových autorit a tím pádem i 27 různých přístupů. Některé jsou výborné, jiné slabší a některé vůbec nevěnují dost pozornosti financování začínajících firem. Hlavní problém je roztříštěnost.

Strategie Unie úspor a investic byla představena v březnu 2025. Je zatím ve fázi návrhů, ale už s konkrétními legislativními výstupy. Evropská komise v prosinci 2025 představila balíček na integraci kapitálových a finančních trhů v rámci EU. Před tímto pokusem tu byla Unie kapitálových trhů, která se rozvíjela od roku 2015, ale ambice na rozhýbání unijního kapitálového trhu se příliš nenaplnily. Snaha dostat na trh velké objemy úspor je dnešní ambice Unie úspor a investic.

To znamená, že pro běžného střadatele z Česka je dnes velmi obtížné, nebo v podstatě téměř nemožné, jednoduše investovat třeba do akcií španělské firmy. A to jak kvůli poplatkům, tak kvůli dostupnosti těch produktů napřímo. Možná to přes českého brokera nějak jde, ale po cestě je spousta překážek. A to se netýká jen malých investorů, ale i těch velkých. Stejný problém je i na úrovni burz – každá burza je řízena zvlášť a podléhá jinému regulátorovi. V takové situaci neviditelná ruka trhu sama tu fragmentaci neodstraní. Naopak jí právě ta roztříštěnost brání, aby opravdu fungovala na úrovni celé Unie. Pokud chceme trhy opravdu propojit, je potřeba je víc otevřít. Jinak se kapitál nebude přesouvat tam, kde by mohl být nejužitečnější.

Deset bilionů eur jsou úspory, které mají občané Evropské unie uložené v bankách, a ty peníze tam v zásadě nepracují tak, jak by mohly.

Když jsme zmínili regulátory, není právě tady nejvýbušnější část celé věci? Komise mluví o účinnějším dohledu, o přesunu některých kompetencí na centralizovanější unijní dohled. Nemůže to celé narazit na odpor zemí, jako je Česká republika, které si nebudou chtít oslabit vlastní regulátory jako je ČNB?

To je nepochybně možné. A byl to ostatně jeden z důvodů, proč se nepodařilo dotáhnout už předchozí projekt Unie kapitálových trhů. Na národní úrovni je řada regulátorů, kterým se centralizace nelíbí – od Lucemburska přes Irsko po Švédsko. Přitom třeba právě Lucembursko by na větším otevření trhu mohlo ještě dál růst, protože už dnes patří mezi hlavní finanční huby pro fondy v Evropě. A pro Česko to vnímám jako příležitost. Stejně jako jsme se bavili o 28. režimu, i tady by dávalo smysl přistoupit k tomu otevřeně a vytvořit prostředí, které sem bude fondy přitahovat. To by znamenalo upravit i regulaci tak, abychom nebyli automaticky nejrigoróznější v regionu. Česká národní banka je v řadě ohledů velmi přísná, což není nutně kritika, protože český bankovní trh je díky tomu zdravý. Ale v oblasti některých inovativních fintechových služeb to vede k tomu, že i české firmy odcházejí jinam, třeba na Slovensko, kde má regulátor otevřenější přístup.

Já bych si tady ponechal novinářskou skepsi a spíš bych čekal, že nás tady v Česku zase ex post překvapí, co že to vzniklo a budeme sledovat, jak to naopak země jako Lucembursko nebo Irsko využijí ve svůj prospěch.

Tomu rozumím. Kdyby se ale ten trh opravdu sjednotil, bylo by tady mnohem víc kapitálu pro růst českých firem. Investice ze zahraničních trhů by se k nim dostávaly mnohem snáz. Dnes to většinou funguje tak, že sem vstupují jen fondy, které si tady otevřou pobočku, znají prostředí, mají ho osahané. A těch není mnoho. Otevření trhu by tedy menším zemím, jako je Česko, otevřelo dveře k většímu přísunu kapitálu, který by mohl české firmy výrazně nakopnout, a tím i celou ekonomiku a daňové příjmy. Není tedy důvod se toho bát, spíš je potřeba tu příležitost využít.

Rozumím tomu jako snaze najít nové zdroje financování firem, ale na začátku jsme říkali, že se to týká i běžných střadatelů. Znamená to, že se rozšíří nabídka investičních produktů i pro obyčejné lidi?

Týká se to nepochybně peněz obyčejných lidí, protože právě o jejich úspory jde a cílem je trochu je rozpohybovat. Ale primárně ta reforma míří na tržní infrastrukturu, tedy na regulátory, burzy a další instituce kapitálových a finančních trhů. A také na regulaci institucionálních investorů, aby mohli působit na více trzích s menšími překážkami. Menší střadatele může ale zajímat i doporučení komise k spořicím a investičním účtům a možnost investovat na kapitálových trzích jednodušeji a s určitým daňovým zvýhodněním. Právě to je jedna z pobídek, jak dostat peníze z bank dál do investic.

Hlavní problém evropského kapitálového trhu je roztříštěnost: 27 regulací, 27 dohledových autorit a 27 různých přístupů.

Jenže zrovna daně, a tedy i daňové zvýhodnění, si každý členský stát řeší sám.

Přesně tak. To byl taky jeden z důvodů, proč i předchozí Unie kapitálových trhů zůstala někde ležet při cestě. Jakákoli podobná reforma naráží na potřebu alespoň nějak sjednotit daňové přístupy. Jenže to si státy chrání a nechtějí se toho vzdát. Evropská unie nemůže jednoduše říct, že všechny spořicí a investiční účty budou mít jednotnou daňovou úlevu. Může to jen doporučit a státy si to pak upraví po svém. Není to ideální, ale bez hlubšího přesunu pravomocí se v tomhle víc udělat nedá.

Draghiho zpráva mluví o tom, že do roku 2030 bude Unie potřebovat navíc 750 miliard až 800 miliard eur investic ročně do konkurenceschopnosti, digitalizace a zelené transformace. Je reálné, aby významná část těchto peněz přišla právě z úspor domácností?

Nikdo nebude nikoho nutit, kam má své peníze dát. Bude to rozhodnutí jednotlivých střadatelů, byť samozřejmě ovlivněné tím, jaké pobídky vzniknou – například právě daňovým zvýhodněním – a jaká bude nabídka investičních produktů. Záleží i na tom, do čeho budou fondy a institucionální investoři ochotni investovat. Podle toho tam lidé budou své úspory směrovat.

A pokud jde o zelené investice a Green Deal, zelená transformace, to má v Česku spíše negativní konotace…

Ale Green Deal a investice do zelené transformace nejsou totéž. Jsou to sice související, ale odlišné věci. V řadě situací dává smysl využívat obnovitelné zdroje energie, to asi nikdo nezpochybňuje. Otázka je v jaké míře, kde, kdy a za jakých podmínek, jak mají být vyvážené stabilními zdroji a jaký má být jejich podíl. To už je odborná debata. Takže si nemyslím, že právě tohle bude hlavní problém. Navíc mladší generace, řekněme lidé mezi 25 a 40 lety, má na zelenou transformaci jiný pohled než starší lidé. A kromě toho se celá věc netýká jen zelených projektů. Je to o řadě dalších investic. Zelené projekty jsou zmiňovány často i proto, že v mnoha zemích jde o poměrně silný brand.

Úspěch poznáme tehdy, když si český střadatel bude moci jednoduše a levně přes svou bankovní aplikaci koupit diverzifikovaný panevropský investiční produkt.

V té strategii je i zmínka o blockchainu. Jestli jsem to pochopil správně, Unie tím vlastně posouvá blockchain z experimentu do hlavního proudu finanční infrastruktury. Je to tak?

Nejsem experta na blockchain ani bitcoin, ale to, o čem se v rámci Unie úspor a investic mluví je zvýšení limitu pro využití blockchainových produktů. Blockchain je v zásadě technologická infrastruktura pro evidenci a uchovávání určitých aktiv. Může se používat i pro kryptoměny, proto se to s nimi často spojuje, ale to samo o sobě neznamená, že jde primárně o bitcoin.

Dnes už se běžně, i když spíš v omezenějších skupinách investorů, používá takzvaná tokenizace finančních aktiv, jako jsou dluhopisy nebo akcie, právě pomocí blockchainové technologie. Tady jde spíš o to otevřít dveře tomu, aby se blockchain dostal víc do standardních finančních technologií. Nejde o snahu integrovat bitcoin nebo spekulativní kryptoměny do regulovaného trhu. Ten záměr je jiný: jde o technologii, ne o oslavu kryptospekulací.

Není v tom přeci jen větší riziko, třeba z hlediska praní špinavých peněz?

Rizika jsou všude. Legalizace výnosů z trestné činnosti existovala, existuje a existovat bude, ať už přes peníze, zlato nebo cokoli jiného. Orgány k tomu určené proti tomu samozřejmě mají bojovat. Ale nemyslím si, že by tahle změna znamenala nějaké zvolnění nebo větší otevření prostoru pro takové praktiky. Spíš naopak – tím, že se část aktivit založených na blockchainové technologii dostává pod regulaci a dohled evropských a národních orgánů, tak se ten prostor naopak víc vymezuje. A pokud jde obecně o AML, vždycky je potřeba vyvažovat boj proti praní špinavých peněz s ochranou soukromí. Není možné automaticky považovat každého, kdo má peníze, za zloděje a teprve potom zjišťovat, jestli jím není. Musí to být přesně obráceně. Jinak bychom skončili ve společnosti, která všechny kriminalizuje předem.

Nikdo nebude nikoho nutit, kam má své peníze dát.

Kdy poznáme, jestli se Unie úspor a investic nevydala stejnou cestou jako Unie kapitálových trhů, tedy cestou, na jejímž konci zůstane někde vedle stezky ležet mrtvolka další reformy?

Přesný časový limit na to není. Bude záležet na tom, jak rychle půjde legislativní proces dopředu a kde se podaří dosáhnout shody. Já jsem mírně optimistický. V dnešní situaci, kdy Evropa cítí nedostatek standardních finančních zdrojů a zároveň vidí, že musí být soběstačnější a nespoléhat se tolik třeba na americký kapitálový trh, může být mezi státy větší ochota ke kompromisu. A ten kompromis bude znamenat, že se každý trochu vzdá svého malého oprávnění ve prospěch fungování celku.

Zároveň je zjevné, že při rostoucích schodcích veřejných rozpočtů je aktivizace soukromých peněz enormně důležitá. Bez toho se to prostě nehne. Z pohledu retailového investora tedy poznáme úspěch tehdy, když si český střadatel bude moci jednoduše a levně přes svou bankovní aplikaci koupit diverzifikovaný panevropský investiční produkt, ideálně s nějakou daňovou úlevou. A z pohledu českého fondu poznáme úspěch tehdy, když středně velký český investiční fond bude moci jednoduše distribuovat své produkty v Německu nebo ve Francii, aniž by musel absolvovat nákladný a komplikovaný regulatorní proces u tamních úřadů. To jsou dva docela dobré lakmusové papírky. Když za dva roky uvidíme, že tohle funguje, bude to znamenat, že se ten projekt opravdu povedl posunout.