KOMENTÁŘ. Ještě nikdy po roce 1989 neměl český stát ve světě tak špatnou pověst. Samozřejmě, že nejde o jeho výrobky, a určitě se takové konstatování nemůže týkat třeba ani ženského tenisu. Ale náš nedůstojný premiér a celá pitoreskní vládní koalice světu předvádějí další variantu středoevropské šmíry pro ty nejméně náročné.

Zbytek české politiky se zmůže leda tak na poňafávání a potřásání hlavou. Takové Babišovřesky, kde nikdy neprší, všichni jsou k uchechtání laciní a problémy neexistují. A když, tak za ně mohou jen lidi zvenku.

Ale tak jako ve filmu, když chceš vydělat, toč jen pitomé a nevkusné komedie: Premiér je vyšetřovaný ve Francii pro daňové podvody a praní špinavých peněz a jeho podnikání-nepodnikání je prošetřováno pro neoprávněné čerpání evropských dotací.

Sami sebe jsme zavedli do pustiny, ve které jsou pravda a charakter vzpourou. Stalo se to součástí charakterů. V době normalizace české společenství prakticky stoprocentně dalo přednost pohodlí konzumu před občanstvím.

Ministr zahraničí se spolu s premiérem podlézavě lísá k nejnezodpovědnějšímu prezidentovi USA za posledních dvě stě let a vylepšuje si kádrový profil kovaného trumpisty urážením bývalé ministryně zahraničí Spojených států na mezinárodní konferenci, kde se po desítky let ideologické argumenty považují za slabost a nevkus.

A k tomu drobnosti, jako když vyvážíte domácí politické neshody na summit NATO dvěma letadly, a jezdíte dvěma kavalkádami limuzín, zřejmě abyste zdůraznili, že tato země opravdu nemůže Ukrajině anebo vlastní armádě pomáhat už ani korunou. A skoro pětatřicet procent voličů tomu tleská.

Mnoho obyvatel, málo občanů

Demokracie není pro blbce bez pocitu zodpovědnosti k dějinám a zemi. Příliš velkému procentu lidí v České republice po listopadu 1989 nedošlo, že k dosažení demokracie nestačí jen formálně zbavit komunisty moci.

A že jako občané si od státní moci, ať už ji reprezentuje kdokoliv, musejí vynutit normy jako právní stát s rovností před zákonem, nezávislost justice a tvrdost proti korupci, absolutní oddělení veřejného zájmu, tedy politiky, od oligarchů.

Protože žádná státní moc, natož ta postkomunistická, nezačne omezovat svoje privilegia jen proto, že se do ústavy podařilo napsat pár pěkných snů. Občanská a lidská práva člověk nedostává z milosti moci – musí se za ně bez přestání brát a rvát.

Po roce 1989 bylo jen málo „občanů“ a o to více „obyvatel“ odkojených ideologickými nesmysly. Pro většinu v politice proto stačilo žvanit o pravici a levici – a starat se především o svoje výhody. Proto uspěl pohádkář Klaus a jeho alter ego Zeman.

Bohužel, to samé platí i o generaci později. Před čtrnácti lety zadrhnutou zamřelost české „politiky“ skvěle popsal slavný song Barbory Polákové a Davida Kollera „Sami“, se vskutku geniálně výstižným refrénem „Jsme v prdeli a můžem si za to sami“. Jen pro pořádek, premiérem byl tehdy Petr Nečas z ODS. Cítíte tu ironii?

Bylo to tak snadné…

Prolhané vystřídal ještě prolhanější Andrej Babiš, a stejně jako dřív se on a jeho přisátí k moci hned začali starat především o svoje výhody. A pak přišly sociální sítě a „videjka“.

Nezkvalitnily společenskou komunikaci, pouze vytvořily první generaci digitálního žvástu. Vůbec poprvé daly držitelům moci nástroj a možnost vyhnout se kritickým médiím a bez veřejné kontroly vytvářet vlastní pseudorealitu.  Bylo to tak snadné.

Nebát se říkat pravdu je jenom povinný začátek. Ale najde se v české „politice“ vůbec někdo, kdo by se toho odvážil?

Tato vláda Andreje Babiše je opravdu ve všech směrech, politicky i lidsky, nejhorší vládou v polistopadové historii – a přesto má podle průzkumů po půl roce v úřadě více než třetinovou a dokonce rostoucí voličskou podporu. Šokující ilustrací nové reality je údaj z posledních průzkumů volebních preferencí, podle kterých mají „Babišovřesky“ podporu i dvaceti procent studentů vysokých škol.

Komunikační marihuana sociálních sítí a televize vytvořila v historickém mžiku pouhých několika let novou společnost a novou ne-člověčí „realitu“. Nikdo se ještě neodvážil označit ji za smrtelné ohrožení civilizace, ale brzy už k tomu dojde. Politická třída nebude naslouchat, protože jinou tak lacinou a efektivní drogu k ohlupování voličstva není v současné době možné najít.

Průvodci sami sobě do pustiny

České společenství vstupuje do tak riskantní proměny s těžko odstranitelným handicapem – zátěží vlastní nezpracované historie, která brzdí a blokuje jeho rozvoj už od doby takzvaného národního obrození v devatenáctém století.

Jeho podstatou je, jak už před lety vysvětlil psychiatr profesor Cyril Höschl, neschopnost vnímat „mnohotvárnost a mnohoznačnost světa“.

Jako „řešení“ české obrozenecké společenství jako první v historii zvolilo útěk před realitou, rukopisná falza namísto pravdy, heroické povídánky namísto přiznání omylů a zločinů, narodnictví namísto občanství.

I bez desítek tisíc „důvěrníků“ měla StB ve společnosti nejméně pětkrát tolik agentů a udavačů, než bylo otevřených odpůrců režimu. A ono se to dodnes nijak neposunulo.

Sami sebe jsme zavedli do pustiny, ve které jsou pravda a charakter vzpourou. Stalo se to součástí charakterů. V době normalizace české společenství prakticky stoprocentně dalo přednost pohodlí konzumu před občanstvím.

I bez desítek tisíc „důvěrníků“ měla StB ve společnosti nejméně pětkrát tolik agentů a udavačů, než bylo otevřených odpůrců režimu. A ono se to dodnes nijak neposunulo.

Profesor Cyril Höschl už před lety varoval před dopady této historické deviace, díky které  stále větší část české společnosti už neumí vnímat svět jinak než ve zjednodušených antagonismech, kterým říkal „protipólné elementy“.

Nechápat mnohoznačnost světa

Příkladem nadevše je ministryně financí, která se tu vydává za ochránkyni folklóru, jindy za bramborovou hranolku, anebo se vztyčeným prstem kritizuje filmaře na karlovarském filmovém festivalu za to, že mají názor na svobodu tvorby a publikum si dokonce dovolí tleskat ve stoje, když známá režisérka zmíní potřebu nezávislosti veřejnoprávních médií.

Natož premiér Babiš, který prohlásil jednání s prezidentem za zbytečné, zvláště když on sám nemá dost času.

Asi nejslavnější diagnostický výrok profesora Höschla o stavu českého společenství zněl:

„Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní či dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, a je to polovina národa, uniká mnohotvárnost a mnohoznačnost světa, a co z tohoto světa v jejich očích zbývá, lze rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.“

Anebo, jak ve zmíněné geniální zkratce shrnuli zpěváci Barbora Poláková a David Koller: „Jsme v prdeli, zvolili jsme je sami“.

Teď, když už víme, kde a proč jsme, by bylo dobré začít hledat cestu ven z pustiny. Nebát se říkat pravdu je jenom povinný začátek. Ale najde se v české „politice“ vůbec někdo, kdo by se toho odvážil?