Jan Urban: Mocenské buranství českých prezidentů. Tradice, co by měla skončit
Volba nového prezidenta otevřela nečekané a pro tuto chvíli hodně nepředvídatelné možnosti změn v zatuchlém skanzenu českých politických zvyklostí. Petr Pavel je totiž – s výjimkou zvláštního fungování Václava Havla – vůbec prvním polistopadovým prezidentem, který není spojen s žádnou politickou stranou, a už vůbec ne s jejich podivnými třicet let cizelovanými způsoby předstírání parlamentarismu, právního státu či odporu proti korupci.
Jeho představa služby státu je, jak se zatím zdá, střízlivá a bez náznaku pompéznosti všech tří jeho polistopadových předchůdců. Není filozofujícím nepraktikem, jako byl Václav Havel, kterého čachry „politických stran“ brzy zatlačily do kouta.
Neomamuje přísliby vzdušných zámků a nekrade plnící pera jako Václav Klaus a zcela jistě postrádá prolhanou slabost pro korupci jako Miloš Zeman. O to snadnější by měla být jeho mediální a veřejná kontrola, pokud by začal propadat dosud tak nakažlivému hradnímu mesiášství či dokonce mocenskému buranství svého bezprostředního předchůdce.
Děravá česká moderní historie
Objevuje se tedy šance, že by prezident v našem ústavním systému mohl nejenom sledovat provoz a podepisovat či nepodepisovat zákony, ale, což by bylo stokrát důležitější, i otevírat a zprostředkovávat diskuzi o tabuizovaných tématech, kterým se parlamentní politické strany tradičně raději vyhýbají.
Jediným, kdo se o to v posledním století alespoň pokusil a neuspěl, byl právě Václav Havel. Ostatní, včetně Tomáše Garrigua Masaryka (v roli prezidenta) a Edvarda Beneše, na to neměli ani čas, ani odvahu. I proto byl po celý zbytek onoho století nejprve československý a pak i český stát pro Evropu jen stěží pochopitelným a obtížným partnerem.
Český ústavní systém a politické tradice nabízejí podobnou šanci na radikální proměnu kultury politické diskuze opravdu výjimečně. Starým zvyklostem a privilegiím přivyklí politici i představitelé zájmových skupin se budou zcela určitě a brzy chtít bránit. Není tedy na co čekat.
Jako až trochu krutá ilustrace může posloužit „osobní a důvěrný“ dopis amerického velvyslance ve Francii Williama Bullita prezidentu Rooseveltovi z října 1939.
O Benešovi, považovaném dodnes v Praze za osobnost, „která se zasloužila o stát“, a po které v českých zemích pojmenovali mnohé ulice a náměstí, v dokumentu, odtajněném až v roce 1972, napsal: „… každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie, považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve věcech velkých umožnila rozpad své země.“ O moskevské diktatuře posluhujících komunistických „prezidentech“ se není třeba ani zmiňovat.
Česká veřejná i politická diskuze se od samého počátku v 19. století vyznačovala sebestředností a vytvářením model. Vyhýbala se realitě evropských mocenských vztahů a proměn. Odmítala připustit potřeby a hlas národnostních menšin.
Současná podoba etnicky vyčištěného českého státu v sobě stále nese nezpracované problémy minulosti. Málokdo má v Evropě tak děravou moderní historii, plnou hluchých a nevysvětlených míst. Je štěstím, že český populismus se zatím spokojuje s teplým zaopatřením v parlamentní „žvanírně“ a osciluje pouze mezi nekonstruktivností za každou cenu a extrémismem zatím jenom slovním
Historickou důležitost této nové prezidentské šance v dnešní době proto nelze přecenit.
Šance na radikální proměnu
Výjimečnost této mocenské změny je o to významnější, že se objevuje v okamžiku drsné krize v mezinárodních vztazích, určitě největší od druhé světové války.
Agrese proti Ukrajině a snaha putinovské diktatury rozbít systém a hodnoty mezinárodního práva a jeho politických institucí, jako je například Organizace spojených národů, staví Českou republiku a její společnost do zcela nové situace.
Zažitá partajní „hra na politiku“ nebude stačit. Přijdou chvíle, kdy brutální upřímnost, otevřenost a jasná mluva budou jedinou přijatelnou devízou národní politiky a každé diskuze i o těch nejméně příjemných krocích a řešeních. Nový prezident by tedy mohl jít příkladem už od začátku.
Může se zdát, že přemýšlet tímto způsobem ještě před tím, než se nový prezident formálně ujme úřadu, je předčasné. Jenomže český ústavní systém a politické tradice nabízejí podobnou šanci na radikální proměnu kultury politické diskuze opravdu výjimečně. Navíc starým zvyklostem a privilegiím přivyklí politici i představitelé zájmových skupin se budou zcela určitě a brzy chtít bránit. Není tedy na co čekat.
Někdy bude stačit, když prezident umožní mimo parlamentní půdu diskrétní diskuze o dokončení už probíraných politicky riskantních tématech, jako jsou důchodová reforma a zřejmě nevyhnutelné zvyšování daní. Jindy bude moci klást i nepříjemné otázky a otevírat zamlčované problémy, jako jsou rasismus či opomenuté vyloučené a nevýkonné regiony.
Obrovský prostor pro podobné otázky nabízí i minulost – třeba rehabilitace sudetoněmeckého protinacistického odboje, nevyrovnání se s komunismem, což je téma, ke kterému může nový prezident přinést i důležitou osobní zkušenost prozření, nebo odmytizování prostalinské a prokomunistické naivity už zmíněného Edvarda Beneše.
Je o čem mluvit
A jako nejčerstvější nahrávka k otevření podobné diskuze může posloužit i aktuální bafuňářský vzkaz Českého olympijského výboru, který se pozastavil nad návrhem odmítnout účast na olympijských hrách v Paříži v příštím roce, pokud by na nich měli startovat i reprezentanti Ruska a Běloruska.
„Bojkot pro nás nepřichází v úvahu, protože nebudeme trestat české sportovce za ruskou agresi. Omluvili jsme se sportovcům za bojkot her v Los Angeles 1984 a tuto frustrující zkušenost z doby komunismu nechceme v žádném případě opakovat,“ prohlásil ČOV.
Pánové a dámy z ČOV asi zapomněli, že v roce 1980 demokratické státy bojkotovaly olympiádu v Moskvě z hodně dobrého důvodu kvůli sovětské agresi v Afghánistánu (odhadovaný počet obětí až dva miliony civilistů) a že bojkot následující olympiády nařídila sovětská diktatura jako odvetu.
Zapomněli na všechny podvody a ruským státem organizovaný doping na olympiádě v Soči v roce 2014, jen krátce před ruskou agresí proti Ukrajině. Stojí za to připomenout, že pro putinovskou diktaturu je mezinárodní sport výhradně politickým podnikem a nástrojem propagandy. Ruský ministr sportu Oleg Maticyn to ve spojitosti s válečnou mobilizací nedávno řekl velmi jasně: „Chápeme, že sportovci a trenéři jsou naše národní zlato, obzvlášť reprezentanti, kteří se připravují na olympiádu.“
A tak ruští státní „sportovci“, soustředění v naprosté většině v armádních střediscích vrcholového sportu, do války narukovat nemuseli. V rok trvajících bojích s ruskou agresí zahynulo mezitím více než sto dvacet ukrajinských sportovců, kteří měli naději startovat na pařížské olympiádě. Českým bafuňářům to, jak se zdá, nevadí.
Až příliš to připomíná nechutné chování předsedy Amerického olympijského výboru Avery Brundage v roce 1935, usilovně bojujícího za odvrácení navrhovaného bojkotu nacistických olympijských her v Berlíně. Také on tehdy tvrdil, že „olympijské hry patří atletům, a ne politikům“ a že „američtí atleti by se neměli míchat do dnešních hádek Němců a Židů“. Šel tak daleko, že tvrdil, že bojkot prosazuje „židovsko-komunistické spiknutí“. Druhá světová válka s desítkami milionů mrtvých a holocaustem vypukla jen o tři roky později.
Pokrytci mezi českými olympijskými funkcionáři jsou dnes horší, než byl Avery Brundage. Plně je vystihuje vyjádření ukrajinského ministra zahraničí Dmytro Kuleby: „Využívání sportu k whitewashingu válečných zločinů je odporné.“ Takže rozhodně je co diskutovat, pane prezidente.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
34 komentářů
Autor poněkud ignoruje fakt, že během starořeckých olympijských her běžně spolu soutěžili sportovci států, které v té době byly v regulérním válečném stavu proti sobě (a válka byla pouze přerušena na dobu olympijských her). A reálně, protože většina sportovců byli vojáci a řada tehdejších olympijských disciplín byla odvozena od válečného umění, se příště mohli setkat na bitevním poli jako nepřátelé.
Předvádí svým textem absolutní nepochopení olympijské myšlenky.
A snad k tomu presidentovi:
Chápu presidentské milosti a amnestie jako určitou formu nápravy chyb našeho justičního systému, jemuž naprostá většina občanů tohoto státu, IMHO právem, nedůvěřuje.
Uvítal bych spíše posílení presidentských pravomocí, např. že současné veto senátu a presidenta by buď bylo zcela nepřehlasovatelné poslaneckou sněmovnou, nebo by na přehlasování byla nutná větší většina než 50% +1, např. 66% nebo 75%.
Pergill/Šimůnek předvádí svým textem absolutní nepochopení, že mezi tím od starořeckých olympijských her uběhlo okolo dvou a půl tisíce let, svět se pořádně změnil a co platilo tehdy už dnes neplatí. Pergillovi/Šimůnkovi se to může nelíbit, ale to je asi tak vše, co s tím může dělat.
Jde spíš o to, že v moderní době jsou OH silně politicky zneužívány. Ono i to vyznění těch předválečných OH v Německu nebylo jednoznačně záporné. Např. „árijci“ tam byli poráženi černými sportovci z USA, což mělo negativní vliv na nacistickou propagandu.
Zapomněl jste uvést Pergille/Šimůnku, že v tom politickém zneužívání olympijských her si libují a začaly s ním diktátorské a totalitní režimy. Bývalý Sovětský svaz a současné Rusko jsou v tomto ohledu ukázkovým příkladem.
Tak ono nejenom politicky, ale i mediálně, ekonomicky, točí se v tom spousta různých zájmů a zdrojů. Mimochodem – ale i ty sportovní, protože řada sportovců (a jejích týmů) cílí svou přípravou právě na OH jako na vrcholy své sportovní kariéry.
Tudíž, jasně kdyby šlo o takový extrémní případ pokud by se ty OH měly dít za současné situace v Rusku, tak by se musely zrušit, resp. většina západních států by je bojkotovala. Jasně – ale i to by se mělo ř´íct delší dobu předem, aby se minimalizovaly ztracené v přípravě na ní.
Zatímco, vzhledem k tomu že půjde o OH v Paříži, tak se takový bojkot vyhlášený politiky, dal označit za čístě politické gesto – kterých je ale v poslední době spousta- Ale tohle laciné politické gesto by přišlo všechny ostatní sakra draho…
Beneš nebyl dobrý prezident -přístupem k Sudetským němcum nám zavařil ,Slovensko bylo oproti nim protěžováno ,buh ví proč histricky s námi měli pramálo společnýho oproti Němcum v Sudetech.A po válce prezidenti loutky nebo kariérysti jako KLaus a Zeman .Věřím v Pavla má jiný pohled na vše a je duševně zdráv
Němcům byl nabídnut kantonální systém.
V první fázi, hned v roce 1918 ho odmítli a větší část Sudet musela být v podstatě dobyta armádou nově vzniklého státu. Paradoxně toto dobytí zachránilo životy mnoha německých dětí, protože jednak zajistilo přísun potravin do Sudet, jednak byly některé německé děti, ty opravdu hodně vyhladovělé odvezeny do Polabí a na Hanou „k vykrmení“. Ač bylo Rakousko – Uhersko stát ovládaný Němci, ti na své „soukmenovce“ ze Sudet káleli z vysoka a přestali tam už někdy kolem roku 1915 dodávat chemická hnojiva. Během války tam drasticky klesly výnosy polí a zavládl hladomor. Kdyby válka trvala o rok déle, tak by většina sudetoněmeckých dětí narozených po roce 1910 zemřela jako oběti hladomoru.
Ve druhé fázi kantonální systém Němci odmítli v roce 1938, kdy jim bylo dokonce finálně nabídnuto i to, že by v německých kantonech mohly platit Norimberské zákony.
Odsun byl nutný, protože naprostá většina sudetských Němců se nějak provinila a individuální souzení by pro jejich počet prostě nebylo reálně možné. Nehledě k tomu, že pro řadu těch zločinů chyběli svědci. Vnitrozemští Němci a Němci, přišlí během okupace, mohli být místo odsunu popraveni.
Že bych to připomenul Sudetským Němcům bylo v roce 1918 jejich krajany nabídnuto „..Německé Rakousko“. tak jak si to odhalovali ještě němečtí poslanci v krachující rakouské ř´íši. Ale to byl tak š´ílený plán, že ho museli politici západních států odmítnout.
O ten kantonální systém. skutečně nestáli, takže jim ani tehdy, na začátku nabídnut nebyl – O téhle možnosti se tehdy mluvilo, a psalo, ale to by chtělo desítky let stání, politické a organizační práce.. Když už se připomíná Švýcarsko, tam se takový systém postupně vytvářel několik set let..
A v tom roce 1938 už šlo jen politické vydírání, které neskončílo a vedlo až k odtržení Sudet k Německu..
Teď jsem viděla profesionální fotku Pavla, jak sedí na opěradle lavičky a boty má na sedadle. To je co? Nová etiketa? Nový signál? Čemu konkrétně říkáte buranství. Takhle vypadá řád a pořádek?
Ve tvém případě určitě ne. Viz Slunce, seno a erotika.
Pan Urban opět neopomene dát najevo svoji nechuť k prezidentu Benešovi a vlastně k českému národu vůbec. Jeho snaha znevážit vše, na co bychom mohli být hrdí je až komická, kdyby ovšem nebyla spíš k pláči. Vždy něco vytrhne z dobových souvislostí, pootočí, překroutí a zdehonestuje.
Je pravda, že Beneše francouzští politici nemuseli a hovořilo o něm, jako o tom „hrozném chlapovi, co je tlačí do války s Německem“. Kdyby ho ovšem poslechli, tak by „sladká Francie nemusela úpět a hanbit se pod německým jhem“. Vlastně by nebyla ani 2WW.
Nebýt Beneše, nebyla by obnovena ČSR a jeho oblíbení Sudeti spolu s bratry z Říše by mohli dokončit „docivilizování“ českého národa a dnes bychom na tom byli asi jako lužičtí Srbové (spíš hůře).
Západní spojenci Beneše natolik zklamali, že se snažil bezpečnost ČSR ukotvit i smlouvou s tou novou východní supervelmocí a myslel si, že ČSR by mohla být mostem mezi Východem a Západem.
Velmi nemocný, dá se říci na pokraji sil, ještě Beneš zabránil občanské válce, která by možná trvale rozštěpila český národ.
Ano, prezident Beneš „se zasloužil o stát“ !
Jan Urban jako odborník na všechno a mravokárce nejpovolanější. Povrchní uvažování o prezidentech a iluze o Pavlovi, který spasí diskusní prostředí v době, kdy ministerstvo vnitra a další přemýšlí o potřebě cenzury a finanční podpory správných médií a o posílení případného trestního stíhání škodlivých témat a názorů. A iluze o potřebě využití olympijských her jako prostředku boje proti sportovcům z válčících zemí. Po zkušenosti s bojkotem dvou olympiád minulosti a s vědomím, že sport je dneska převážně nezávislý obchod se sportovci, s nosiči reklamy a zábava napříč zeměmi, bloky.
Ano, určitě odmítnout Rusy a Bělorusy na olympiádě. Ukrajinští se nemohou účastnit a to ČOV nevadí? mělo by. A doufám, že naši sportovci by svou účast sami odmítli.
.. no sportovci z Ukrajiny závodí všude kde je to možné, čili i ty OH budou včetně jich…
Tak jako většinou v jiných případech, i dnes s Vámi souhlasím.
Děkuji
Petr Beránek
Jako až trochu krutá ilustrace může posloužit „osobní a důvěrný“ dopis amerického velvyslance ve Francii Williama Bullita prezidentu Rooseveltovi z října 1939.
„… každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie, považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve věcech velkých umožnila rozpad své země.“ Konec citace z článku. Chápu, že francouzští a angličtí politici, kteří o pouhý rok dříve v roce 1938 prokázali vlastní malost a omezenost v době Mnichova se snažili své vlastní katastrofální selhání přehodit na prezidenta Beneše. Sobec jeden s nedostatkem moudrosti, vždyť on nechtěl odevzdat Hitlerovi Sudety.
Upřímně řečeno, o řadě věcí v tom článku by se dalo jistě diskutovat (ale skutečně diskutovat) ale když člověk dočte do konce udělá se mu špatně. při představě, že by pan prezident Pavel vedl tak rigidní nenávistnou politiku, že by v rámci spustil politický bojkot Olympijských her?
Tak to tedy od něj opravdu Češi, když ho volili, očekávali něco úplně, ale úplně jinýho.
A až teprve pak se vrátit na začátek článku ve kterém je citát „..velvyslance ve Francii Williama Bullita prezidentu Rooseveltovi z října 1939.“ Tedy, krátce potom co nacistické Německo přepadlo i Polsko. . Jistě že velmi závažná doba k tomu, aby vláda USA jasně formulovala svůj postoj k situaci v Evropě.. Házením špíny na politika země, kde se tomu dalo ještě, právě s pomocí západních velmoc, expansi nacismu í zabránit, tak to opravdu byla „ta správná alibistická politika“ – k tomu nedělat pro jistotu nic – a taky neuplynul ani rok, a Němci už byli i ve Francii. Ale i pak trvalo USA ještě rok, než do té války vstoupily, vlastně až potom, když byly „překvapivě“ napadeny Japonci..
Takže, ani toto by nebylo pro prezidenta Pavla „dobrá “ cesta kdyby se soustředil právě a jen na denunciaci a urážení svých předchůdců, stejně jako kdyby ve svých projevech omlouval a šanoval chyby současné Fialové vlády..
Ono totiž, jde o to, že pan Fiala se mýlí, když říká že už jsme ve válce s Ruskem, my jsme krátce před válkou s Ruskem – a jestli by i v této době marnili naši politici ten drahocenný čas hlavně nenávistnými projevy a denuciacemi svých politických odprůrců, nebo dokonce politickými číškami (i v té historické rovině), tak to je to nejhorš´í, co by pro tuhle republiku udělat mohli..
Ještě že jste petrph udělil Petru Pavlovi své moudré rady, jak si má počínat. Jinak by byl chudinka úplně ztracen.
Beneš je považován „dodnes za osobnost“ nejen v Praze.
Leč JEDINĚ & POUZE osoby nevzdělané, nevzdělatelné, zlovolné, zlomyslné, osoby žijící v imaginárním světě, plném tragikomických mýtů o „kulturním a demokratickém českém národě, jenž byl vždy obětí a nikdy agresorem“, považují mravního trpaslíka Beneše za osobnost.
Ano, „Legenda o Benešovi, hrdinném obránci kapitalismu a demokracie“ je jednou z nejoblíbenějších Nových pověstí českých.
Ve skutečnosti Beneš CÍLEVĚDOMĚ BUDOVAL národní socialismus, český nacismus, který měl jeho „geniální“ osobě zaručit setrvání na trůně, tedy prezidentském křesle.
Vše klidně prozradil ve svém nejdůležitějším projevu, předneseném 28. 10. 1945 před Prozatímním Národním shromážděním, při příležitosti lživě nazvané „potvrzení presidenta republiky“ (Beneš presidentem nebyl, od své abdikace 5. 10. 1938, takže nemohl být „potvrzen“).
V projevu líčí kupříkladu, proč socialismus zde nešlo zavést hned po r. 1918: protože zde tehdy existovali cizáci: „Po roce 1918 přijali jsme v podstatě starou byrokraticko-policejní správu rakouskou a přes to, že už tehdy návrh na dnešní formu národních výborů byl učiněn, nebyl přijat hlavně z ohledu na naše Němce a Maďary – těm nebylo možno tehdy tu míru svobody a demokracie dáti.“
Prostě Němci, Maďaři (a Židé) Benešovi překáželi, proto jejich odsun. Nyní budujeme socialismus, celý svět nás sleduje, nesmíme selhat. Atd. apod.
Kdo nezná či nevěří, nechť se zhrozí: http://www.psp.cz/eknih/1945pns/stenprot/002schuz/s002001.htm
Prostě: Eduard Beneš zavinil selhání státu.
Němci nebyli odsunuti ze msty (i když by to bylo pochopitelné, vzhledem k chování Sudetů před a za války – a oni to dodnes tak prezentují), ale protože se ukázalo, že tak velká menšina když vedle je jejich velký národní stát, je bezpečnostní riziko. Uznali to i spojenci, bez jejichž souhlasu by to maličké Československo (natož samotný „zloduch Beneš“) nikdy nemohlo učinit.
Mimochodem, na národním socialismu není nic špatného – protože ten se dá přeložit i tím výrazem který používají v Americe, tedy patriotismus. A že samozřejmě potom co byly Čechy ještě před válkou poraženy nacismem, tedy národním socialismem německým, to byla po válce poměrně dobrá volba. A že si ani Beneš „nezajistil natrvalo setrvání na trůně, to sám zjistil v roce 1948, když místo něj byl zvolen Gottwald..
A co má patriotismus společného se socialismem, petříku?
Nechcete Pavle od petříka trošku moc?
Je s Vámi těžká řeč, když neovládáte zásadní politickou terminologii. Patriotismus odpovídá legitimnímu nacionalismu (proč by člověk nemohl fandit svému národu?)
A socialismus – ve významu sociální politiky taky v USA existuje – je to vlastně ten rozdíl mezi Demokratickou a Republikánskou stranou.
Beneš je nešťastná figura českých dějin, tolik škody, co českým zemím způsobil, už nikdo nenadělá.. Že prohrál v roce legionářské peníze v pařížském kasinu, je zanedbatelná maličkost, podařilo se mu jako vedoucímu delegace versaillskou konferenci přesvědčit, že v Československu žije jen bezvýznamná menšina 800.000 německého obyvatelstva, která na chod státu nebude mít žádný vliv. Vůbec mu zřejmě nevadilo, že konference Československo postavila na stranu poražených států a vyměřila válečné reparace větší než třeba Maďarsku. Stal se potom notorickým ministrem zahraničí, loutkou, která poskakovala podle toho, jak za drátky tahal Masaryk. Když Masaryk už nemohl, byl Beneš v politice ztracen
Legionářské peníze? O těch mi v souvislosti s Benešem není nic známo.
Zřejmě máte na mysli tu pověst o penězích z krajanské sbírky v USA, kdy Beneš měl údajně prohrát 2 milióny dolarů. Naprostý nesmysl!!!
Uvědomte si prosím, že na dnešní peníze (tedy spíše na peníze před fialovou peněžní reformou) by to bylo přes 2 miliardy korun a to by tehdy , jako naprostá senzace proběhlo všemi médii. a Beneš by to určitě neututlal.
Ono se to ale traduje jen mezi slovenskými nacionalisty. Ani technicky by to nebylo dost dobře možné, ale kdo chce psa bíti, ten si hůl najde, že?
Z legionářských peněz, prý snad z části carského pokladu, měla být založena prvorepubliková Legiobanka. Ale to se také nikdy nepotvrdilo. Prorussáčtí švábi s tím ovšem rádi operují.
Nebudu se vyjadřovat k našim prezidentům. Znám jedno město, kde na prelomu 19 a 20 stoleti byla zborena modlitebna a postaven za rok a půl evangelický kostel, podle návrhu vídeňského architekta. Povolení stavby a realizaci kostela bylo ovlivněno i císařem FJI. Po církevní slavnosti vysvěcení, následoval druhý den politicky akt, odhalení busty FJI za velké účasti občanu města a okoli. Po atentátu v Sarajevu bylo Srbsku předáno ultimátum a vypukla Velká válka, která skončila porazkou a rozpadem R-U. Vytecnici po vzniku republiky odstranili bustu FJI a dokopali ji až k hostinci“Peklo“,kde na bustu vykonavali ozrali hosté potrebu. Radní zasáhli a obecní sluha ji odnesl a zmizela navzdy, později za komunistů zmizel i hostinec. Taková to je, všechna slava, polní tráva.
Opět trefně napsáno. Děkuji!
Prezidenti mají rádi moc, slávu a peníze.
Nejen prezidenti.
Znám jednu krásnou a pravdivou definici války: Válka, to je takový stav, kdy se zabíjejí lidé co se neznají, pro peníze, moc a slávu lidí, co se znají, ale nezabíjejí se.
Že bych si ještě dovolil připojit. Ono je taky nutné si ř´íct, že ona věta „.., ale, což by bylo stokrát důležitější, i otevírat a zprostředkovávat diskuzi o tabuizovaných tématech, kterým se parlamentní politické strany tradičně raději vyhýbají.“. Že pro otevírání takových témat je v současnosti ta nejhorší doba.
Nezapomeňme na to co říká pan Fiala, „že už jsme ve válce s Ruskem“, i když toto je spíše rétorický pojem, tak už jsme těsně před válkou s Ruskem, v ekonomickém a politickém smyslu už v ní jsme. Takže – a logický člověk by usuzoval, že se naopak ona tabuizovaná témata nyní otvírat nebudou. Protože (a snad je to jasné) příčiny těch tabuizovaných témat rozhodně nejsou černobílé, čili by naopak v kratš´m období vedlo ke značným sporům (i mezinárodně), a tu současnou situaci by to ještě více destabilizovalo.. Když tedy pominu tu krátkou novinářskou paměť, že si nevzpomínají, že řada těch tzv. tabuizovaných témat už dávno diskutována a řešena byla, tudíž samotné jejich nové otvírání bude jen dalším prvkem té destabilizace.
Nemluvě tedy o tom, že by se měl pan prezident Pavel zaplést do ekonomických reforem vlády, a jejich potřebu měl vysvětlovat lidem, jak nyní prohlašuje.
Ono totiž – a škoda že nyní pánům novinářům usnul jejich protizemanovský bystrozrak, ale navrhovat důchodovou reformu, v době kdy „je země“ ve válce (jak říká pan Fiala), resp. už je těsně před ní, je výrazem tak morbidního humoru, že by si ho ani Zeman vůči občanům nedovolil..
Ale že podobně, jestli nyní chce pan Stanjura navrhovat „výrazné daňové změny“, tak by ho měl spíše pan prezident Pavel upozornit, že válečné daně už vyhlásila tahle vláda vloni…:) A že jestli jí ani ty nstač´í, tak chyba asi bude jinde…
no je to tak, neni moc co k tomu dodat. samozrejme,ze Benes nebyl zadny statnik a jeho selhani,kdy odevzdal moc komunistum a predal republiku „stalinovi“ coz zacalo uz za valky v r 1943 hanebnou smlouvou a pokracovalo vesele dale zakazem nekterych stran,hlavne agrarniku naprosto bezduvodnym a vylhanym,umoznenim narodni fronty,tj. konec opozice cehoz komunisti pak chytre vyuzivali kdyz obvinovali ostatni strany z „rozbijeni narodni fronty“ apod. kdyz se obcas zkouseli vzeprit a zavseno bylo kratce pred pucem vynucenym odmitnutim marshallova planu rozkazem z moskvy a pak predanim moci v unoru 1948 – u tohoto vseho vcetne zlocinu na nemcich pri odsunech, ktere jsou taky tezko omluvitelne – odsun mel probehnout,ale civilizovane a bez nasili dodavam,
tak u toho vseho Benes poslusne az horlive asistoval a komunisti byli samo velmi spokojeni,jak jim vse usnadnil..takze to je asi role benese v predani moci komousum a nikdy mu to nesmi byt zapomenuto…no a k agentovi Mlhovi a Kikinovi uz nic psat nebudu, oba budou zapsani ostudne v nasi historii, pritom hlavne Kikina nezacal uplne spatne, ale skoncil naprosto tragicky jako putinuv troll, Zeman ho delal taky dost dlouho, dokonce i po skandalu ve Vrbeticich coz uz byla jasna zrada,az po otevrene agresi ruske otocil, protoze mu nic jineho nezbylo..nasesti uz jde do pryc,a nejlepe na nej rychle zapomenout
Ano, máta pravdu, Benešova zásluha o stát nesmí být nikdy zapomenuta !!!
A dnešní rozbíjení Národní fronty bude také tvrdě postihováno!
Kritizovat dokáže každý,ale být na místě toho kritizovaného a denně být v objektivu opozice,tak to nevím jak by každý kritik zvládl.
Nojo někdo má MOCENSKÉ BURANSTVÍ a někdo zase má NOVINÁŘSKÉ BURANSTVÍ .